Článek
Demonstrace proběhly a probíhaly téměř v každém větším městě. Bylo jasnější a jasnější, že z tohohle se ten režim jen tak nevykecá, že nebudou stačit obvyklé řeči o kriminálních živlech, bohémských hercích a zmanipulovaných studentech. Vyhráno, ale nebylo, o tom jsme se přesvědčovali denně, když jsme roznášeli po Plzni letáky a agitovali za generální stávku, která se tou dobou chystala v Praze.
Vstával jsem tehdy cca v pět hodin, což byla pro studenta fakt velká oběť, ale co bych pro tu revoluci neudělal. Mimochodem teď vstávám taky v pět, což je zřejmě způsobeno z menší části stresem a z větší části stařeckou nespavostí a stále mi to připadá jako oběť, jen musím ještě vymyslet, čemu… Abychom se dostali včas ráno před Škodovku, prostě jsme vstát museli. Před továrnou bývalo veselo. Pořád jsme se do té doby víceméně pohybovali v prostředí, kde byli všichni nadšení a šťastní z nastalé situace. Tam to bylo jiné. Ponuré obličeje lidí naštvaných jednak časným vstáváním, jednak těžkou prací, která je čekala a jednak bandou 20letých floutků, co o životě nemají páru a chtějí je připravit o socialistické výdobytky (právo na práci, školy zdarma, doktoři jakbysmet…). V tom duchu s námi i zacházeli, někteří nás mlčky minuli, těch byla většina, někteří nás minuli a strčili do nás ramenem, jakože se tam nemáme motat… Někteří do nás strčili víc a pak to končilo rvačkou (osobně jsem jich pár poctivých, dělnických, schytal). Našli se ale i takoví, co si letáky brali, fandili nám a podporovali nás. Chodil jsem tam cca 3-4 dny a fakt těch naštvaných znatelně ubývalo a těch fandících naopak. I to bylo super.
Když už jsem se zmínil o těch strkanicích a rvačkách, patřilo to tenkrát k tomu. A já se dneska ani nedivím. My jsme těm lidem v jejich očích brali jistoty. Ten jejich život za moc nestál, nemohli cestovat, nemohli říkat, co si myslí, neměli kolikrát i základní věci, ale nějakou tu jistotu prostě měli – práci, byt, školu pro děti, doktory… A my jim neměli co nabídnout, vyjma nějaké naší vize svobody a demokracie, kterou jim ale nabízeli totálně nezkušení študáci.
Po ranních návštěvách továren, jsme se vždycky stavili na Fakultě, tam jsme jednak dostali informace, co se děje v Praze, co kdo řekl, udělal a co se zaručeně asi stane a jednak jsme dostali úkoly. Jezdili jsme po venkově a navštěvovali různá zasedání Národních výborů, Svazů žen…atd. Což bylo fakt dobrodružný. Ty městečka a vesnice byly totiž ještě zcela v rukou komunistů a lidi tam neměli skoro žádné informace, a když, tak zkreslené tím, kdo jim je poskytoval. Vzpomínám si na jedno městečko, kam jsme přijeli na zasedání národního výboru. Oni nás tam kupodivu pustili a my sledovali, o čem se baví (kdo kde něco rozkopal, kdo komu něco ukrad, kdy budou vánoční kolekce, jak se plní plán…atd.). O revoluci nic, o Národní třídě nic, úplně to ignorovali, jakoby to neexistovalo… Pak jedna paní přednesla stížnost na to, že když přivezou do potravin uzeniny, závozník nahází bedny na sebe a krev z vepřového pak kape na salámy. A to se pak nedá jíst. Zpětně vzato se ve mně tenkrát asi zase probudil nějakej skrytej politik. Vstal jsem a řekl něco ve smyslu, že je divný, když jim vadí vepřová krev na salámu a nevadí jim krev jejich dětí na Národní třídě. To ze mě fakt vypadlo. Někdo z našeho auta se ještě přidal, oni si to nenechali líbit a už to jelo… Obec jsme opouštěli celkem ve spěchu…
No a pak to přišlo. Generální stávka! Všichni do Prahy! Miroslav Štěpán hřímá v ČKD, že strana a vláda to má v rukou a že jim děti nebudou nic diktovat, ale už mu to nikdo nevěří. A jakmile se k nám přidali dělníci v továrnách, bylo to jasný – vyhráli jsme!
Když na to teď vzpomínám, mám husí kůži a slzy na krajíčku. Bylo to neuvěřitelný, co se podařilo… Navzdory tomu, že to možná bylo maličko jinak, my jsme si na nic nehráli, my bojovali a vyhráli.
