Článek
Milí majitelé silných a hlasitých aut,
pokud nevadí majiteli pozemků, že mu ničíte dlažbu na zákaznickém parkovišti, pokud nevadí majitelům obchodů, že jim ohrožujete zákazníky a pokud nevadí Policii ČR, že se jim nepokrytě vysmíváte, tak mně, jako člověku, který bydlí v těsné blízkosti vašeho působení, vaše činnost vadí.
Vadí mi bordel, který děláte, ale víc mi vadí vaše sobectví, se kterým upřednostňujete svoje zájmy a koníčky na úkor lidí, které svým koníčkem obtěžujete a kteří musí vaše řádění poslouchat, kdykoli si zamanete se k nám zajet trochu pobavit.
Nicméně mám pro to pochopení. Taky mi totiž bylo osmnáct, taky jsem měl „bezva nápady“, taky jsem se předváděl před holkama, machroval a měl touhu ukázat světu, že mi může políbit zadek. Takže – bez jakékoli ironie – chápu vás.
Co ale nechápu, je nečinnost policie a její ochota sloužit vám jako stafáž u vašich „představení“. To vše v kulisách toho, že si z nich nepokrytě děláte srandu, ať už slovně, nebo tím, že ostentativně porušujete zákony, předpisy, či vyhlášky.
Jedním dechem vám ale musím taky říct, že pro mě žádní hrdinové nejste. Není totiž odvážné, nebo dokonce hrdinské, dělat sebevětší bordel, když vím, že mi to projde a že na mě budou policajti při těch mých „brikulích“ jen civět, maximálně se přijedou zeptat, jestli mi něco nechybí, jako minule v Kolíně.
Když už jsem vzpomínal na dobu, kdy i mně bylo 18 – 20 let, dovolím si malé srovnání.
Patřil jsem v době dospívání k tzv. „máničkám“, zeptejte se rodičů, či prarodičů, co to bylo, nebo si to najděte na Googlu, to je pro vás asi přijatelnější. Přes nevoli oficiálních funkcionářů a pevně nastavené mantinely té doby, jsme chodili v odrbaných džínách, těžce sehnaných v Tuzexu, nebo doktorských, doma batikovaných kalhotách a tričkách, na které jsme si opět doma sprejem stříkali loga oblíbených hudebních skupin. Kolikrát to vypadalo dost děsně, to uznávám. K tomu dlouhé vlasy, minimálně tak, jak dovolili rodiče. My jsme totiž rodiče respektovali.
Naše vizáž, i naše chování, byly jistou formou odporu vůči totalitě a uniformitě, která tehdy vládla. Stejně jako vy, jsme se taky chtěli odlišit, přitáhnout na sebe pozornost a říct světu: „Máme vás na háku!“ a provokovat. Jenže tady naše podobnost končí.
My jsme svým přístupem k okolí riskovali problémy ve škole, těžko jsme se dostávali na VŠ a nějak přijatelně tam fungovali a nezřídka měli kvůli našemu stylu problémy i naši rodiče.
Když jsem si „zaprovokoval“ a zazpíval lehce upravenou Mišíkovu písničku: „Láska je jako Večernice, plující černou oblohou – zavřete dveře na petlice, Rusáci jdou…“, někdo mě udal a byl velký problém.
A že by policajti tehdy přihlíželi tomu, jak se bavíme „po svém“, o tom taky, na rozdíl od vás, nemůže být řeč. Pamatuju si jeden koncert, kdy do sálu vtrhla „zásahovka“ se psy a vyzvali nás k odchodu. Kdo neodešel, ten se pak ven dostával přes kohortu obušků a psů a domů dorazil potrhaný a od krve.
Takže až si zase pustíte ve vašem autě rádio, dáte „volume doprava“, vohulíte ty vaše výfuky a za obrovského randálu budete driftovat po parkovišti a k tomu si za asistence aut s majáčky a policejního vrtulníku bouchat petardy a cítit se, jako králové, tak si na to vzpomeňte.
Při vašich frajeřinách totiž světu nic nedokazujete, jen otravujete nevinné lidi, budíte jejich děti a vysmíváte se policajtům, od kterých vám – bůhvíproč – nic nehrozí. Což sami uznáte, žádný hrdinství není.
Koule na to, dělat frajery a riskovat, jsme totiž měli my… A možná že i díky tomu se tady teď můžete prohánět v těch svých kárách.
Jo a tím, že mě očerníte a vysmějete se mi na vašem „instáči“, si moc nepomůžete a mně neuškodíte. Jsem na to zvyklý, třeba zrovna od šéfa šéfů těch, co na vás koukají zpod zapnutých majáků.
