Proč píšu? Abych lidem umožnil se uzdravit.

Na článek Jsou Hamás teroristé, nebo bojovníci za vlast? jsem dostal velice zajímavý návrh:

Zajímavě napsaná úvaha. Když vidím, že někteří čtenáři, kteří se již vyjádřili v diskusi, nepochopili sdělení ve svém celku, stálo by za pokus jednotlivé části trochu více rozvést. To, co autorovi přijde samozřejmé, by chtělo rozšířit o trochu víc historických souvislostí. Přece jen historie přeměny britského mandátního území Palestiny na Stát Izrael je poměrně bohatá na různé události, které by neznalému čtenáři pomohly pochopit příčinu některých jevů či vztahů. Zejména ta snaha o zničení Izraele, trvající po celou jeho existenci, která rozhodně není a nikdy nebyla bojem Palestinců za vlastní stát.

Takže si nedovoluji soudit, kdo je v právu. Dokonce jsem ani nevěděl s jistotou, že „Když ono třeba o tom prvním odmítnutí vzniku palestinského státu, kterýžto návrh byl pro palestinské Araby velmi lukrativní, se prakticky nepíše, a to byl fakticky začátek všech problémů.“
Takže o těchto věcech by měl napsat někdo, kdo o tom ví víc, než já. Bohužel dotyčný pán to vzdal, i když ví podstatně víc o celé problematice. Takže ho tímto vyzývám, aby překonal své pochybnosti o svém psaní a napsal o historických souvislostech. Já to nebudu, protože bych si připadal jako učitel, který je jen o jednu lekci dál, než jeho žák. Také nebudu psát o setí rostlin (o čemž nevím vůbec nic), ani o IT (kde mohu posoudit jen uživatelský komfort a o tom napíšu velice rád, protože spousta IT projektů vypadá, jako by je nedělali lidé pro lidi, ale byrokrati pro byrokraty).

Já jsem člověk, který pomáhá lidem žít lepší život. A o tom píšu. Protože o těchto věcech vím možná víc, než kdybych byl vystudovaný psycholog. Protože jsem nebyl naučen, že vím všechno a tak hledám odpovědi i tam, kde by je mohl „slušný psycholog“ hledat jen na tajňačku, aby nebyl odsouzen ostatními psychology. Teď mi asi nevěříte, ale já jako bývalý lékař mám snad ze všech konstelatérů nejvíc klientů lékařů. V podstatě na skoro každém mém kurzu byl aspoň jeden lékař. Ale když by se k tomu měl přiznat, tak vím snad o jednom lékaři, který by to asi udělal.
Zatímco na druhém konci škály je můj kamarád, který ani nechce přijít na kurz, kde bych mu byl schopen pomoci víc, protože se asi tak moc bojí, že by s touto metodou mohl být spojován. A tak ho beru na individuál, kde mu jsem schopen pomoct tak na 80 % a on je za to nesmírně vděčný. Protože to, co jsem pro něj byl schopen udělat já, mu nenabídne nikdo jiný. Snad s výjimkou psychosomatického lékaře, ale i tam by dostal méně. A k psychologovi by musel chodit na několik sezení, aby získal to, co u mě získal za 1-2 hodiny.
Ale tady je nutno říct, že on je výjimečný a pro většinu lidí bohužel platí, že jedna konstelace skoro vždy vede ke zlepšení stavu, ale není jistota, že pro daný problém by stačila jedna.

...že nenávist je jednou z nejvíce ohrožujících emocí. Ohrožuje nesmírně jak lidi kolem, tak i svého nositele. A abychom se na příkladu Hamásu a lidí v Gaze mohli podívat, kam vede. Naštěstí naše společnost je zdravější, ale před necelým stoletím náš soused propadl nenávisti a skončilo to válkou.
A dnes další náš skorosoused, tedy jeho vůdce, propadl nenávisti a jen díky tomu dnes nikdo nepochybuje o odhodlání Ukrajiny si vybojovat svou svobodu.

My jsme naštěstí malý národ, tak naše nenávist povede jedině k naší smrti. Proto jsme se rozdělili pokojně se Slováky. Ale já bych si přál, abychom se poučili z chyb druhých.
Protože naše soukromá nenávist vede k utrpení také. Jen je potřeba říct, že nenávistník se nikdy tak nevidí. On vidí, že trpěl tak moc, že má právo ubližovat druhým. A když mu toto právo ponechám, tak to špatně dopadne i pro něj.
Zatímco kdybych měl to právo mu dát hranice, tak by to dopadlo líp pro všechny.
A kdybych mu uměl i pomoci doopravdy, on by se mohl uzdravit ze své nenávisti = svého utrpení a pak by mohl žít lepší život jak on, tak všechny jeho oběti.

Ale bohužel my dnes víc dbáme na to, aby nikomu nebylo ublíženo a díky tomu pak v budoucnu mu bude ublíženo víc. Protože svoboda není za každou cenu pozitivní. Svoboda je dobrá jen, když je vyvážena hranicemi. Svoboda bez hranic pak vede k no-go zónám a strašlivému utrpení. No-go zóna jsou oblasti ve většině západních měst, kam se bojí vkročit i policisté. Natož aby tam někoho zatkli.

Zatímco absolutní nesvoboda je také cestou do pekel.

Tak snad už konečně uvidíme, že existuje rozumná míra svobody, která nám dává vše, co potřebujeme. A taky vidíme, že míra prospěšné svobody roste s mírou našeho zrání. Když dáte tříletému dítěti svobodu dělat, co chce, zabijete ho tím (když si svobodně dá ruku do elektřiny).
Když tu stejnou míru dáte puberťákovi, ohrozíte jeho život. (Protože může skončit na drogách). A až ten člověk pochopí, že se svobodou přijímá i zodpovědnost a už docela chápe principy reality, tak může dělat co chce. Protože svobodu mi pořád bude omezovat vnější realita. A ta rozhoduje, jestli jsem svobodný nebo ne. Takže dát hranice je nejlepší výchovná metoda. Kdyby hranice dostal Hitler, nemusely by umřít miliony lidí.