Článek
Byli jsme teď u zubaře. Už podruhé musí pod narkózu – jednou kvůli magnetické rezonanci, teď kvůli zubům. Samozřejmě ho drželo pět lidí. Zuby má zkažené, už jsem přestala s čištěním – nejen kvůli vyčerpání, ale protože to prostě nejde. Když se blíží kartáček, přijde panika, agrese, křik. A pak výčitky.
Začíná si ubližovat. Je hodně agresivní. Zkoušíme komunikaci přes kartičky, fotím činnosti a ukazuju mu to – ale u některých věcí je to marný boj. Stříhání vlasů nebo nehtů? Beznaděj. Zoufalství. Pocit selhání. Pocit, že jako máma nestačím. Že ho zraňuju. Že mu neumím pomoct.
Už teď je mi zle z té představy, že zase půjde do nemocnice, zase uspání, zase čekání, zase trauma. U zdravého dítěte by to bylo těžké. Ale u dítěte s autismem… je to jiný vesmír. Kdo to nezažil, nepochopí.
Proč my? Proč se musí trápit? Co jsme komu udělali? A hlavně – proč on? Proč dítě, které nemůže mluvit, nemůže si říct, nemůže porozumět, musí zažívat tolik bolesti a zmatku?
Jsou dny, kdy to dávám. A jsou dny, kdy jen sedím a brečím.
Kdy nevím, co bude dál.
Kdy mám chuť utéct. Ale neutíkám.
Protože ho miluju.
Protože je to můj syn.
A i když někdy nemůžu, vždycky musím.
Život s dítětem s autismem není jednoduchý. Každý den přináší nové výzvy, které jsou často neviditelné pro okolí. Pokud jste rodičem dítěte s autismem nebo vás téma zajímá, věřím, že tento text vám přinese kousek pochopení a síly. Věřím, že v tom nejsem sama❤️
