Článek
Závist je běžná lidská emoce, řadí se mezi ty „negativní“, jako například hněv, smutek, strach, bezmoc. Na druhé straně máme emoce "pozitivní": radost, láska, klid, spokojenost, nadšení…
Emoce jsou v podstatě neutrální signály mozku, poukazující na dění kolem nás. To, že je házíme do šuplíčku „negativní“/„pozitivní“, je lidský výmysl určený tím, co nám ta která emoce způsobuje v těle.
Co nám asi tak říká závist? Proč, když kolem nás projde sexbomba v minisukýnce, nejradši bychom jí strčily do té nejšpinavější louže? Protože jsme tlustí z toho, čím se celý den cpeme a jak o sebe nedbáme. A proč závidíme alfa chlápkovi v nadupaném Porsche? Protože naší životní náplní je utápět vydělané peníze po práci ve džbánech piva a nechat si růst panděro.
Závist nám ukazuje, po čem opravdu toužíme a nějakým způsobem toho nejsme schopni dosáhnout.
Důvodů je více, ale v podstatě jde o:
> vůli
> motivaci
> priority
> a samozřejmě prostředky.
A protože abychom něčeho mohli dosáhnout, je důležité trénovat vůli, udržet se motivovaní jít si za svým jasně stanoveným cílem, ujasnit si vlastní priority a vložit do procesu čas, energii a v některých případech i peníze, sedí někteří lidé radši na gauči a nesnáší ty ostatní, protože dokázali něco, čeho oni nejsou schopní.
Ale co zkusit třeba obrátit závist ve svůj prospěch? Otevřít se trochu sebereflexi a zeptat se, proč momentálně cítíš závist a co by jsi mohl učinit proto, aby jsi se cítil lépe? Zkusit si napsat, čeho Ty už jsi v životě dosáhl, což by mohlo pomoct s pocitem bezvýznamnosti a nedostatečnosti.
Nejsem psycholog ani vyškolený kouč, takže vám nechci radit, jak si posílit vůli, udržet se motivovaní, stanovit si vlastní priority, nebo třeba trénovat smysluplnou sebereflexi. Já se to všechno naučila „na křídlech života“, žádným školením.
Jsem diagnostikovaná s Hraniční poruchou osobnosti a Obsedantně-kompulzivní poruchou osobnosti - vůli jsem tedy trénovala, především v době dospívání a v rané dospělosti, už jenom tím, snažit se ráno vstát z postele a přežít den, potlačit touhu podřezat si žíly a všechno vzdát.
Ve škole jsem si prošla několika lety šikany - sebereflexi jsem nevědomky trénovala přemýšlením, proč mě téměř všechny spolužačky nenávidí, pozorováním a hodnocením mých vlastností a snahou o jejich nápravu, změnu, opravu, zlepšení.. Whatever..
Motivaci jsem posilovala hledáním cest a možností, jak se vyhrabat z tohoto psychického dna a naučit se milovat život (tedy milovat sebe). Jelikož jsem přesvědčená, že zprovodit se ze světa je proti vesmírnému plánu, nezbývalo mi nic jiného než zas a znovu padat a zas a znovu se zvedat. A nevzdát se (a jsme zase u vůle).
Prioritu jsem měla jasnou již v dětství - cestovat, poznávat svět. A od dětství jsou mi jasné mé pohnutky. Jelikož jsem vyrůstala v nestabilním zázemí, stal se ze mne člověk, který nevěděl, kam patří a kde má kořeny. A protože mi rodiče nebyli schopni dát bezpečný domov, měla jsem potřebu utíkat, měnit prostředí, nezůstávat v blízkosti své rodiny a hledat svůj vlastní domov, kam bych mohla patřit. Taky jsem se ve svém životě 20-krát stěhovala. A ještě to není naposled.
Dnes už nepotřebuji utíkat, ale touha po putování z místa na místo a poznávání světa mi zůstala. Je to jistě dáno faktem, že dovolené s rodiči a naší bandou, většinou strávené s kletrem na zádech někde na čundru, byly ty nejkrásnější, nejklidnější vzpomínky mého dětství a dospívání.
Mou touhou je cestování.
A závidím!!!
Závidím lidem, co se živí jako digitální nomádi a mohou tak cestovat bez zábran. A když cítím, že závidím, místo abych dotyčnou osobu kvůli jejímu úspěchu nenáviděla, rozebírám své pocity, pohnutky, myšlenky. Přemýšlím, proč já tak nežiji. Kde jsou moje priority v tuto chvíli?
Další, čím se zabývám je zkoumání, čím mě vlastně tato osoba může inspirovat? A čím víc konkrétní osobě závidím, tím víc se o ni zajímám. Většinou totiž brzy zjistím, že není důvod závidět, protože ani ona nemá na růžích ustláno.
Já například pracuji s dětmi a neskutečně mě to baví. Nechci dělat jinou práci, počítačům nerozumím a kromě psaní mě nebaví na nich něco vytvářet, takže digitální nomád pro mne nepřipadá v úvahu.
V podstatě cestuji, jen ne tak, jak bych chtěla. Před třemi roky jsem se totiž přestěhovala do Rakouska, kde od té doby žiji. Dvakrát do roka létám se svým maďarským partnerem na dovolenou. Před dvěma měsíci jsme se přestěhovali z Horního Rakouska do Tirol, takže poznávám zas něco nového. Kupujeme dům na Sicílii, kde budeme jednou žít a pronajímat apartmány - jen teď musíme ještě makat a šetřit.
A to jsou teď ty priority, které odsouvají mé touhy na dobu, až si vybudujeme zázemí a budeme mít více času a třeba i více peněz.
Navíc svou 9-ti měsíční cestu kolem světa s báglem na zádech a stopováním jsem završila na začátku COVID éry, takže svůj největší sen jsem si splnila.
Ale očividně mi to nestačí. Chci víc!
To, že závidím, je zkrátka důkaz, že mé srdce po něčem opravdu touží. Když vidím mladé youtubery, kteří cestují a natáčejí nádherná videa, chci to mít taky. A oni jsou tak mladí a už to mají a mě bude 35 a pořád na něco čekám, pořád jsou priority jinde…
Jenže to nejhorší, co může člověk v těchto situacích udělat, je srovnávat se s ostatními.
SROVNÁVAT SE S OSTATNÍMI !!!
To je totiž naprostá blbost. Nemůžeme se přece srovnávat s někým, jehož boty jsme nikdy nenosili. Jehož cestu jsme si nikdy neklestili a klestit nebudeme!
Ano, oni dosáhli v mládí něčeho, čeho já nebyla schopná. A nebyla jsem toho schopná, protože jsem potřebovala dosáhnout něčeho jiného.
Potřebovala jsem vystudovat, abych mohla pracovat s dětmi. Potřebovala jsem se naučit být sama se sebou a milovat samotu. Potřebovala jsem se naučit milovat sebe. Potřebovala jsem se naučit pracovat se svými poruchami a rozumět jim. Potřebovala jsem se naučit nesetrvávat v toxických vztazích. Atp.
Protože cestovat jako nestabilní hraničář světem není něco, co bych chtěla opakovat.
Důležite je také uvědomit si, že osoba, které závidíš, nenese žádnou vinu na Tvých emocích, takže si nezaslouží Tvou nenávist!!!
Možná jsi nedosáhl toho, čeho dosáhl Tvůj soused nebo ta která zpěvačka, herec nebo influencer.
Ale Ty máš svou vlastní cestu, která se klikatí úplně jinak, než kterákoliv jiná cesta. Nemá cenu srovnávat, protože žádná z cest není stejná, ani snadná.
A nikdy není pozdě změnit směr!!!
Měj se moc hezky.
Slunce v Duši.
Pozn. autora: V textu nepoužívám genderové rozlišení při oslovení „Ty“, jelikož zájmeno „Ty“ je myšleno jako „Ty, člověče.“
