Článek
Než jsem se narodila …
Vo co jde
Moje prababička Sabina by patřila do části knihy „když jsem se …narodila“, neboť žila ještě v době, když mi bylo šest let. Zařadila jsem jí však (k mé lítosti) mezi osoby, které jsem „nezažila“. Můj otec mi jako děcku nikdy neřekl, že mám někde žijící prababičku…Tak se stalo, že jsem prababičku Sabinu objevila při svém dobrodružném putování, „proti toku času“, až v roce 2008. Třídila jsem za dlouhých zimních večerů dokumenty rodokmenu z otcovy strany a ejhle! Prababička Sabina na mě vyskočila ze starých fotografií a korespondence jako další perla mého příbuzenstva, která si jistě zaslouží navléknout na pomyslnou zlatou nitku rodového náhrdelníku.
Sabina Janaczek se narodila v Holiči pri Morave 27. 10. 1862 a protože NIC není náhoda, je jistě zajímavé i to, že její pravnučka začala psát tyto řádky v sobotu 27. 10. 2012, tedy přesně (!) 150 let ode dne Sabininých narozenin.
Prababička se provdala 5. 2. 1883 za revírníka Josefa Janaczka a měla s ním čtyři syny, z nichž byl můj děda Josef Janáček nejstarší. Tři ze synů zemřeli dříve, než stačili zestárnout (syn Viktor padl v Rusku za 1. světové války a syn Ernst zemřel na nemoc poté, co se vystěhoval do Ameriky. O třetím synovi, který se jmenoval Alois nic nevím). Můj děda Josef - nejstarší syn, byl celkem jako vedoucí lesní správy na šesti myslivnách a od r. 1946 se usadil (jako penzionovaný) na trvalo v Lukášově u Jablonce n. Nisou. Tam byla také zasílána čilá korespondence jeho matky Sabiny z Holiče při Moravě. Čtení je to v pravdě neveselé, neboť se dá vystopovat, jak prababičce Sabině ubývaly síly, jak syn Josef chtěl, aby se přestěhovala k nim do Jizerských hor a jak Sabina se po 55 letech žití u řeky Moravy, nechtěla z Holiče ze svého polorozpadlého domečku, hnout. V dopise 26. 5. 1945 píše do Lukášova „…Bomba padla na strechu aj okna sú všetky vytlučené. Já som už nato veľmi stará a slabá abych stým vedela čo robiť…“. Odpověď syna Jóži (jak mu jeho matka říkala) byla většinou taková, že teď nemůže odjet, ale ať přijede matka k nim, že tam bude mít veškeré pohodlí…(Mezi písemnostmi jsem našla jak dědův telegram „Vo co jde“ , tak koresponďák Sabiny, jako její odpověď ):
Jednou, když už byla prababička asi hodně zoufalá, dostal její syn Jóži telegram:
„Skrz domácí záležitost pridi hned. Máma.“
Můj děda Josef odpověděl stručným telegramem: „Vo co jde. Joži.“
Do Lukášova spěchal z Holiče dopis, který si dovoluji opsat celý doslova a který mě přesvědčil o tom, že moje prababička Sabina byla opravdu SKVOSTNÁ a já i po tolika letech říkám – a právě „vo to jde“!
Halič dňa 27.Januára 1951
Milé děti !
Váš dnešní telegram „Vo co jde“ som s veĺkou radostóu obdržela. Město príchodu doktorého z Vás, mi pošlete taký hadr papieru, „Vo co jde !!!!!!!!!“ Bez závažnej příčiny by som Vám zaručene nebola poslávala telegram, aby doktorý z Vás ihned´ prišiel sem. Babička celá, plná radosti Vás doktorého celý dnešný deň čakala, až však večer o pól sjednej hodine dokto klopal a buchal. Babička plná radosti sháňala sviečku, že to si už Ty, milý Jóži ale mama išla otvorit a město aby bola priviedla milého Jóžiho, priněsla len hadr papieru, čiže lepšie povedané – odborným výrazom „TELEGRAM“ kde stálo „Vo co jde“ a milá babička nám tu skoro odpadla. Pomaličky som sháňala už vodu na skrieseně. Teda teraz k tej věci „Vo co jde“ …
Teda eště ráz Te velmi pekne prosím, a prídi sem ihned, dať to všetko do poriadku.
Tvoja očokávajúca Tě zúfalá babička.
