Článek
Hýčkám si vzpomínky na statky v rodné vesnici. Statky se dělily na „stavení“ a „vejminěk“. Vejminěk byl vlastně samostatný malý domek, umístěný při čelním pohledu z ulice vpravo. Byla to vlastně taková malá LDNka. Fungovalo to v životě tak, že když statkář byl již tak starý, že nemohl pracovat na poli, odstěhoval se s manželkou „na vejminěk“ a jeho místo zaujal jeho nejstarší syn. Před vejmiňkem byla na dvoře lavička, tam staroušci seděli a místo práce jen radili… kdy vyjet do pole, kdy zasít a kdy sklidit…Když se jejich čas naplnil, odešli staří tak, jako generace před nimi a vejminěk čekal, až „mladí“ také zestárnou…
Dnes je doba statkářů a tím i vejmiňků nenávratně pryč. V panelácích jsou garsonky nebo 3+1, nikde však není přes chodbu 1+1 nějaký ten vejminěk. Místo toho nám společnost nabízí alternativu hrdě se nazývající LDNka. Léčebna dlouhodobě nemocných, což je název této zkratky, však nikoho neléčí. Přesnější název tohoto zařízení by měl být ODN – odkladiště dlouhodobě nemocných. Toto zařízení totiž senioři neopouštějí vyléčení, ale povětšinou „nohama napřed“.
Jednou se do takového zařízení dostala rovnou z nemocnice moje devadesátiletá tetička, která na svůj vysoký věk byla ještě velmi čiperná, jen její děti potřebovaly dělat plastová okna a babička jim trochu překážela. Byla jsem za ní v LDNce v nejmenovaném okresním městě několikrát a byla jsem v šoku. Vstup do tohoto oddělení měl na dveřích z obou stran kouli (nikoliv kliku), to aby zdatnější pacienti náhodou neutekli. Tetička si pro mě připravila cedulku, kde bylo napsáno: „Vezmi mě prosím pryč, je jedno kam, ale pryč!“ Tetička měla štěstí, že se její rodina nad ní slitovala a nakonec si jí vzala zpět domů. Ostatní pacienti takové štěstí většinou nemají a vejmiňky již nejsou. Včera jsem byla navštívit osmdesátiletou známou v LDNce na okraji Prahy. Nutno říci, že prostředí bývalého zámku s udržovaným krásným parkem se s tou první LDN nedalo srovnat. Při návštěvě na pokojích po 4-6 pacientech jsem však pochopila, proč je i za krásného počasí udržovaný zámecký park liduprázdný. Všichni pacienti (i ti neležící) celý den i noc spí. Spí jako v začarovaném království. I moje známá, která byla chodící, nyní jen leží a spí. Je to tak pro personál jistě pohodlnější. Pacientka na posteli vedle mé známé se mě ptá, jak je venku. V pravdě se stydím jí odpovědět, že venku je krásně, ale že má smůlu, protože za ní nepřijde nikdo blízký, kdo by jí do toho krásného udržovaného parku zavezl.
Dnes již mladí nepotřebují rady starších, kdy zasít a kdy sklidit. Je jiná doba. Není třeba vejmiňků. Když je něco špatně, zmáčkne se Escape, když je něco dobře, zmáčkne se Enter.
Babičky a dědové, kteří neznají počítače, tiše chrupou v ODNkách. Jinak by jistě sedli k vyhledávači, napsali heslo „eutanázie“ a zmáčkli Enter.
