Článek
Máme nové mladé sousedy a stěny jsou mezi námi velmi tenké, a oni velmi hluční. Několikrát mě již vzbudili v noci, kdy slyším každé jejich slovo, včetně velmi hlasitého vrzání postele. Mamka to slyší taky, ale oběma je nám trapné se o tom bavit. Já ale do toho dostanu šok, x hodin nemůžu spát a ve chvíli, kdy se to děje, se mi chce brečet a zároveň na ně mám strašnou zlost. Nejhorší je, že se teď necítím v bezpečí ve vlastním bytě, protože nevím, kdy to zase začne + jsem pořád ve střehu i v době spánku, kdy má být člověk nejvíc v klidu.“
To, že jsou lidé, kteří takto trpí, je příznakem toho, že lidé zabývající se psychikou ještě moc neví nebo jen krátce a jen někteří. Protože kdybychom věděli, že jakékoliv trauma je řešitelné, tak by si paní došla nejpozději za pár dní od prvního příznaku k jakémukoliv „obvodnímu psychologovi“ a po několika sezeních by byla v pořádku.
A místo toho tady máme paní, která ví, že má trauma, ale vůbec neví, co s tím. A přitom trauma je nejen léčitelné, ale i vyléčitelné. A může si vybrat, jestli chce jít pomalou cestou nebo rychlou. A také může jít opačnou cestou, kterou praktikují některé zejména ženy – (psycho)terapeutky se svým vlastním traumatem, že místo, aby šli cestou k uznání přirozenosti a krásy sexu a manželství, tak mohou daného člověka popichovat k cestě rozvodu a smutné samostatnosti.
Asi jste pochopili, že já jdu cestou rychlou, která
ale není pro každého. Zjednodušeně se dá říci, že čím víc se daný člověk bojí pravdy, tím víc nemá jít za mnou. Protože já chci věci umět řešit co nejrychleji, jak je možné. Protože vytržení bolavého zubu vás bolí méně, když uděláte cvak, než když se pořád díváte, jestli jste už připraven a vytahujete ho po kouskách.
Proč by druzí měli trpět tím, že vy máte trauma?
A proč tím chcete trpět vy? Vyřešte si ho a pak budete dobře spát. A pak i vy až budete mít partnera, budete ráda, že vás neotravuje sousedka, zatímco vy si užíváte krásné chvíle.
Chceme, aby nám vládl život nebo traumata druhých?
Zatím děláme jako společnost vše pro to druhé. Je zajímavé, že v minulosti, kdy nebyla známa možnost, jak si trauma vyřešit, jsme nad tím mávli rukou. A dnes, když už to umíme, tak dáváme přednost tomu, abychom se nikoho nedotkli až tak moc, že tím ubližujeme sami sobě.
I proto je důležité, abychom si svá traumata uzdravili. Protože jinak pro samou ohleduplnost nebudeme mít kam šlápnout.
Jak se to řešilo dříve?
Když jsme byli na vodě a málem se utopili, tak jsme potom nedělali hodinu terapeutické sezení. Ale prostě bylo pravidlo, že když rychle znovu vyjedeme, tak to na nás nebude mít žádný špatný vliv.
Zatímco kdyby se stejné pravidlo použilo u člověka, který už je traumatizován, tak uteče z lodi ještě před vyplutím.
Ze stejného důvodu mají největší výskyt posttraumatické stresové poruchy ty armády, kde se nejvíc dbá na blaho vojáků.
Přičemž nejlepším řešením je kombinace obou postupů. Když ihned nastoupím do lodi, tak se tímhle postupem vyřeší 90% „traumat“. A z těch zbylých 10%, tedy skutečných traumat, pak musím normálně léčit.
A vojáky, kteří dané trauma mají (u těch je poměr „traumat“ a traumat opačný), tak se o ně musím postarat. Protože když je bez další péče pustím do mírových podmínek a oni pořád žijí ve válce, tak mají v nejlepším případě problémy oni a v horším my s nimi.
