Článek
Zaslepenost vidím jako obecný jev, který se v různých podobách objevuje u každého z nás. A mě tento projev fascinuje a chci mu přijít na kloub. Přičemž mě nezajímá, jak ho zaškatulkovat, ale jak nám všem pomoci, abychom tím nemuseli trpět.
A je jedno jakou zaslepeností trpíme. Jestli v důsledku toho odmítáme očkování a v extrémním případě ohrožujeme na zdraví ty, kteří nám chtějí pomoct, protože my je naopak vidíme jako zaslepence, kteří nevidí, že očkování ničí naše zdraví.
Nebo jsme zaslepenci, kteří (naštěstí jen) na internetu bojují své války za Putina (já spíše vidím, že oni spíš bojují proti USA) a myslí si, že bojují svatou válku a bojují proti cenzuře a vůbec jim nedojde, že kdyby byla tady cenzura, tak by byli umlčeni ihned. Ale oni bojují nahlas roky proti neexistující cenzuře a ani takový rozpor mezi realitou a jejich pocitem z reality, je nepřiměje se aspoň na chvilku zamyslet.
Nebo mi pán řekne: „Occamova břitva není nějaký zákon, pravidlo. Je to jen příměr, podobenství o pravděpodobnosti.“ Zatímco když se mu to hodilo, tak řekl: „Occamova břitva nám říká, že pravděpodobnější řešení bývá správné: Když slyšíš dusot kopyt, čekej koně, ne zebry.“
Když už chcete používat vědecké zdůvodnění pro své pocity (tedy vědovíru),
tak moc poprosím, abyste aspoň používal vědecké termíny podle reality a ne podle svých pocitů. Protože hodně termínů má víc definic. Ale neexistuje žádná obecně uznávaná definice Occamovy břitvy, která je o pravděpodobnosti.
Jak odslepit zaslepence?
Já znám jen jediný způsob. Když se uzdraví emoce, která je za tím, že daný člověk odmítá vidět svůj rozpor, najednou ten dotyčný vidí pravdu. (Tedy jen v té oblasti, kterou do této doby řídila ta jedna emoce). Ale aby si člověk chtěl uzdravit to, o čem je skálopevně přesvědčen, že je on a že kdyby to ztratil, tak by podlehl manipulaci, tak ani život ohrožující diagnóza většinou nepomůže. A tak lidé raději zemřou, než by odhalili svou přivtělenou duši.
A tak jen výjimečné osoby to jsou ochotny udělat. A pak takový člověk, který se tak trochu viděl jako středověký rytíř a jako koníček měl dělání soubojů, najednou zjistí, že on není rytíř. Že rytíř byla přivtělená duše, která ho natolik ovládala, že uzpůsobila celý jeho život, aby byl i vnějškově trochu jako on. A teď má konečně volbu – může nadále dělat souboje, ale teď už ví, je bude dělat za sebe, ne za přivtělence.
Podobných zkušeností mám mnoho. Když se říká, že bychom se měli stát sami sebou, tak ti největší odborníci v této dovednosti jsou jen na začátku své cesty. Zatímco ti ostatní ani nevyrazili.
Protože já už cítím (zatím to ještě nevím s jistotou), že na konci této cesty je člověk, který je dobrý z principu, protože proč jinému ubližovat, když se všechno vrátí? A ego má k tomu, aby se mu tady žilo dobře. Ale ego nevadí. Vadí to, co se za ego převléká – přivtělené duše.
A jak víte, že teď nejste zaslepenec vy sám?
Nevím. A právě to, že o tomto tématu píšu, tak tím se usvědčuji, že ještě zaslepenec jsem. Jinak bych to neviděl kolem sebe. A právě proto budu rád, když mě diskutující ukážou, v čem se mýlím. Ale stejně jako matematik vidí, jestli druhý člověk rozumí matematice aspoň jako on, tak já vidím, jestli druhý člověk argumentuje „Psychologický mainstream nic takového netvrdí“ nebo aspoň na nějakou věc má svůj vlastní názor.
Protože takový muž by na můj článek „Musíme upalovat čarodějnice?“ argumentoval tím, že všechny církevní autority se na tom shodly. Samozřejmě kdyby bylo možné takový článek zveřejnit v 16. století. A v 17. století by argumentoval právo na to mít svého otroka, protože „všichni rozumní lidé to tak mají.“
Zatím neznám jiný způsob, než se poctivě ptát
a doufat, že když si uzdravím svou zaslepenost, tak se automaticky změní u lidí, které potkávám a snad pak bude možné diskutovat o pravdě a ne jen o přesvědčeních. Což je zvláštní paradox, když já vidím neochotu přemýšlet nad fakty u lidí, kteří by měli být v čele pokroku.
