Článek
Čím dál tím více je slyšet nespokojené hlasy, a oprávněně, návštěvníků kaváren, bister a restaurací i majitelů těchto podniků. Vůči čemu se vymezují? Ani ne tak proti nevychovaným a rozjíveným dětem, ale vůči jejich rodičům.
Stejně jako oni, tak i já, nemají nic proti tomu, pokud rodič vezme své ratolesti na chutnou krmi. Potud vše v pořádku. Ovšem, opravdu nikdo nestojí o bezprizorní dítě, které obtěžuje zbytek restaurace a jehož matka, či otec kouká do mobilu, nebo se věnuje jiné bohulibé činnosti, kromě té základní. Že si má hlídat své dítě, přinejmenším proto, aby nepřivodilo sobě nebo jinému zranění. O jekotu, vřískotu ani nemluvě.
Po světě chodím již šedesát let. Za tu dobu jsem navštívila bezpočet restaurací a podobných podniků. Za poslední roky mne to ale přestává bavit. Nevšímavých, líných rodičů přibývá geometrickou řadou a následky jejich (ne)výchovy mám možnost vidět především na veřejném prostranství. A tudíž i v restauracích.
Fakt už nikdy nechci zažít, když chci zrovna dát do úst sousto steaku, že mi skočí na záda cizí spratek a krásný kousek mladého býčka skončí na talíři naproti, u mého muže.
Nechci si již víckrát zopakovat zážitek, když jsme s mužem chtěli povečeřet a domů jsme se vraceli ohluchlí z nesnesitelného řevu dvou malých tvorů, jejichž matka s bohorovným klidem něco vykládá komusi na druhém konci drátu (doteď nevím, jak se jí to povedlo) a její děti jsou pro ni vzduch.
Taky už nechci víckrát vidět scénu, kdy zoufalý číšník balancuje s naloženými talíři mezi pobíhajícími dětmi, až nakonec tu poslední zatáčku nevybere a skončí na zemi. On i ty talíře.
Nechce se mi upozorňovat tyto rodiče, ať si své dítě uklidní, hlídají, atd. V lepším případě aspoň odtrhli oči od mobilu a pokusili se dítě uklidnit. V horším se mi dostalo odpovědi, ať se starám o sebe a že to jsou přece děti…A cirkus pokračoval dále.
Vychovali jsme dceru, ta vychovala vnuka. Vždy bylo u nás plno dětí, jejích kamarádů. Měli a máme s mužem rádi, když je dětského smíchu tak říkajíc plný dům. Ale, jak naši potomci, tak jejich kamarádi museli dodržovat nastavená pravidla. Není to dlouhý seznam, ani nic těžkého, základní věci.
Dceru a vnuka jsme začali brát do restaurací až poté, co jsme si byli jisti, že jejich přítomnost v podniku nebude nežádoucí, nebo že jejich chování nezpůsobí pozdvižení na vsi. Pokud jsme je tedy už sebou začali brávat, tak neexistovalo, abychom se jim nevěnovali. Jeden, nebo druhý, nebo oba dva jsme s nimi komunikovali a hlídali je.
Snažíme se celý život držet jednoduché zásady: co nechceš, aby jiní dělali tobě, nedělej ty jim a také: má svoboda končí tam, kde začíná tvoje.
Milí dnešní rodičové. Opravdu stačí osvojit si aspoň jednu z těchto rad a nebudete již vy, ani vaše děti nikomu na obtíž a svět bude zase o něco víc veselejším místem.
