AI dostává tělo. Jak daleko jsme od světa filmu Já, robot?

Když se řekne Já, robot, člověku se nejspíš vybaví Will Smith a stroje, kterým není radno úplně věřit. Mě na té představě budoucnosti dnes zajímá i něco mnohem obyčejnějšího. Roboti tam patří do každodenního života, pohybují se mezi lidmi a pomáhají jim. Okolí se kvůli nim pokaždé nezastaví. Lidé si na ně zkrátka zvykli.

Film z roku 2004 zasadil svůj příběh do roku 2035. Od letošního roku nás tedy od jeho fiktivní současnosti dělí devět let. To samozřejmě není žádný termín, do kterého musí vývojáři dodat robota do každé domácnosti. Přesto je zvláštní přemýšlet, které části toho světa nám ještě připadají vzdálené a které už začínají dostávat konkrétní podobu.

Otázku vědomé umělé inteligence a filmové VIKI bych tentokrát nechal stranou. Zajímá mě kuchyň, chodba, nákup položený u dveří a člověk, který se večer vrátí unavený domů. Právě v takových situacích by pro nás robotický pomocník mohl mít skutečnou hodnotu. A právě tam se také ukáže, kolik toho ještě neumí.

Na první pohled přitom robotika postupuje neuvěřitelně rychle. Vývojář X-Humanoid uvádí, že jeho TianGong Ultra zaběhl na letošních robotických hrách v Pekingu sto metrů za 8,64 sekundy. U stejného modelu zveřejnil také ukázku skoku s uváděnou výškou 2,88 metru. Taková čísla přirozeně přitahují pozornost, i když zejména u skoku nelze bez srovnání pravidel a způsobu měření jednoduše přepisovat lidské atletické tabulky. Dokládají působivé pohybové schopnosti konkrétního stroje, nikoli jeho připravenost zvládnout všechno ostatní.

Když si totiž představím robota doma, jeho čas na stovce mě zajímá jen chvíli. Mnohem dřív bych chtěl vědět, jestli bezpečně přenese hrnek kolem dítěte, které mu nečekaně vběhne do cesty. Jestli si poradí s pootevřenou zásuvkou a pozná, že něco drží špatně. V domácnosti s dětmi si podobných situací dokážu představit dost. Každá z nich přitom vyžaduje něco jiného než rychle doběhnout do cíle.

Proto mi jako důležitý krok připadá zdánlivě nenápadná ukázka společnosti Figure z ledna 2026. Robot řízený systémem Helix 02 v ní během čtyř minut vykládá a plní myčku, přenáší nádobí a ukládá ho do skříněk. Podle firmy jde o souvislou autonomní činnost bez dálkového řízení člověkem. Robot přitom propojuje chůzi, rovnováhu a práci rukou, místo aby zvládal pouze jeden izolovaný pohyb.

Je potřeba dodat, že sledujeme demonstraci výrobce. Z jednoho úspěšného průběhu nezjistíme, jak často se úkol nepovede, jakou přípravu prostředí potřeboval ani co by se stalo v jiné kuchyni. Přesto taková ukázka pomáhá představit si praktické využití mnohem konkrétněji. Nádobí známe všichni a dobře víme, jak má hotová práce vypadat. Zároveň tušíme, kolik drobností se při ní může změnit.

Stačí totiž říct „ukliď kuchyň“ a dostáváme se k problému, který není jen mechanický. Patří hrnek vedle počítače do myčky, nebo z něj ještě někdo pije? Je papír na stole odpad, nebo domácí úkol? Má robot pokračovat, když se mu pod nohy dostane hračka, nebo si zavolat o pomoc? Člověk při úklidu neustále vyhodnocuje podobné okolnosti, aniž by si musel každé rozhodnutí nahlas pojmenovat.

Tady se robotika potkává s tím, co běžně řešíme kolem AI. Při práci s automatizací se zabývám tím, jak má systém pochopit zadání, s jakými informacemi může pracovat a kdy už má rozhodnutí předat člověku. U robotů se k tomu přidává fyzický svět. Chybně pochopený pokyn může znamenat, že stroj něco vezme, přesune nebo upustí. S rostoucí samostatností proto potřebujeme vědět také to, jak pozná vlastní nejistotu a co v takové chvíli udělá.

Vývoj už tímto směrem skutečně míří. Google DeepMind v červenci 2026 představil Gemini Robotics 2, tedy rodinu modelů propojujících obraz, jazyk, plánování a řízení robotického těla. Zjednodušeně: robot má z toho, co vidí a co mu člověk řekne, odvodit postup a převést ho do pohybu. Součástí vývoje je i spolupráce více robotů. Současně Google ve zveřejněných výsledcích přiznává, že jemná manipulace pomocí více prstů zůstává obtížná.

Výraz „AI dostává tělo“ tak vystihuje směr, kterým se část vývoje ubírá. Neznamená to ovšem, že stačí připojit známého chatbota k páru rukou a máme hotového pomocníka. Je potřeba propojit porozumění zadání s vnímáním okolí a dostatečně přesným řízením pohybu. Robot navíc musí reagovat i během samotné činnosti, protože předmět může sklouznout nebo člověk vstoupit do cesty. Všechno to, co nám u obyčejného podání hrnku připadá samozřejmé, musí fungovat společně.

Na domácnosti je z tohoto pohledu zajímavé, jak málo připomíná připravenou zkušební scénu. Věci mění místo, někdo spěchá, někdo nechá otevřená dvířka a každý člen rodiny má trochu jinou představu o pořádku. Pokud by robot potřeboval před každým úklidem přesně uspořádaný prostor, část práce by nám přidal. Smysl pro mě začne mít ve chvíli, kdy mu můžu svěřit konkrétní činnost a věnovat se něčemu jinému. Když ho musím celou dobu sledovat, převzal jsem další úkol.

Možná proto budeme důvěru získávat po malých krocích. Nejdřív mu svěříme nádobí za naší přítomnosti, později stejnou práci bez dohledu. U činností poblíž dětí nebo člověka, který potřebuje pomoc, budeme mít pochopitelně jiné nároky. Osobně bych ocenil, kdyby se robot v nejasné situaci zastavil a zeptal. Potřebuji rozumět tomu, co mu mohu svěřit, a mít možnost jeho práci snadno přerušit.

S důvěrou souvisí také soukromí. U stroje, který se má orientovat po bytě, bych chtěl vědět, co jeho kamery zaznamenávají, co se uchovává a zda nějaká data odcházejí mimo domácnost. Stejně tak by mě zajímalo, jestli se do jeho práce může vzdáleně zapojit člověk. To jsou docela obyčejné otázky před nákupem zařízení, které má přístup do našeho osobního prostoru. Odpovědi budou pro rozhodování stejně podstatné jako předvedené schopnosti.

Přes všechny tyto otázky mi představa domácího robota připadá lákavá. Umím si představit, co by pro rodiče znamenalo nemuset večer řešit další část úklidu, nebo jakou úlevu by přinesla pomoc s přenášením věcí člověku s omezenou pohyblivostí. K takovému přínosu nepotřebujeme, aby stroj uměl úplně všechno. I několik dobře zvládnutých činností může mít velkou hodnotu, pokud je pomocník bezpečný, dostupný a jeho obsluha nám nespotřebuje ušetřenou energii.

Jak daleko jsme tedy od světa filmu Já, robot? V jednotlivých schopnostech už máme velmi konkrétní výsledky, ale z těch nelze odvodit datum, kdy bude univerzální robot běžnou součástí domácnosti. Mezi ukázkou a každodenním soužitím leží spolehlivost, cena, servis i naše ochota pustit takové zařízení domů. Přiblížení k filmové představě se podle mě bude odehrávat postupně, úkol po úkolu. A každý z nás si hranici přijatelné pomoci nastaví trochu jinak.

Nakonec se vracím k té samozřejmosti, která mě na filmu zaujala. Představuji si večer, kdy v kuchyni pracuje robot a rodina sedí vedle u stolu. Nikdo nevytahuje telefon, aby natočil další technologickou senzaci, protože nádobí je prostě potřeba uklidit. Měřítkem úspěchu pro mě bude, jestli u toho stolu můžeme v klidu zůstat. Jestli se o pomocníka nemusíme starat víc, než se on dokáže postarat o svěřenou práci.

Zdroje

Technologické příklady vycházejí z veřejných materiálů vývojářů dostupných k 23. září 2026. Ukázky a výsledky výrobců nejsou v textu zaměňovány za nezávislé ověření provozu v běžných domácnostech.