Článek
Kdybyste mě zabili, tak si nevzpomenu, co se přesně který den událo. Googlit se mi to nechce, takže to předávám tak, jak si myslím, že se to stalo…
V pondělí 20.11. jsme se tedy slezli v posluchárně, moudře debatovali (tak, jak to umí 20letí studenti) a řekl bych, že nějak spontánně vznikla jakási „zpravodajská síť“. To v tomhle případě znamenalo, že nějací lidé, napříč plzeňskými fakultami, lítali mezi těmi fakultami a přinášeli informace, co která z nich chystá. Znovu upozorňuju na to, že nebyly mobily ani internet, takže nejrychlejší komunikaci zpravidla obstarávali ti nejrychlejší běžci – auto tehdy měl tak jeden student ze sta. Koordinace žádná, ale to se v následujících dnech změnilo.
Z Prahy přišla informace, že VŠ opravdu budou stávkovat a Plzeň se samozřejmě připojila taky. Ale co víc, někdo v Plzni začal organizovat i první demonstraci. To byla bomba! Okamžitě jsme se s kámošema sebrali, sedli na trolejbus a jeli do Prioru koupit prostěradlo, barvy a násady od smetáků (to možná kecám, ty jsme asi ukradli na koleji). To nadšení a ten pocit, že se konečně něco děje, si snad pamatuju dodnes. Jaké bylo ale naše překvapení, když nám prodavačky (poté, co jsme se jim pochlubili, že to všechno potřebujeme na výrobu transparentu) odmítly ty věci prodat se slovy, abychom se, spratci, šli radši učit… Nějak jsme to pak udělali a potřebný kontraband sehnali, ale tahle první srážka s realitou, ta byla „hustá“.
Na koleji jsme vyrobili transparent „Kdo, když ne my, kdy, když ne dnes“ – jo, je to ten, co provází na fotce tyhle moje memoáry. Dokonce to písmo na něm je moje a trochu je na něm znát i nezkušenost s psaním textu takové velikosti… A pak už večer hurá na náměstí! Ta atmosféra se nedá popsat, lidi natěšení, nedočkaví, tak nějak zvláštně šťastní – kdo pamatuje, ten ví, kdo ne, tomu to se svojí slovní zásobou a spisovatelským umem těžko popíšu… Byly nějaké proslovy, nevím, kdo mluvil, ale pravděpodobně zástupci herců, studentů, možná i někdo, kdo podepsal Několik vět…? Skandovali jsme, cinkali klíčema, zpívali hymnu, no prostě paráda! Až do té doby, než tam někdo přinesl info, že od Rokycan jedou tanky s cílem nás rozehnat… Samozřejmě to byl výmysl a provokace od StB, nebo někoho podobného, ale v té době to nešlo nijak ověřit, nijak zjistit. Dav utichl a někteří se začali pakovat domů. Mě to ani nenapadlo, nedovedl jsem si představit, že bych ustoupil byť jenom o krok, už jsem byl vnitřně rozhodnutej, že i kdyby to celé padlo, já necouvnu… Postupně se ta situace nějak uklidnila, ještě párkrát jsme zazpívali, zakřičeli a taky šli domů, teda asi spíš do hospody.
Cestou z té demonstrace jsem ale zažil první setkání s policejní brutalitou! Jak jsme tak šli, debatovali, překřikovali se, gestikulovali, prostě to prožívali, najednou jsem dostal obrovskou ránu do hlavy. Jako když kopne kůň. V desetině vteřiny mi kromě bolesti tou hlavou projela i myšlenka, že ty tanky dorazily a že nás mlátí fízlové… Když jsem se probral, nechápal jsem, čemu se všichni kolem smějou. Koukal jsem zmateně kolem a pak to došlo i mně. Nade mnou se tyčila zlá dopravní značka a byla připravená mi klidně přidat ještě jednu, když se jí zase nevyhnu…
