Článek
Byl jsem na setkání po 40 letech ze základní školy. A tak jsem dostal otázku, kde mám ordinaci. A já, že žádnou nemám. Že i když jsem vystudoval medicínu, tak teď dělám rodinné konstelace a tam nepotřebuju ordinaci, ale spíš prostor na kurzy. O tom, že jsem tvůrce hlubinných konstelací jsem neříkal, protože to by pro ně bylo ještě těžší.
A byl jsem velice překvapen – z mých 22 spolužáků jen jedna věděla, co jsou to konstelace. Ale ani ona to nevěděla správně. Protože absolvovala sezení u jednoho pána, který se pokoušel dělat konstelace jako psychoterapii – tedy jen ona a terapeut.
Když konstelace chcete dělat individuálně, téměř nikdy nebudou fungovat. A také od pána odešla bez úspěchu. Přestože si nepamatuji člověka s problémem jako měla ona, abych mu nepomohl. Je to ten nejjednodušší a přitom nejvíce osvobozující úkol, jaký může konstelatér dostat. Ale když je na to jen on sám, účinnost konstelací se rapidně snižuje.
Co vlastně dělám?
Obvykle říkám, že lidem pomáhám se mít lépe.
Druhá moje nejčastější odpověď je: Je to něco jako psychoterapie, ale já nejsem psychoterapeut. Jsem konstelatér a o tom si můžeš přečíst články na mém webu.
Ale tady chtěli mí spolužáci vědět víc. A ptali se mě návodně: „Takže ti musím všechno o sobě říct.“
A já řekl: „Ne. To je právě rozdíl mezi sezením u psychologa, který potřebuje všechno vědět. A zatímco já to nepotřebuju. Dokonce mě klidně můžeš říct i falešné jméno. Já nepotřebuju o tobě vědět vůbec nic. Ale na druhou stranu by bylo dobré, aby ses aspoň představil.“
To ovšem vytáčí jejich vědomou mysl do vývrtky. „Jak to? A jak mi tedy chceš pomoct?“
„Potřebuji, abys řekl, co chceš získat. Bez toho ti nemůžu pomoct. Ale jinak nepotřebuji vědět nic.“
A zvolil jsem příklad, který se právě tam řešil. „Třeba, když bys měla problém s tchýní, tak řekneš, že se chceš cítit lépe v její přítomnosti.“
Ale jak mi chceš pomoct, když ti neřeknu, proč máme problém?
A nedokázal jsem jim vysvětlit, že kdyby daná žena znala skutečnou příčinu, už by nebyl problém. Takže když je problém, tak z toho vyplývá, že zná jen povrchní příčinu, která by mě ale bránila se dozvědět hlubší příčinu. Protože až objevíme skutečnou příčinu, je už poměrně snadné ji uzdravit. Tedy pro konstelatéra. Pro toho, kdo nemá výcvik v konstelacích, tak ji pravděpodobně neobjeví a pokud ano, tak udělá intuitivně něco, co daný problém zvětší. Zatímco konstelatér udělá kontraintuitivní věc. A když to dokáže danému klientovi vysvětlit a on to udělá, tak v ideálním případě klient cítí hned úlevu. Ale většinou to celé trvá třeba hodinu a úleva nastane až potom. A když klient cítí úlevu, už má větší důvěru v to, že konstelatér neříká blbosti.
Ale i přesto je to velice těžké. Obzvláště když do toho klientovi radí jeho okolí. Jako v případě této ženy (cituji z jejího mailu mě s jejím souhlasem):
„Začalo to po konstelacích u tebe. Vrátil se mi konečně čich, necítila jsem žádný vůně, necítila jsem dva roky vůbec nic. Žádnou chuť na nic, žádnou touhu, žádné vzrušení, žádný city, necítila jsem ani emoce, prostě jak vyhořelý strom, který prostě umřel.
Teď je mezi námi láska, toužím po jeho blízkosti, vždycky když je v mé přítomnosti, nejsem vedle něj, jak to bylo doposud, ale s ním. Toužím ho líbat, hladit, mám na něj chuť jako před 26 lety když jsme se poznali.
A z toho pocitu, co cítím, mám šílenou radost, že se mi to vše vrátilo. Nedělám nic, co nechci, ale dělám vše tak, jak to vnímám.
Každý mi říká, ať se na něj vykašlu, že mi za to nestojí…ať se nevnucuju, ať ho vyhodím…ať se s ním nebavím…Ale já to chci dělat…
A teď přišel zlom se kterým si nevím rady.....
Chci ho vidět, stýská se mi, když ho nevidím. Ale něco mi ve mně říká, že ho nechci vidět, že nechci, aby přijel, že nechci aby za mnou jezdil. Protože musím jít svojí vlastní cestou a když ho vidím, tak se akorát trápím.
Nechci před ním zavřít dveře, když jsem se tak otevřela všemu, co jsem ztratila.
Ale to je možná to, čím mě ovlivňují ostatní? Pere se to ve mně .
Mám v hlavě zmatek, uvědomuji si co se stalo a proč ?
Jak je možné cítit lásku opět k někomu, koho jsem přestala milovat?
Každý mi říká,ať si najdu jiného muže abych se z toho dostala.
Ale tohle taky necítím,že bych to tak chtěla.
Chci teď dělat věci, které chci dělat.
když se chci vztekat, dělám to,
když chci plakat, brečím,
když chci objetí, obejmu ho,
když mu chci dát pusu, udělám to,
když mu chci říct, co mám na srdci, řeknu mu to
když mu chci poslat hezkou fotku z práce, pošlu
Je toho spousty, co dělám, a vůbec se nebojím to udělat.“
Celý příběh u mě začal asi před rokem a půl. Přišel muž, který chtěl znovu získat svou ženu. Ztratil ji také proto, že se k ní nechoval hezky, ale hlavně proto, že mezi nimi byl příkop, který se nedal zasypat. I když ona chodila k psycholožce, nepomáhalo to. Pomohla jí jen k tomu, že se chtěla odstěhovat. A to ho přimělo přijít ke mně.
Skoro rok a půl pracoval na tom, aby se stal mužem, ke kterému by se ona chtěla vrátit. Už před půl rokem viděla jeho změny. Viděla, že jeho změny jsou skutečné, že to není nic nahraného. Ale bohužel ani tehdy nenašla odvahu začít chodit na konstelace.
A stalo se to, co bych u něho nikdy nepředpokládal. Protože jsem viděl, jak jemu na jeho ženě záleží. Ale protože není pravda to, co se říká psychologům a pravda je spíše to, co vidíme, tak se ukázalo něco jiného: On se zamiloval. A protože jeho láska k jeho ženě nebyla opětovaná, tak se zamiloval do jiné ženy. Až když se to stalo, najednou paní dostala odvahu a přišla na konstelace. Protože já nejsem psycholog, kde bych ji musel odmítnout, protože jako běžný psycholog bych vždy musel upřednostňovat zájem svého klienta. A jako psycholog bych se musel chovat jako právník, který také nemůže z principu zastupovat obě strany, protože oni neví, že je možnost se dívat na věc jinak, než skrze ego jednoho nebo druhého. Jsou jen výjimečné psychoterapie, které se na věc dívají podobně jako konstelace, většina psychoterapií má zákaz pomáhat dalšímu členu rodiny, když už s jedním pracuji.
Já jsem konstelatér, který věří, že existuje jedno řešení, které je nejlepší pro všechny zúčastněné. Takže naopak u mě jsou vítáni oba partneři. Protože k tomu ideálnímu řešení pro oba se můžeme dostat daleko rychleji, když každý chce to nejlepší řešení pro sebe. A o ostatní se postarají konstelace.
A proto také já nevím, jak to dopadne. Já stojím při všech čtyřech zúčastněných i všech jejich dětech. Nevím, jestli se pán vrátí k paní, nebo jestli zůstane u své nové lásky. Ale vím, že když tím celým projdou, tak jim všem bude lépe. Paní ještě čeká hodně práce. Ale na to, že u mě byla asi 3×, tak si vede úžasně.
A to jen kvůli tomu, že jsem věci řešil kontraintuitivně. Kdybych dělal intuitivní věc, jako její blízcí, tak by paní byla po tomhle zážitku ještě víc „jako mrtvý strom.“ A bohužel určitě část psychoterapií a psychologů by k tomu vedla také.
Každý máme svou vlastní cestu
Paní má vlastní zkušenost, že jí psycholožka nepomohla a bohužel jí svým příkladem spíš uškodila. Protože kdybych chtěl vystupovat proti psychologům, tak bych řekl, že kdyby nebyli psychologové, tak by musela přijít ke mně dřív a mohl jsem zachránit jejich vztah.
Ale to by nebyla pravda, protože každý si najde (psycho)terapeuta, kterého v daném vývojovém stupni potřebuje. A hlavně já si pořád nesu obrovskou úctu ke všem psychoterapeutům. A tři psychologové ji zničili, ale jen vůči nim. Vůči každému dalšímu psychoterapeutovi ji mám, ledaže mě přesvědčí svými činy, že si ji nezaslouží.
A hlavně metoda konstelací vyrostla sice samostatně, ale její zakladatel byl i psychoterapeutem. A právě nesnášení jiných přístupů ze strany psychologů bylo asi důvodem, proč trval na tom, že konstelace nesmí být další z psychoterapeutických metod, ale mají být otevřeny každému, kdo má upřímný zájem pomoci sobě a pak i druhým. A já i když jsem s ním více, než 20 let nesouhlasil, tak teď mu rozumím. A souhlasím s ním. I s tím, že vysoká škola nerozhoduje o tom, kdo bude dobrý konstelatér a kdo jen průměrný. O tom rozhoduje účinnost. Nic jiného.
Konstelace obnovují řád lásky
To je něco úplně jiného, než jestli bude sex. Láska mezi nimi bude až do smrti. Jen buď bude zdravá jako láska, nebo nemocná a bude se navenek projevovat jako nenávist nebo lhostejnost.
Navíc jsou propojeni skrze své děti. A každý, kdo chce to nejlepší pro děti, tak musí podpořit touhu po tom, aby se do jejich vztahu vrátila láska. Ať už se vrátí k sobě jako partneři nebo ne. V každém případě paní se vrátila zpět ze stavu „mrtvého stromu“ do života. Už jen to samo o sobě by stačilo.
A tohle vše se stalo, protože…
...konstelace fungují. A fungují tak, že se to nedá vysvětlit. Dá se to jen zažít.
Ale vrátím se zpět na setkání: Kolega lékař vše odbyl s tím, že tento obor nezná a tudíž o něm nemůže nic říct ani ho nezajímá.
Zato ostatní vysokoškoláci odcházeli ve zmatku: Proboha, jak to může fungovat, když konstelace fungují prý tak, že se do toho problému nacítí cizí lidé? Vždyť to není možné.
Tak jenom jeden můj spolužák mi řekl: „Já nesnáším, když něčemu nerozumím. Chci vědět víc.“ A jenom podporuje mé celoživotní přesvědčení, že škola není podstatná, důležitější je snaha se dozvědět víc. Protože takto dospěle se zachoval ne nejchytřejší z nás, ale „pouhý“ středoškolák. Který byl ale vždy ten z moudřejších, už i ve škole. Protože on nebyl ani šikanátor, ani předmětem šikany (což jsem já bohužel byl).
Jsem nájemný vrah? Ano. Pro člověka, který nic nechápe a nechce vědět víc, než ví.
A jak jsem se dostal k tomu, že jsem prý nájemný vrah? To celé vyprávění si jeden můj spolužák přeložil asi takto: „On prý umí pomoct člověku s tchýní. Ale to přeci nejde. A když něco nejde, tak v tom musí být něco skryto. A protože já si dovedu představit, že jediný způsob, jak by se dalo člověku pomoct s problémem s tchýní, je zbavit se jí. Tak on to bude nájemný vrah.“
A mě těší, že ačkoliv se snažil celý večer mě do své představy vměstnat, tak za 40 let všichni mí spolužáci dospěli natolik, že to celé skončilo jako hloupý pokus o vtip. Zatímco před 45 lety by se to asi ujalo. Ale 55letý člověk už většinou něco o životě ví, a tak už nechce šikanovat ostatní, protože moc nad ostatními je jen známkou toho, že mám moc málo moci nad svým životem. A kromě toho, já už bych se šikanovat nenechal. A tak zatímco já jsem ze své šikany vyrostl, dokonce i ti, co mě šikanovali, tak tento muž se asi ještě pořád tak moc (podvědomě) bojí, že by mohl být šikanován, že pokračuje ve své snaze shodit to na někoho jiného. A já jsem byl jediný, kdo se k tomu hodil a kdo byl přítomen na setkání.
A tak mě těší, že snad i já mohu pomoci jedné paní učitelce (která není mou spolužačkou), kterou šikana trápí a chce něco proti ní udělat.
A dalo by se říci, že díky mé šikaně jsem dnes hodně citlivý na to, když se někomu ubližuje. A ještě víc, když si šikanátor chce hrát na oběť.
Ale na rozdíl od nájemného vraha, jehož zbraní je odstřelovací puška, mou „zbraní“ je schopnost porozumět druhému, vcítit se do něj a pomoci mu vystoupit z jeho utrpení, aby mohl žít lépe, než předtím.
