Článek
Právník a vysokoškolský učitel Richard Pokorný zveřejnil nedávno na webu „Seznam Médium“ příspěvek „Mearsheimer se mýlí, Klaus po něm opakuje a Macinka tleská“, ve kterém vyjadřuje zásadní nesouhlas s názory amerického politologa Johna Mearsheimera na příčiny války na Ukrajině, na které se odvolává i exprezident Václav Klaus. V dalším textu pak nastiňuje tři okruhy argumentů, které mají, dle jeho slov, dokazovat mylnost Mearsheimerových názorů.
Před podrobnějším věcným rozborem autorových argumentů je třeba předeslat, že rusko-ukrajinský konflikt má dvě roviny:
tou první je samotný vpád ruské armády na Ukrajinu 24.2.2022, který celý konflikt spustil. Lze nepochybně souhlasit s autorem, že se jedná o nepřípustný způsob řešení dvoustranných vztahů a flagrantní porušení mezinárodního práva, a proto je na místě agresi jasně a důrazně odsoudit jako nezákonou.
Tou druhou jsou příčiny a důvody, které k ruské invazi vedly. Pokud totiž chceme pochopit, proč k nějaké události došlo, je třeba podrobněji zkoumat fakta a historické souvislosti, které jí předcházely. Zde ovšem autor tahá očividně za „kratší konec provazu“ a jím uváděné argumenty vykazují - jak bude ukázáno v dalším textu - řadu formálních i věcných slabin a pochybení.
Za prvé: již v úvodu první části se autor dopouští zjevného argumentačního faulu když jako argument proti Mearsheimerovým názorům na příčiny konfliktu uvádí nepřípustnost agrese jako takové aniž by se hlouběji zamyslel právě nad příčinami, které k ní vedly. Jedná se o klasický příklad logické chyby v argumentaci; Mearsheimer ani na něj se odvolávající Klaus neobhajují ruskou agresi jako takovou, ale meritem jejich vyjádření jsou příčiny této agrese, k čemuž ovšem autorovy údajné argumenty vůbec nesměřují.
Za druhé: autorovo tvrzení o relativizaci viny Ruska skrze snahu pochopit příčiny, které k ní vedly, je stejně nesmyslné a demagogické jako bychom podezřívali kriminalisty či soudce trestního soudu, vyšetřující a posuzující motivy pachatelů trestných činů, že tím relativizují jejich vinu, či snad přímo souhlasí s jejich protiprávním jednáním. Pochopit neznamená souhlasit!
Platí to jak v oblasti trestných činů, tak zejména v mezinárodní politice, kde jsou dopady politických rozhodnutí nesrovnatelně významnější a ovlivňují existenci a životy stamiliónů či miliard lidí. Proto jim musejí předcházet rozbory a analýzy, prováděné věcně, s chladnou hlavou, bez ideologické předpojatosti a zejména na základě faktů a prokazatelných historických souvislostí. Jakýkoliv jiný přístup bude generovat všechno možné jenom ne správné rozhodnutí.
Za třetí: ve své podstatně vůbec nejde o Mearsheimera či Klause, rozhodující jsou fakta a historické skutečnosti a ty mluví vcelku jasnou řečí:
řada význačných amerických představitelů, bývalých vysokých vládních úředníků či velvyslanců v Rusku, již od 90. let důrazně upozorňovala na rizika rozšiřování NATO k ruským hranicím a zejména na vstřícný přístup k členství Ukrajiny v NATO.
Všechna tato vyjádření se shodovala v jednom – dříve či později tento proces neskončí dobře! Následný vývoj a zejména současná válka na Ukrajině potvrzují pravdivost jejich varování. Namátkou jmenujme alespoň pár:
- G. Kennan, významný diplomat, politik a znalec ruské problematiky, zveřejnil v r. 1997 v listu The New York Times článek „A Fateful Error“ ve kterém jasně uvedl, že pokračující rozšiřování NATO bude „…most fateful error in American policy in the entire post-cold-war era“. Dále velmi správně vystihl, že pro Rusko není podstatné ujišťování ze strany Západu, že rozšiřování NATO není nepřátelským aktem, ale samotné vnímání tohoto procesu jako ohrožujícího jeho bezpečnostní zájmy;
- bývalý ministr zahraničí W. Burns (současný šéf CIA) v r. 2008 zmínil ve své depeši tehdejší ministryni zahraničních věcí Condoleezu Riceovou, že další rozšiřování NATO vč. případného přijetí Ukrajiny do Aliance je pro Rusko „červenou čárou“; v závěru svého sdělení uvádí, že „Russia would have to decide whether to intervene; a decision Russia does not want to have to face“;
- bývalý americký ministr obrany Robert Gates ve svých pamětech varoval, že rotace amerických jednotek na základnách v Bulharsku a Rumunsku bude Ruskem považována za provokaci;
- v červnu 97 poslalo 50 prominentních amerických odborníků na zahraniční vztahy (mezi nimiž byl například bývalý ministr obrany Robert Mc Namara, bývalý velvyslanec USA v SSSR Jack Matlock nebo Stansfield Turner, za éry prezidenta Cartera šéf CIA), prezidentu Clintonovi dopis, ve kterém hned v úvodu upozornili, že rozšiřování NATO je politickou chybou historických rozměrů a jeho důsledkem bude destabilizace Evropy.
Odrazem těchto a dalších kritických hlasů pak byly reakce ruských činitelů na pokračující proces rozšiřování NATO – mezi jinými i Putinův projev na výroční mnichovské konferenci o bezpečnosti v r. 2007, ve kterém rovněž, mimo jiné, zmínil i příslib generálního tajemníka NATO Manfreda Wörnera z 17.5.1990, že „…fakt, že jsme připraveni neumisťovat jednotky NATO mimo hranice Německa dává Sovětskému svazu trvalé bezpečnostní garance“. Jak to s tím slíbeným „nerozšiřováním“ NATO nakonec dopadlo je zřejmé.
Skutečnost, že na fatální rizika rozšiřování NATO poukazovaly (nejen) významné americké osobnosti je snad pádnou odpovědí na časté argumenty, že NATO ve skutečnosti Rusko neohrožovalo a nemělo v plánu jej napadnout. To ale není podstata problému! Tím je fakt, že Rusko tento proces jako ohrožení své strategické bezpečnosti takto zjevně vnímalo – podobně jako USA vnímaly v r. 1962 rozmisťování sovětských raket na Kubě.
Za čtvrté: markantním rysem celého autorova příspěvku je dvojí metr jakým nahlíží na Rusko na straně jedné a USA na straně druhé.
Pokud uvádí (a dodejme že oprávněně), že „Rusko svoji vojenskou agresí na Ukrajinu rozpoutalo a vede útočnou válku v jednoznačném rozporu s mezinárodním právem“, pak by měl ovšem rovněž zmínit i invazi USA na Grenadu, do Panamy, útok na Libyi, Sýrii, bombardování Srbska či zejména invazi do Iráku v r. 2003, která vyústila ve statisíce mrtvých civilních obětí, rozpad státu, nárůst sektářského násilí, destabilizaci celého regionu a zejména ve vznik Islámského státu se všemi zvěrstvy, které to následně přineslo. Ačkoliv všechny tyto agrese byly rovněž v rozporu s mezinárodním právem a na Bushe, Cheneyho či Rumsfelda po vpádu do Iráku žádný mezinárodní zatykač vydán nebyl, nepovažuje autor očividně za potřebné tyto flagrantní případy jasného porušení mezinárodního práva zmínit a čistě selektivně a jednostranně se zaměřuje pouze na ruský vpád na Ukrajinu. Zarážející na tom je, že tak činí právník a vysokoškolský pedagog.
Dalším příkladem uplatňování odlišných kritérií je tzv. kubánská krize v r.1962 kdy USA reagovaly na rozmisťování sovětských raket na Kubě, cca 170 km od svých hranic, okamžitou námořní blokádou všech lodí, připlouvajících na Kubu, což není nic jiného než silový vojenský prostředek. To ovšem nebránilo některým zastáncům tvrdé linie včetně bývalého presidenta Eisenhowera přesvědčovat Kennedyho k vojenskému zásahu proti Kubě.
Mimochodem, ani ono rozmisťování raket na Kubě nespadlo shůry, ale bylo reakcí na předchozí instalaci amerických balistických raket Jupiter v Turecku.
To, že kubánská krize neskončila vojenským konfliktem, lze přičíst pouze odpovědnosti a zdravému rozumu Kennedyho i Chruščova. Bohužel, podobný přístup neprojevily představitelé Ukrajiny ani USA/NATO.
Navíc, srovnávat situaci USA v r. 1962 se situací Ruska na konci r. 2021 není zcela objektivní; zatímco NATO/USA se v důsledku rozšiřování NATO soustavně sunulo k ruským hranicím a dokonce hrozilo, že Charta o strategickém partnerství, podepsaná na konci r. 2021 mezi USA a Ukrajinou se promění v následné plnohodnotné členství Ukrajiny v NATO, tak v r. 62, kromě zmíněné kubánské krize, nečelily USA, zcela v souladu s uplatňováním tzv. Monroeovy doktríny, žádné ruské vojenské přítomnosti na západní polokouli, resp. poblíž svých hranic!
Co jiného byla americká reakce na sovětské rakety než legitimní projev zájmu na zajištění své vlastní strategické bezpečnosti? V čem je to odlišné od postojů Ruska které mnohokrát upozorňovalo Západ, že tento proces neponechá bez odezvy? Pouze v tom, že reakce USA v r. 62 byla okamžitá a rázná - na rozdíl od Ruska, které svoje reakce na rozšiřování NATO dlouhodobě omezovalo v podstatě pouze na projevy verbálního nesouhlasu.
Podobně autor projevuje cudné mlčení v té části svého příspěvku, ve které expresivně popisuje „špinavé vedení války“ Ruskem aniž by ovšem zároveň zmínil například plošné bombardování irácké Falúdže, při kterém americká armáda použila, podobně jako ve Vietnamu, bílý fosfor, nebo bombardování Jugoslávie, které se zaměřilo rovněž na civilní cílejako nemocnice, energetická zařízení apod..
Za páté: autorovo tvrzení, že „Nikde se nehovoří o tom, že by sousední stát ……byl povinen vycházet vstříc bezpečnostním zájmům sousedních zemí“ je prokazatelně nepravdivé!
Charta evropské bezpečnosti, přijatá na summitu OBSE v Istanbulu v r. 1999, říká
v čl. II, odst. 8, že účastnické státy nebudou posilovat svoji bezpečnost na úkor bezpečnosti ostatních států. V čl. 9 se pak uvádí, že bezpečnost každého státu je neoddělitelně spjata s bezpečností všech ostatních (!) Tuto chartu podepsalo jak Rusko, tak i Ukrajina. Princip nedělitelné bezpečnosti byl poprvé zahrnut do Závěrečného helsinského aktu v r. 1975 a poté byl zmiňován v četných dalších mezinárodních smlouvách včetně Pařížské charty pro novou Evropu, přijaté na konferenci OBSE v listopadu 1990v Paříži či Zakládajícího aktu NATO-Rusko z r. 1997 jakož i národních strategických dokumentech.
Za šesté: tvrzení, že „Rusko reálně v žádné potřebě sebeobrany nejednalo. Rusko nikdo nenapadal ani neohrožoval, a NATO je obranné uskupení, které se do přímého konfliktu s Ruskem nehodlá pouštět……“ je velmi častým argumentem, používaným na doložení údajných paranoidních obav Ruska z napadení zeměmi NATO. Podstatná však nejsou slova, ale činy. A ty zcela nepochybně prokazují, že ačkoliv po roce 1989 se sovětská armáda stáhla ze všech zemí bývalého sovětského bloku, následně došlo ke zrušení vojenského paktu Varšavské smlouvy a v r. 1991 se rozpadl Sovětský svaz, NATO se v několika vlnách naopak dále rozšiřovalo k ruským hranicím a v nových členských zemích byly postupně zřizovány vojenské základny s americkou vojenskou přítomností (Polsko, Bulharsko, Rumunsko, Slovensko apod.) ačkoliv reálné vojenské ohrožení ze strany Ruska se v důsledku výše uvedených událostí objektivně výrazně snížilo. Tomu odpovídá i naprostý nepoměr jak výdajů na zbrojení obou velmocí (kolem 800 mld. USD v USA proti cca 90 mld. USD v Rusku), tak i v počtu vojenských základen po světě (USA cca kolem 750, Rusko tak na prstech jedné ruky nepočítaje v to zařízení v bývalých sovětských republikách). Ve světle těchto faktů se pak nelze divit, že Rusko – navzdory ujišťování ze strany Západu – vnímalo se vzrůstajícím znepokojením faktický postup NATO ke svým hranicím.
Ostatně, ve stejné logice se lze ptát, proč USA se znepokojením vnímaly již zmíněné rozmístění sovětských raket na Kubě, na což reagovaly tak jak reagovaly? A to se jednalo o pár raket 170 km od hranic USA. Přesto následné kroky USA vyvolaly mezinárodní krizi která jen tak tak neskončila přímou vojenskou konfrontací obou velmocí.
Za sedmé: selektivnost a jednostrannost autorovy argumentace je patrná i v souvislosti s jeho poukazem na budapešťské memorandum z prosince 1994, které, mimo jiné, garantuje neměnnost hranic Ukrajiny výměnou za to, že se Ukrajina vzdala jaderného arzenálu. Co už autor ovšem nezmiňuje je fakt, že budapešťské memorandum bylo podepsáno v době, kdy Ukrajina byla neutrálním státem což bylo zakotveno i v tehdejší ukrajinské ústavě. Další vývoj a kroky Ukrajiny, zejména pak závěry ze summitu NATO v Bukurešti z dubna 2008, však neutrální statut Ukrajiny popírají, neboť v bodu 23 závěrečné společné deklarace se uvádí, že „…dnes jsme souhlasily s tím, že tyto země (Ukrajina a Gruzie) se stanou členy NATO“. Z textace je zcela zřejmé, že pokud NATO souhlasilo, musela předtím Ukrajina vyjádřit přání do NATO vstoupit čímž zjevně porušila svůj deklarovaný neutrální status.
Nepochybně ani toto faktické popření neutrality, která byla poté formálně zrušena rozhodnutím ukrajinské Dumy v r. 2014, neopravňovalo Rusko k vojenskému útoku proti Ukrajině. Zároveň však ovšem nelze popřít, že bukurešťská deklarace a následná prohlubující se spolupráce Ukrajiny s NATO, která vyvrcholila podpisem již zmíněné Charty o strategickém partnerství mezi USA a Ukrajinou, která zmiňuje podporu USA členství Ukrajiny v NATO, mohly být - kromě řady dalších skutečností - vnímány Ruskem jako zásadní zhoršení ukrajinsko-ruských vztahů a přímé ohrožení jeho bezpečnosti.
Podtrženo a sečteno: pokud nechceme pouze opakovat stále dokola, že ruská invaze na Ukrajinu je protiprávní (což jistě je), ale chceme pochopit proč k ní došlo a jaké byly její příčiny (aniž bychom tím zároveň relativizovali její nepřípustnost jak se snaží tvrdit autor), je třeba se vrátit v čase zpět a věcně, bez emocí a ideologické podjatosti analyzovat fakta a prokazatelné historické souvislosti, které jí předcházely.
Místo toho však autor, ve snaze prokázat chybnost Mearsheimerových názorů na ukrajinský konflikt, uplatňuje nekorektní argumentační postupy, zmíněná fakta a souvislosti zcela ignoruje, činí chybné závěry na základě tvrzení která nejsou pravdivá, uplatňuje jiná kritéria na Rusko a jiná na USA, uvádí nepravdivé skutečnosti a jeho argumentace je vedena zjevnou ideologickou předpojatostí, selektivností a jednostranností namísto věcného a nepodjatého přístupu „padni komu padni“.
Očividně to tedy není Mearsheimer kdo se mýlí.
