Článek
Dlouho předtím, než se začalo mluvit o umělé inteligenci, jsem se snažil pracovat efektivněji. Psal jsem si vlastní skripty, upravoval pracovní postupy a hledal činnosti, které nemusím dělat pořád stejným způsobem. Když dávalo smysl zapojit dalšího člověka, udělal jsem to. U webových projektů nebo vzdělávacích kurzů jsem část práce předával dál, protože jsem věděl, že zaplatit někomu za určitou část projektu může být rozumnější než trávit nad ní vlastní čas.
Produktivitu jsem proto nikdy nechápal jako soutěž v tom, kdo toho zvládne nejvíc vlastníma rukama. Spíš jsem hledal způsob, jak svou pozornost věnovat tomu, co má největší hodnotu, a zbytek zjednodušit, automatizovat nebo předat dál. Tenhle princip se u mě nezměnil ani s příchodem AI. Změnila se ale hranice, od které se podobná delegace vůbec vyplatí.
Dřív existovaly hlavně dvě možnosti
Když jsem chtěl nějakou práci zrychlit, měl jsem obvykle dvě cesty. Buď jsem vytvořil skript, který opakovaný úkol provedl za mě, nebo jsem práci předal dalšímu člověku. Obě varianty fungovaly, ale každá jen za určitých podmínek. Skript dával smysl tam, kde se úkol opakoval podobným způsobem a jeho pravidla šla dostatečně přesně popsat.
Jakmile se vstupy začaly měnit, přibývaly výjimky, podmínky a údržba. Z jednoduchého pomocníka se pak snadno stal malý projekt, který bylo potřeba dál opravovat a rozvíjet. Technicky šlo často vyřešit téměř všechno, ale ne všechno se vyplatilo řešit. U některých úkolů byla ruční práce pořád levnější než samotná automatizace.
Podobné omezení měla i spolupráce s lidmi. Předat větší část webového projektu nebo ucelený blok práce na kurzu dávalo smysl, protože náklady na vysvětlení a kontrolu se rozložily do většího objemu. U menších úkolů to ale často nefungovalo. Než bych předal kontext, popsal požadovaný výsledek a odpověděl na doplňující otázky, mohl jsem mít celou věc hotovou sám.
Mezi skriptem a člověkem tak zůstávalo velké množství práce, kterou nebylo praktické delegovat. Nebyla dost pravidelná pro klasickou automatizaci a zároveň nebyla dost velká na to, aby se vyplatilo předávat ji spolupracovníkovi. Šlo často o drobné rozbory, první třídění informací, kontrolní kroky nebo přípravu podkladů. Jednotlivě zabraly jen několik minut, ale během dne se jich nasbíralo překvapivě mnoho.
Nejlépe je to vidět na e-mailech
Dobře je to vidět na mojí e-mailové schránce. E-mail pro mě nikdy nebyl jen zpráva, kterou si přečtu a případně na ni odpovím. Z některých zpráv vznikají úkoly, jiné vyžadují rychlou reakci, další obsahují podklady, které budu potřebovat až později. Samotné otevření e-mailu je proto jen začátek menšího rozhodovacího procesu.
Dřív jsem schránku procházel ručně a u každé zprávy si určoval, co znamená. Rozhodoval jsem, zda je důležitá, jestli z ní vzniká úkol, komu se týká a jak rychle na ni musím reagovat. Většina těchto kroků nebyla složitá, ale vyžadovala pozornost a neustálé přepínání mezi různými tématy. Člověk mohl během půl hodiny projít desítky zpráv a přesto mít pocit, že se do skutečné práce ještě ani nepustil.
Dnes mi s touto první vrstvou pomáhá e-mailová asistentka, kterou jsem vytvořil. Nové zprávy roztřídí, vyhodnotí jejich důležitost a upozorní mě na ty, které vyžadují rychlou reakci. Pokud ze zprávy vyplývá konkrétní práce, vytvoří z ní úkol v systému a zachová u něj potřebný kontext. Já pak neotevírám schránku jako neuspořádaný seznam zpráv, ale jako už částečně zpracovaný pracovní vstup.
Podstatné je, že e-mailová asistentka nerozhoduje o věcech, které vyžadují znalost vztahů, projektu nebo širší situace. Neměla by sama slíbit termín, rozhodnout o ceně ani uzavřít sporný požadavek. Převzala však první zpracování, které jsem dříve dělal u každé zprávy znovu. Do procesu tak vstupuji až ve chvíli, kdy je potřeba něco skutečně posoudit nebo rozhodnout.
Dnes vstupuji do práce později
Když jsem si tento způsob práce začal uvědomovat, došlo mi, že hlavní přínos není v samotném třídění e-mailů. Změnil se okamžik, kdy do procesu vstupuji já. Dříve jsem dostal nezpracovaný vstup a nejprve musel zjistit, co vlastně znamená. Dnes se ke mně dostane až ve chvíli, kdy už je roztříděný, doplněný o kontext a připravený k rozhodnutí.
Podobná změna se postupně objevila i u dalších pracovních činností. Nehledám už jen úkoly, které lze kompletně automatizovat od začátku do konce. Častěji přemýšlím, zda lze bezpečně předat jejich první vrstvu: roztřídění, kontrolu, přípravu podkladů nebo hledání možných problémů. Nemusím pak každou práci začínat od nuly, ale přebírám ji ve chvíli, kdy má moje zkušenost největší význam.
Právě v tom vidím největší rozdíl oproti dřívějším skriptům. Ty obvykle převzaly jasně definovaný krok a pokaždé ho provedly stejným způsobem. AI dokáže pracovat i se vstupem, který se pokaždé trochu liší, a připravit ho do podoby, se kterou mohu dál pracovat. Není to hotové rozhodnutí, ale už to není ani úplně surový začátek.
Odpovědnost zůstává na mně
To samozřejmě neznamená, že mohu výsledek bez kontroly převzít. E-mailová asistentka nemusí znát všechny vztahy, souvislosti ani aktuální priority. Může některou zprávu vyhodnotit nesprávně nebo přehlédnout detail, který je pro mě podstatný. Jejím úkolem proto není rozhodovat, ale připravit práci tak, abych se mohl rychleji rozhodnout já.
Práce se tím neztrácí, jen se přesouvá. Méně času věnuji prvnímu třídění a vytváření základní struktury, více času pak samotnému posouzení výsledku. Čím důležitější je rozhodnutí, tím méně lze odpovědnost přenést na nástroj. Smyslem není člověka z procesu odstranit, ale zapojit ho až tam, kde je jeho úsudek opravdu potřeba.
To je důležité i proto, že AI dokáže špatný výsledek formulovat velmi přesvědčivě. Pokud bych se spokojil jen s tím, že návrh vypadá rozumně, mohl bych chybu spíš urychlit než odstranit. Vyšší produktivita proto nevzniká automaticky samotným použitím AI. Vzniká až tehdy, když člověk dobře ví, co může předat a co musí zůstat pod jeho kontrolou.
Bylo to něco mnohem obyčejnějšího
AI mě nenaučila šetřit čas ani delegovat. Vlastní nástroje jsem si vytvářel dávno před ní a část práce jsem už dříve předával spolupracovníkům. Změnila ale množství úkolů, které lze rozumně předat, protože už nemusí být dokonale pravidelné ani dostatečně velké. Některé činnosti, které dříve nemělo smysl automatizovat ani delegovat, dnes mohou projít alespoň první vrstvou zpracování bez mé přímé účasti.
Největší změnou proto není to, že by AI pracovala místo mě. Do práce jen stále častěji vstupuji až ve chvíli, kdy je potřeba něco posoudit, rozhodnout nebo zasadit do širšího kontextu. Zní to mnohem obyčejněji než většina velkých tvrzení o umělé inteligenci. V mém pracovním dni je to ale jedna z největších změn, které přinesla.
