Článek
Nietzsche nevěřil, že smyslem života je pohodlí, neustálé potvrzování nebo hledání bezpečí. Tvrdil, že člověk má překonávat sám sebe, přehodnocovat vlastní hodnoty a nebát se utrpení, pokud vede k růstu. Jediná výtka interpretací jeho filozofie? Alkohol. Nietzscheho dionýský princip není oslava opíjení a Nietzsche nebyl moralista. Alkohol kritizoval hlavně proto, že podle něj otupuje mysl. Dionýsos pro něj představoval životní sílu, tvořivost a odvahu říct životu „ano“, ne výzvu vypít láhev vína.
Alkohol a další psychoaktivní látky měly sloužit jako narkotika posouvající do vyšších pater tancem, zpěvem a divokým “jařením”; je to takový zhmotněný „umělecký chaos“. Naopak od apollinského principu, v rámci, nějž Nietzsche popisuje morální čistotu, řád, klid, pokoru a poslušnost, nicméně i částečnou zaslepenost k seriózním problémům. A ano, partner je většinou lepší společnost než německý filozof s knírem. Jenže až přijde otázka, jak žít, Nietzsche ti nejspíš dá víc práce – a možná i víc důvodů změnit sebe sama.
Mé doporučení k četbě: Zrození tragédie z ducha hudby, Tak pravil Zarathustra a v neposlední řadě krátká knížka Antikrist, v níž se takové myšlenky spojují.
Nyní se obraťme konkrétně k názoru, že největším nepřítelem života a společnosti není hřích, nýbrž soucit. Takové i radikálnější myšlenky nalezneme v Antikristu, jenž nese název tak provokativní, že brání spoustě lidem pojmout Nietzscheho hlavní myšlenku. Většina lidí čeká útok na Boha, ale Nietzsche vedl spor úplně jinde – Bůh je pro něj již mrtvý a zabili jsme jej my, jelikož křesťanství vedlo společnost k slabosti. Friedricha zajímalo, co se stane s civilizací, která kvůli ztrátě víry zapomene na nejvyšší ctnosti a překlene se v slabost, oddanou poslušnost, rovnost a přijetí utrpení.
Jeho terčem nebyl hermeneuticko-historický Ježíš. Na několika místech dokonce naznačuje, že Ježíš žil svou nauku autenticky. Skutečnou revoluci podle něj provedl až Pavel z Tarsu, který z jednoduchého způsobu života vytvořil náboženství postavené na vině, odplatě, vykoupení a posmrtné naději. Místo radosti ze života totiž přichází morálka, jež obrací přirozené lidské instinkty proti člověku samotnému.
Jedna z nejzajímavějších pasáží knihy se přitom vůbec netýká křesťanství – Nietzsche dokonce srovnává křesťanství s buddhismem. Buddhismus označuje za nesrovnatelně poctivější. Nepředpokládá Boha, nehovoří o hříchu ani o věčném trestu – chápe utrpení jako fakt existence a nabízí praktickou cestu, jak s ním pracovat. Křesťanství podle Nietzscheho naopak utrpení morálně využívá; proměňuje je v nástroj moci, vytváří pocit viny a slibuje odměnu až za hranicí života.
To ovšem neznamená, že by se Nietzsche stal obdivovatelem buddhismu. I ten považuje za symptom únavy ze života, za filozofii úpadku; pouze o něco více kultivovaný, intelektuálně poctivější a psychologicky přesnější než křesťanství.
Celá kniha míří k následující otázce: „Co když hodnoty, které Evropa po staletí oslavuje jako nejvyšší dobro, nejsou výrazem síly, nýbrž dekadence? Co když morálka nevznikla proto, aby podporovala život, ale proto, aby chránila slabé před silnými?“
S Antikristem lze ostře nesouhlasit. Ostatně, spousta filozofů také nesouhlasí. Jen málokterá kniha ale dokáže během pár stránek tak důsledně zpochybnit samotné základy evropské morálky; a přesně proto se čte i po více než sto letech.
