Článek
Lesley-Ann Jones ve své knize Proč zahynul John Lennon? Konečný portrét hudební legendy nehledá jiného vraha; hledá příčiny. Neptá se, kdo stiskl spoušť, ale co všechno muselo předcházet, aby jediný výstřel uzavřel život člověka, jenž byl dávno předtím rozpolcen mezi vlastní identitou a obrazem, který o něm vytvořila tehdejší společnost.
Lennon není představen jako nedotknutelná legenda, nýbrž jako člověk, jehož život od samého počátku formovaly ztráty, nejistoty a neustálé hledání místa, kam by mohl konečně zapadnout – to zpozorujeme i v písni Strawberry Fields Forever, kde vzpomíná na svá dlouhá rozjímání nad sirotčincem naproti svého domu. Opuštění, smrt matky, komplikované vztahy i tíha vlastní citlivosti se nestaly jen kapitolami životopisu; postupně Johna transformovaly v jakousi pomyslnou „kostru“ jeho osobnosti. Čím více byl obdivován jako symbol, tím obtížnější pro něj bylo zůstat člověkem.
V tom spočívá možná nejzajímavější rovina celé myšlenky knihy. Sláva zde není vrcholem lidského úspěchu, ale zvláštní formou odcizení. Miliony lidí znaly Johna Lennona, aniž by znaly Johna Winstona Lennona. Veřejnost milovala jeho pózu expresivního hlasatele hippie filozofie; John však musel tuto masku hrát každý den znovu a znovu, zatímco jeho pravé nitro pomalu upadalo do spirály zapomnění. A právě v okamžiku, kdy se člověk začne podobat vlastnímu mýtu více než sobě samému, vzniká existenciální prázdnota. Svět neztratil Johna Lennona. John Lennon se ztratil ve světě.
Dnešní psychologové by v Lennonově příběhu hledali důsledky raných traumat, ambivalentní citovou vazbu nebo celoživotní potřebu přijetí. Sociologové by upozornili na proměnu celebrity v kolektivní symbol, který už nepatří sobě, nýbrž společnosti. Mediální studia by připomněla, že masová kultura vytváří idoly se stejnou intenzitou, s jakou je později spotřebovává až vyždímává. Každý z těchto pohledů používá jiný symbol, chcete-li, jazyk; všechny však míří k téže otázce – zda lze život člověka vysvětlit jediným okamžikem, nebo zda je každá tragédie pouze posledním bodem mnohem delší křivky.
Právě proto není Chapman jediné absolutní vysvětlení Lennonovy smrti. Je nepochybně opovrženíhodným vrahem; zároveň je však i posledním článkem řetězce, který ale nezačal 8. prosince 1980. Autorka nenaznačuje, že by Lennon zemřel tak jako tak, ani že by jeho smrt byla nevyhnutelná. Spíše ukazuje, že některé životy jsou dlouhodobě utvářeny silami, které nelze redukovat na jedinou událost ani jediného člověka. Výstřel může ukončit život; jen zřídka jej ale celý vysvětlí.
Možná proto není až tak důležité, kdo konkrétně Johna Lennona zabil. Mnohem zajímavější je, kolik lidí, vztahů, rozhodnutí, společenských očekávání i vlastních démonů se podílelo na tom, že se z člověka stal symbol – a ze symbolu nakonec tragédie. Někdy totiž člověka nezabije pouze kulka. Někdy jej po desetiletí pomalu rozkládá svět, který jej nejprve postaví na piedestal a teprve poté zapomene, že pod ním stále stojí obyčejný člověk. A kdo ví, co by se s Johnem nebýt Chapmana stalo – přeci jen byl značnou částí společnosti, zejména nejmenovaných politiků a národních orgánů nejmenovaných mocností označován za nebezpečného člověka. A zde si můžeme všimnout toho nejvyššího paradoxu – Lennon jako hlasatel filozofie míru a lásky versus Lennon jako nepřítel, který kazí společnost, přináší špatné mravy, a z psychosociálního hlediska je škodlivý.
Co si myslíte o smrti Lennona vy? Byl by mezi námi nebýt Chapmana? Či byl pád hvězdy určený společenským formováním?
