Spálil Hitlerovo tělo. Obraz s diktátorem měl doma až do smrti

Berlín, 30. dubna 1945. Sovětské dělostřelectvo ostřeluje centrum města a v podzemním bunkru říšského kancléřství se odehrávají poslední hodiny života Adolfa Hitlera. Německo prohrálo válku, kterou jeho diktátor rozpoutal. On sám se ale ještě před smrtí stará o to, co se stane s jeho tělem. Nechce, aby padlo do rukou Sovětů.

Tímto úkolem pověří svého osobního pobočníka Ottu Günscheho. Sedmadvacetiletý důstojník SS musí zajistit benzin, připravit spolupracovníky a postarat se o spálení těla muže, kterému dlouhá léta sloužil.

Hitler ještě téhož odpoledne spáchá sebevraždu. Günsche přežije a má před sebou dalších 58 let života. Většinu z nich nakonec stráví v západním Německu, kde se vypracuje na vedoucího pracovníka farmaceutické společnosti. Jeho minulost však zdaleka nezůstane jen vzpomínkou na poslední dny války.

Otto Günsche se narodil 24. září 1917 v Jeně. Do Leibstandarte SS Adolf Hitler vstoupil dobrovolně ještě jako šestnáctiletý mladík. V roce 1935 se stal také členem nacistické strany NSDAP.

Prošel důstojnickou školou SS v Bad Tölzu a v roce 1936 se dostal do Hitlerova doprovodného komanda. Účastnil se také vojenských operací na frontě.

Jeho postavení postupně rostlo. Od ledna 1943 zastával funkci Hitlerova osobního pobočníka nejprve v zastoupení a 6. února 1944 byl do této funkce jmenován oficiálně.

Pobočníci zajišťovali každodenní chod Hitlerova nejbližšího okolí, předávali rozkazy, organizovali jednání a doprovázeli jej při přesunech. Především však získávali přístup k člověku, jehož rozhodnutí určovala osudy milionů lidí.

Günsche stál v Hitlerově blízkosti také 20. července 1944, kdy ve Vlčím doupěti explodovala bomba nastražená Clausem von Stauffenbergem. Atentát přežili oba. Günsche utrpěl lehké zranění.

Na počátku roku 1945 následoval svého nadřízeného do Berlína. Německá armáda již ustupovala na všech frontách, města ležela v troskách a nacistický režim pokračoval v boji, přestože porážka byla neodvratná.

Günsche přesto zůstal po Hitlerově boku. Na konci války měl hodnost SS-Sturmbannführer, odpovídající přibližně majorovi, a patřil mezi jeho nejbližší důvěrníky.

Odpoledne 30. dubna oznámil Martin Bormann Günschemu, že Hitler a Eva Braunová hodlají spáchat sebevraždu. Jejich těla měla být vynesena do zahrady říšského kancléřství a spálena.

Rozkaz následně potvrdil samotný Hitler.

Günsche se obrátil na Hitlerova dlouholetého řidiče Ericha Kempku a nařídil mu obstarat benzin. V rozbombardovaném Berlíně, kde již téměř nefungovalo zásobování, představoval takový požadavek značný problém. Přesto se podařilo potřebné pohonné hmoty shromáždit.

Krátce před čtvrtou hodinou odpoledne spáchali Hitler a Eva Braunová sebevraždu. Günsche patřil mezi několik lidí, kteří jejich mrtvá těla spatřili.

Co následovalo, dnes známe z výpovědí svědků, které po válce shromažďovali spojenečtí vyšetřovatelé.

Těla byla zabalená do přikrývek a vynesená zahradním východem bunkru. Günsche se přímo podílel na celé operaci, včetně přenesení těla Evy Braunové. Venku pokračovalo sovětské ostřelování a muži museli opakovaně hledat úkryt.

Na mrtvá těla nalili benzin. Jejich zapálení se však nepodařilo okamžitě.

Podle svědectví, které Günsche poskytl později agentuře Associated Press, nakonec právě on vhodil k tělům hořící kus látky. Některé další výpovědi se v určení člověka, který látku hodil, rozcházejí. Günscheho zásadní úloha při přípravě a uskutečnění Hitlerova příkazu je však doložená.

Oheň zachvátil obě těla a nad zahradou se zvedl černý kouř. Ani tento poslední diktátorův rozkaz se nepodařilo splnit dokonale. Ostatky nebyly zcela zničeny a Sověti později jejich pozůstatky nalezli.

Günsche se mezitím pokusil uniknout z obklíčeného Berlína. Neúspěšně. Na začátku května 1945 padl do sovětského zajetí.

Pro sovětské orgány byl mimořádně cenným zajatcem.

Věděl, co se odehrávalo v Hitlerově nejbližším okolí, a mohl svědčit o posledních hodinách jeho života. Spolu s Hitlerovým komorníkem Heinzem Lingem se proto stal důležitým zdrojem informací pro sovětské vyšetřovatele.

Josef Stalin požadoval podrobnosti nejen o Hitlerově smrti, ale také o jeho povaze, každodenních zvycích, vztazích a rozhodování.

Günsche a Linge byli opakovaně vyslýcháni v podmínkách sovětského vězeňského systému. Z jejich výpovědí nakonec vznikl obsáhlý tajný spis, který sovětské bezpečnostní orgány předložily Stalinovi v roce 1949. Dokument byl po desetiletích zveřejněn pod názvem Das Buch Hitler.

Z historického hlediska jde o pozoruhodný materiál, je však nutné jej číst kriticky. Vznikal pod dohledem bezpečnostních orgánů a při nátlakových výsleších. Ne každou vzpomínku nebo hodnocení v něm lze považovat za nezávisle potvrzenou skutečnost.

V roce 1950 sovětský vojenský tribunál odsoudil Günscheho k 25 letům nucených prací. Celý trest si ale neodpykal.

V roce 1955 byl předán do východního Německa a umístěn do věznice Bautzen. Na jaře 1956 se dostal na svobodu a následně odešel do západního Německa.

Od konce války strávil přibližně jedenáct let v zajetí a věznění. Bylo mu osmatřicet let. Po letech strávených v sovětských rukou se ocitl ve společnosti, která se sama stále vyrovnávala s nacistickou minulostí.

Günsche po propuštění nejprve pracoval v pojišťovnictví v Hamburku. Později se přestěhoval do Porýní, kde získal významné postavení ve farmaceutické společnosti Rowa v Bergisch Gladbachu.

Okolnosti jeho pracovního vzestupu přitom stojí za pozornost.

Podle pátrání německého deníku Express, který v roce 2020 zrekonstruoval jeho poválečný život na základě archivních materiálů a rozhovorů s pamětníky, mu k novému zaměstnání pomohl někdejší spolubojovník z SS. Ten již ve společnosti působil a Günschemu otevřel cestu do jejího vedení.

Z bývalého Hitlerova pobočníka se postupně stal podnikový manažer.

Günsche se v roce 1959 podruhé oženil, založil nové rodinné zázemí a od roku 1966 žil v Lohmaru nedaleko Bonnu. Věnoval se práci a v soukromí se držel spíše stranou veřejné pozornosti.

Ne všechny vazby na své někdejší prostředí však přerušil.

Podle stejného německého pátrání se nadále setkával s bývalými příslušníky SS i s dalšími lidmi z Hitlerova okolí. Patřil mezi ně například někdejší vysoce postavený velitel Waffen-SS Sepp Dietrich.

Günscheho poválečná kariéra tak ukazuje i méně připomínanou skutečnost. Někteří bývalí příslušníci nacistických organizací si po válce dokázali vzájemně pomáhat a využívat staré kontakty při budování nového života. V jeho případě nešlo pouze o soukromá setkání. Jedno z těchto spojení mu přímo pomohlo získat významné zaměstnání.

Jednu zvláštní vzpomínku na Ottu Günscheho přinesl bývalý sportovní reportér německé veřejnoprávní stanice WDR Dietmar Schott.

S vysokým starším mužem se pravidelně setkával na koupališti v Rösrathu-Hoffnungsthalu. Günsche byl i ve vyšším věku sportovně aktivní, rád plaval a působil jako běžný návštěvník.

Schott tehdy netušil, s kým se vlastně baví.

Teprve když jej na Günscheho minulost upozornil zaměstnanec koupaliště, pochopil, že muž, s nímž vedl obyčejné rozhovory, kdysi patřil k nejbližším lidem Adolfa Hitlera.

Při jednom z dalších setkání se jej proto na tuto část života zeptal.

Podle Schottových vzpomínek, které zveřejnil Express, reagoval Günsche zdrženlivě a dal najevo, že o této době mluvit nechce. Poté už se spolu nesetkali.

Právě tato epizoda dobře vystihuje zvláštnost Günscheho poválečného života. Pro člověka, který ho potkal na koupališti, mohl být jen starším mužem se zálibou v plavání. Jeho životopis však zahrnoval dobrovolný vstup do SS, službu Hitlerovi i přímou účast na událostech v berlínském bunkru.

Schottovo překvapení ukazuje, jak málo někdy okolí vědělo o minulosti lidí, s nimiž se denně setkávalo.

Günsche o své minulosti veřejně příliš nemluvil a vlastní paměti nevydal. Nebyl však zcela nedostupný. Někteří historici a publicisté s ním dokázali pořídit rozhovory a jeho svědectví se dochovala také v archivech mnichovského Institutu pro soudobé dějiny.

V roce 1985 vypovídal jako svědek při soudním procesu souvisejícím s padělanými Hitlerovými deníky, které předtím způsobily jeden z největších mediálních skandálů v západním Německu.

Otázka jeho vztahu k nacistické minulosti tím ovšem nebyla uzavřena.

Deník Express při svém pozdějším pátrání uvedl ještě jeden pozoruhodný detail: v Günscheho domově měl až do jeho smrti viset obraz s Adolfem Hitlerem.

V souvislosti s jeho dobrovolným vstupem do SS, dlouholetou službou diktátorovi a poválečnými kontakty vyvolává tato informace otázku, nakolik se od svého někdejšího přesvědčení skutečně odpoutal.

Samotný obraz samozřejmě nedokazuje, co si Günsche v každém období života myslel. Stejně tak nelze bez dalších důkazů přisuzovat bývalému pobočníkovi osobní účast na konkrétních nacistických zločinech.

Podstatné ale je, že nešlo o řadového vojáka, kterého válka náhodou přivedla do Hitlerovy blízkosti. Günsche vstoupil do SS dobrovolně, stal se členem NSDAP a postupně si vybudoval kariéru přímo u vrcholu nacistické moci.

Sovětský tribunál jej po válce odsoudil. Podle vyjádření vedoucího německého úřadu pro vyšetřování nacistických zločinů Kurta Schrimmeho z roku 2003 však tento úřad neevidoval vyšetřování Günscheho kvůli konkrétním nacistickým zločinům.

Je důležité rozlišovat mezi trestní odpovědností za konkrétní činy a historickou či morální odpovědností za vědomou službu zločinnému režimu. U Günscheho máme doloženou dlouholetou kariéru v Hitlerově bezprostředním okolí. Co si skutečně myslel o svém působení v nacistickém režimu po desetiletích, však z dostupných svědectví nedokážeme s jistotou rekonstruovat.

Otto Günsche zemřel 2. října 2003 ve svém domě v Lohmaru. Bylo mu 86 let.

O rok později měl premiéru německý film Pád Třetí říše režiséra Olivera Hirschbiegela. Günscheho v něm ztvárnil herec Götz Otto. Pro mnoho dnešních diváků je právě toto filmové zpracování prvním setkáním s postavou Hitlerova osobního pobočníka.

Film zachycuje poslední dny nacistického režimu. Günscheho skutečný život však pokračoval ještě téměř šest desetiletí po Hitlerově sebevraždě.

Přežil sovětské zajetí, znovu se oženil, vybudoval si pracovní kariéru a žil mezi lidmi, kteří často vůbec netušili, co dělal během války. Zároveň podle pozdějších novinářských zjištění nepřerušil kontakty s někdejšími příslušníky nacistického prostředí.

Ze všech detailů jeho poválečného života se mi nejvýrazněji vybavuje právě příběh Dietmara Schotta. Sportovní reportér se na koupališti bavil se starším mužem, aniž věděl, že před ním stojí člověk, kterého Hitler osobně pověřil jedním ze svých posledních rozkazů.

Günsche tehdy o své minulosti mluvit nechtěl.

A možná právě v tom spočívá nejpozoruhodnější rozpor jeho životního příběhu. Po válce získal příležitost žít znovu, pracovat a být součástí běžné společnosti. Jeho minulost však nezmizela jen proto, že o ní odmítal hovořit.

Třetí říše skončila v květnu 1945. Lidé, kteří jí sloužili, ale žili dál. A některé vazby na jejich někdejší svět přetrvaly mnohem déle než samotný nacistický režim.

Použité zdroje