Článek
Uběhlo 35 let od tzv. Sametové revoluce a my jsme svědky něčeho podobného, ne-li toho samého. Také prezident Petr Pavel má mnoho co skrývat ze své minulosti, navíc jsem přesvědčený, že o spoustě věcí se už ani nedozvíme.
Také prezident Petr Pavel a jeho aparát má za úkol mnohé události dnešní doby vymlčovat a to s cílem, aby se na ně zapomnělo.
Jak to bylo s Husákem? Napřed rebel, pak utáhl šrouby
Gustav Husák začal po 2. světové válce, kterou částečně strávil v Moskvě, budovat svůj vliv ve straně a pomohl komunistům s převratem v roce 1948. V 50. letech byl ale „za odměnu“, jak to tehdy chodilo, jako buržoazní nacionalista odsouzen na doživotí.
Následně byl začátkem 60. let rehabilitován a jako na tehdejší dobu „rebel“, zastánce reforem a možno říci i odpůrce moskevského diktátu se stal jednou z postav tzv. Pražského jara.
Pak ale s vidinou zářné kariéry zradil ideály „Socialismu s lidskou tváří“ a skončil jako tvrdý zastánce normalizace a poskok sovětského vedení. V této souvislosti doporučuji film „Muž, který stál v cestě“, kde je popsán nejen osud Františka Kriegla, který jediný nepodepsal Brežněvovi souhlas s okupací Československa, ale právě i změna postoje Gustava Husáka.
Nicméně já už hlavy asi nikdy nedostanu, stejně jako zmíněný film, francouzáky, kterými se Husák s Brežněvem vítali na letištích a ze kterých se mi chtělo zvracet.
Pavel na to šel jinak, postup za každého režimu
Naproti tomu kariéra současného prezidenta nabrala přesně opačný vývoj. Ze zastánce tvrdého sovětského přístupu a obdivovatele sovětských soudruhů a vojáků osvoboditelů (těch v srpnu 68), se přes výcvik, který řídila sovětská tajná služba KGB a který z něj udělal komunistického rozvědčíka vycvičeného k práci „na druhé straně“ – rozuměj i ke špiclování a odstranění těch, kteří se komunistickému režimu nehodili, stal vzor demokrata s pevnými ideovými postoji.
To, že tyto ideály jsou přesně na opačné straně od těch, které vyznával před lety, a že i on zradil ideály „Socialismu“ je jen malý detail, který nechává polovinu našeho národa klidnou.
Stejně jako se u Husáka zlehčovalo a bylo „zapomenuto“ jeho uvěznění komunistickými soudruhy a stejně jako se vymlčoval a byl zapomenut jeho původní odpor k sovětské okupaci koncem 60. let, tak se nyní zlehčuje a má být „zapomenut“ Pavlův obdiv k týmž sovětským okupantům a vymlčuje se i fakt, že byl dobrovolně školen k boji proti tomu, co nyní hlásá.
Politruk první dámou? Jde to…
A to nemluvím o dalším vymlčování a zapomínání toho, že Pavlova manželka se dobrovolně rozhodla pro profesní dráhu toho nejhoršího kalibru, který v socialistické armádě byl – politruka. Zeptejte se těch, co vojnu zažili, co to bylo za lidi – bezskrupulózní, ideoví fanatici, posedlí komunistickou ideologií a nenávistí ke všemu od Chebu na západ. Možná nenáviděli i Cheb, protože i ten byl pro ně moc na západ.
Proč to celé píšu?
Protože jsem si při nedávném předávání nejvyšších státních vyznamenání uvědomil, že se nemusí jednat jen o vymlčování a zapomnění událostí osobně spojených s prezidentovou kariérou. Může jít i o události, které se nehodí jeho podporovatelům, kolegům, či - a to je asi nejhorší – jeho sponzorům.
Vraždy na FF UK? Vzhůru do zapomnění
Vzpomeňme si jen na to, že sám Pavel ani nechtěl pozvat na Hrad pozůstalé po obětech řádění masového vraha Davida Kozáka (zatímco tam zval spousty jiných) a k setkání byl v podstatě donucen veřejným míněním poté, co ho otevřeně oslovila jedna z maminek obětí.
A souvislost s předáváním vyznamenání?
Pokud mi nic neuniklo, nebyl mezi vyznamenanými ani jeden policista. Ba co víc, nebyl mezi nimi nikdo, kdo by měl jakoukoli souvislost s masovou vraždou a následným policejním zásahem na FF UK.
Nespokojení policisté? Nepřipomínejme je
To vše v situaci, kdy se přednímu prezidentovu podporovateli Vítu Rakušanovi doslova rozpadá policejní sbor pod rukami, hrozí odchody do civilu a obyvatelé se cítí ohroženi jejich nedostatkem. A přesně to bylo aktuálně třeba vymlčet a zapomenout a ne na to upozornit třeba jen tím, že dáte nějakému policistovi veřejně státní vyznamenání.
Nechce se mi totiž věřit, že by mezi policisty nebyl nikdo, kdo by si vyznamenání nezasloužil, navíc v době, kdy je vhodné podpořit i prestiž tohoto povolání a také s ohledem na to, že se pocty na Pražském hradě dostalo třeba i bývalému kontroverznímu řediteli České televize.
Ale pojďme zpět k Filozofické fakultě.
Zavraždění akademici světového významu? Nejsou hodni
K překvapení odborné veřejnosti mezi vyznamenanými nebyli ani Jan Dlask z Ústavu obecné lingvistiky FF UK, překladatel, editor a autor odborných článků týkajících se finské literatury, či další pedagožka, ředitelka Ústavu hudební vědy filozofické fakulty Lenka Hlávková, která se věnovala zejména středověké hudbě. Oba byli vnímáni jako evropské, či světové kapacity ve svých oborech.
Ti prostě nebyli vyznamenání hodni.
Tedy i cokoli by připomnělo masakr, který u nás nemá obdoby, je třeba zapomenout? Souvislost s tím, že byly policejní špičky opakovaně usvědčeny ze lží, které provázely vyšetřování celé tragédie, což policie vymlčet a zapomenout chce, je jistě jen náhodná.
Zapomeňte!
Takže řečeno rétorikou, která po jistou dobu oba prezidenty spojovala: „Vzhůru ke světlým zítřkům, lemovaných snahou o zapomnění“.
Osobní poznámka za závěr.
Svého času jsem generála Pavla obdivoval a jako přednímu představiteli NATO jsem mu byl i ochoten jeho minulost tolerovat (neměl jsem o ní ale tolik informací, jako mám nyní). Možná to bylo ode mě trochu pokrytecké, hloupé, ale tehdy jsem se o politiku a další souvislosti moc nezajímal.
Můj obdiv ale skončil přesně v době, kdy se rozhodl, že by mohl být prezidentem. A moje averze k jeho osobě se stupňuje s každým dalším projevem, každým dalším moralizováním a každým dalším vymlčováním toho, na co je třeba zapomenout.
