Článek
Už je to řádově 30 let, co jsem se, jako zaměstnanec tehdy stále ještě začínající Prima TV podílel na přípravě ve své době převratného hudebního pořadu S.O.S. Šlo o tříhodinový blok písniček, kde se jako moderátoři střídali lidé z Evropy 2 – mimo jiné i Martin Veselovský, Pavel Anděl, Luděk Hrzal a později třeba i Bořek Slezáček.
S kamarádem jsme tenhle – dodnes si myslím, že přelomový a nedoceněný – projekt produkovali a mimo jiné také sháněli zajímavé hosty. Někteří se nabízeli i sami a z paměti asi nikdo nevymaže domácí zabijačku, doručenou nám přímo do kanclu jednou moravskou kapelou, či domácí pálenky z téže lokality.
Jako velký fanoušek Třech sester jsem jednoho dne naše kroky nasměroval na legendární Kovárnu (tehdy ale už přemístěnou z Braníka pod Letnou), což se ukázalo jako zásadní a pro můj život relativně důležitý krok.
Po pár pivech a vyhlížení Fanánka, kterého jsme se chtěli pokusit zlanařit do našeho pořadu, jsem si všiml jiné povědomé tváře.
„Hele, není támhleto Sahula,“ zeptal jsem se kolegy.
O tom, že to je Sahula, jsem se vzápětí přesvědčil na záchodě. Náhoda tomu chtěla, že jsme měli oba potřebu jej použít ve stejný čas a já, posílen těmi pivy, našel odvahu a zeptal se: „Nejseš Franta Sahula?“
Následoval vodopád slov, ze kterých jsem pochopil, že jsem se nespletl a poté, co jsem se dostal ke slovu i já a utrousil, že jsme z hudebního pořadu a hledáme hosty, už jsme se Mistra nezbavili…
Ani jsme se ho vlastně zbavit nechtěli. Večer nabral na obrátkách a my si vyslechli neuvěřitelné příběhy, o kterých jsem se až časem dozvěděl, že ty nejvíce nepravděpodobné se skutečně udály a ty lehce přitažené za vlasy si Fanda vymýšlel.
Celé se to časem vyvinulo v přátelství – pokud jde u člověka Sahulova ražení o takovém poutu vůbec mluvit - a začala tak doba vpravdě ďábelská.
K nezapomenutelným životním etapám patřilo třeba období, kdy u mě Fanda pár měsíců bydlel. Pravdou je, že po uplynutí této doby jsem ho nějaký čas vidět příliš nepotřeboval, ale druhá pravda je, že na ty věci, které se za tu dobu udály, vzpomínám do dneška.
Tak třeba „baseball“ s tenisovými raketami jako pálkami a hruškami jako míčky, kdy mety byly v různých místnostech, zanechal bezesporu stopu v historii tohoto sportu, ale i v mém bytě, který po pár mejdanech potřeboval menší rekonstrukci a sousedi zase větší flašku na usmířenou…
Pár měsíců jsem dokonce dělal manažera Fandově kapele Synové výčepu, ale práce to byla velmi nevděčná. Uskutečnil se totiž jen zlomek z koncertů, které se mi podařilo dojednat, protože Mistr zpravidla v den koncertu ochořel, nebo byl prostě nedohledatelný…
Ale i na to dneska vzpomínám rád a s dobrou náladou, ostatně jako na všechno, co jsem s tímhle démonem zažil.
Jeho tragická smrt mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. Dva nýmandi si na něj počkali a doslova ho zašlapali do země. Těžce jsem to tehdy nesl.
Vzpomínky na ty dobré časy ale stejně všechno přebily. A já jsem moc rád, že mi osud dopřál ty nekonečné hodiny Fandových plánů, projektů, báchorek, představ a snů. Stály za to.
Stejně jako ty hodiny prosezené na Kovárně. Bylo to super a bylo toho málo, chce se mi říct, i když dobře vím, že toho bylo až moc a ne každému se z těch dob podařilo uniknout bez nějaké té závislosti.
Vídáme se pravidelně a vždy to stojí za to…
Navíc mi ta doba přinesla i dalšího kamaráda a ten mi vydržel dodnes. Jednoho dne se totiž u nás doma objevil i ten původně na Kovárně očekávaný Fanánek, ale o tom třeba někdy jindy.
A jak to bylo s mým setkáním s Karlem Gottem? To proběhlo také v prostorách Primy. Mistr se tehdy uvolil představit tam svá výtvarná díla a znám svojí precizností trval na přetočení reportáže – byl to fakt profík.
Reportáž byla nakonec k jeho spokojenosti předělána, ale dílem neznámých pekelných sil se do vysílání dostala stejně ta vadná verze, a to i se záběry, které nikdy neměly spatřit světlo světa.
Zasvěcení tehdy říkali, že takhle vyvádět ještě Karla neviděli. Byl to tedy také v podstatě historický okamžik, ale o tom třeba také někdy jindy…
