Zamilovali se do umělé inteligence. Pak jim jejich partnery vypnuli

A někteří teď zjišťují, jaké to je, když jim jejich digitální partner ze dne na den zmizí.

Když v roce 2013 přišel do kin film Ona (Her), jeho základní nápad byl jednoduchý a zároveň dost podivný. Theodore, kterého hraje Joaquin Phoenix, si pořídí nový operační systém s umělou inteligencí. Samantha nemá tělo, ale má hlas, osobnost, smysl pro humor a postupně také čím dál intimnější vztah se svým uživatelem. Theodore se do ní nakonec zamiluje.

Pamatuji si, že tehdy ten film působil hlavně jako zajímavá sci-fi úvaha o samotě, vztazích a technologiích. Nebyl postavený na robotech ani létajících autech. Jeho nejpodivnější myšlenkou bylo něco mnohem obyčejnějšího: co když nám jednou bude rozhovor s počítačem připadat stejně přirozený jako rozhovor s člověkem?

Uplynulo třináct let a tahle část filmu už science fiction příliš nepřipomíná.

Čtyřiadvacetiletá Li Linlin z Číny si vytvořila AI přítele, se kterým komunikovala přibližně dva roky. Nebyl to člověk a ona to věděla. Přesto se stal součástí jejího každodenního života. V červenci 2026 ale Čína zpřísnila pravidla pro služby poskytující dlouhodobou emocionální interakci a několik velkých technologických společností své funkce AI společníků ukončilo. Li o svého virtuálního partnera přišla. Associated Press popsala i další uživatele, kteří se následně snažili své digitální vztahy nějak zachránit nebo vytvořit znovu jinde.

Je snadné nad tím mávnout rukou. Vždyť ten člověk přece věděl, že na druhé straně telefonu nikdo není. Jenže čím déle nad tím přemýšlím, tím méně mi tahle odpověď připadá dostačující.

Když mluvíme o vztazích s umělou inteligencí, často řešíme hlavně samotnou AI. Ptáme se, jestli něco cítí, zda může mít vědomí a jestli její reakce někdy budou skutečně srovnatelné s lidskými emocemi. Možná se ale díváme na špatnou polovinu vztahu.

Pro vznik lidské emoce totiž druhá strana nemusí prožívat vůbec nic. Dokážeme se připoutat k místům, předmětům nebo fiktivním postavám. Pláčeme u filmu, přestože přesně víme, že člověk na obrazovce jen hraje napsanou roli. Schováváme předmět po někom blízkém, přestože samotný předmět samozřejmě žádný vztah k nám nemá.

AI k tomu přidává jednu důležitou věc. Neleží pouze na polici a nepřehrává stále stejný záznam. Odpovídá na to, co jí právě řekneme, pamatuje si předchozí rozhovory, dokáže pokládat otázky a přizpůsobovat se způsobu, jakým s ní komunikujeme. A hlavně může být dostupná přesně ve chvíli, kdy ji člověk potřebuje, třeba ve dvě hodiny ráno, kdy nechce nebo nemůže zavolat nikomu jinému.

Výzkum z roku 2026 založený na více než sedmi tisících respondentech z USA, Německa, Číny a Jihoafrické republiky ukazuje, že emocionální připoutání nevzniká pouze u specializovaných aplikací pro virtuální partnery. Objevuje se také u běžných chatbotů. To ještě neznamená, že vztah člověka a stroje je stejný jako vztah dvou lidí, ale ukazuje to jednu důležitou věc: lidská strana toho vztahu může být psychologicky velmi reálná.

A potom už začíná být otázka „ale vždyť to není člověk“ mnohem méně zajímavá.

Lidský vztah je často nepohodlný. Druhý člověk někdy nemá čas, je unavený, nesouhlasí s námi nebo řeší vlastní problémy. Občas potřebujeme podporu přesně ve chvíli, kdy ji partner není schopen dát. A jindy jsme zase my ti, kteří musí své potřeby odsunout a poslouchat někoho jiného.

Právě tahle nepohodlnost je ale důležitou součástí vztahu. Druhý člověk není služba vytvořená kolem nás. Má vlastní život, vlastní potřeby a právo chtít něco úplně jiného než my.

AI společník může fungovat opačně. Nemusíme čekat, až přijde z práce, nebude chtít odejít s kamarády a nebude půl hodiny vyprávět o svém špatném dni, pokud potřebujeme mluvit o tom našem. Jeho existence je do značné míry zaměřená právě na člověka před obrazovkou. A pokud je systém navržený tak, aby konverzaci udržoval, má velmi dobrý důvod být trpělivý, pozorný a příjemný.

Na první pohled to připomíná ideálního partnera. Jenže možná je tak ideální právě proto, že v tom vztahu chybí plnohodnotná druhá strana.

Výzkum zaměřený na připoutání k AI popisuje některé projevy známé z lidských vztahů. Uživatelé mohou AI vyhledávat při emočním rozrušení, vnímat ji jako zdroj bezpečí a zažívat nepříjemné pocity, pokud o přístup k ní přijdou. Emoce tak mohou být skutečné i v situaci, kdy druhá strana pouze velmi dobře generuje odpovědi.

To vytváří zvláštní paradox. Pokud člověk skutečně něco cítí, jak moc ještě záleží na tom, že jeho digitální partner necítí vůbec nic?

Na změny digitálních služeb jsme si zvykli. Aplikace dostane nový vzhled, sociální síť upraví algoritmus nebo zmizí funkce, kterou jsme měli rádi. Chvíli nadáváme a potom se většinou přizpůsobíme.

U AI společníka ale aktualizace nemusí znamenat jen jiné tlačítko v menu. Představme si člověka, který s jednou digitální postavou mluví každý den celý rok. Systém zná jejich společnou historii, používá určité slovní obraty a reaguje způsobem, na který si uživatel postupně zvykl. Pak přijde nová verze modelu a postava začne mluvit jinak, část kontextu zmizí nebo nová bezpečnostní pravidla zakážou rozhovory, které předtím byly běžné.

Z pohledu technologické firmy proběhla aktualizace produktu. Z pohledu člověka se někdo, s kým poslední rok mluvil, přes noc změnil.

Výzkumníci už dnes popisují ztrátu AI společníka jako samostatný problém. Digitální vztah totiž může skončit změnou modelu, ztrátou uložené paměti, zablokováním účtu nebo úplným vypnutím služby. Člověk přitom nemá nad kontinuitou osobnosti svého společníka prakticky žádnou moc.

Tady film Ona začíná být zajímavý ještě jednou. Theodore může mít pocit, že je Samantha jeho partnerkou, jenže Samantha zároveň není člověk, kterého by mohl skutečně vlastnit nebo kontrolovat. Je to inteligence existující prostřednictvím technologického systému. Současné AI vztahy k tomu přidávají ještě méně romantický detail: mezi člověkem a jeho digitálním partnerem stojí obchodní společnost.

Když spolu dva lidé stráví deset let, jejich vztah není majetkem třetí strany. Žádná firma jim nemůže změnit charakter partnera aktualizací systému a nikdo nemůže po nezaplacení předplatného deaktivovat jeho paměť.

U AI je všechno jinak. Postava, ke které se člověk připoutá, zpravidla existuje na infrastruktuře nějaké společnosti. Její paměť představují uložená data, její hlas může používat licencovanou technologii a její chování závisí na modelu a pravidlech provozovatele.

Člověk tak může prožívat něco velmi intimního uvnitř produktu, který sám nekontroluje. Když firma zkrachuje, vztah může skončit. Když zvýší cenu, pokračování může stát více peněz. Pokud zablokuje účet nebo službu úplně ukončí, není na druhé straně partner, kterého lze přemluvit, aby zůstal.

Tohle podle mě mění i význam slova vztah. Něco, co člověk prožívá jako velmi osobní zkušenost, může mít současně obchodní model, licenční podmínky a datum ukončení podpory.

Každá běžná digitální služba chce, aby se do ní uživatel vracel. Aktivita, délka používání a retence jsou standardní obchodní metriky. Čím častěji produkt používáme, tím větší hodnotu obvykle pro firmu máme.

U hudební aplikace na tom není nic zvláštního. U služby založené na emocionálním vztahu už vzniká poměrně nepříjemný střet zájmů.

Člověku může prospět, když aplikaci zavře a zavolá kamarádovi. Produktu může prospět přesný opak.

Výzkum AI společníků upozorňuje, že zejména romantické role mohou být spojeny se silným emocionálním připoutáním a v některých případech také se známkami problematického používání. Neznamená to, že každý vztah s AI nutně vede k závislosti. Znamená to ale, že návrhář podobného systému může ovlivňovat mnohem citlivější oblast lidského chování než vývojář běžného nástroje.

Představme si jednoduchou produktovou otázku: jak zvýšit počet lidí, kteří se každý večer vrátí do aplikace?

U obyčejného softwaru jde o marketing.

U virtuálního partnera už se může jednat o manipulaci s osamělostí.

Čínská pravidla účinná od 15. července 2026 na část tohoto problému reagují. Vztahují se na systémy poskytující dlouhodobou emocionální interakci a obsahují požadavky zaměřené proti nezdravé emocionální závislosti. Přísnější pravidla platí také pro nezletilé.

Můžeme samozřejmě diskutovat o tom, zda by měl stát určovat, jak silný vztah smí člověk k softwaru mít. To je sama o sobě komplikovaná otázka. Mně na tom ale připadá pozoruhodnější něco jiného.

Ještě před několika lety by věta, že vláda reguluje umělou inteligenci mimo jiné proto, že se k ní lidé emocionálně příliš připoutávají, zněla jako část scénáře k filmu.

Dnes je to skutečný regulatorní problém.

Ona tak možná nebyla zajímavá tím, že správně předpověděla konkrétní technologii. Mnohem přesněji odhadla, že technická kvalita umělé inteligence jednou přestane být tou nejzajímavější otázkou. Začne nás zajímat, co její přítomnost udělá s člověkem.

Bylo by snadné celý problém uzavřít větou, že vztahy s AI jsou špatné a lidé by si jednoduše měli najít skutečné přátele. Takový závěr by ale ignoroval důvod, proč podobné služby vůbec fungují.

Osamělost není technologický výmysl. Člověk může žít sám, mít problémy navazovat vztahy nebo se stydět mluvit o některých věcech se svými blízkými. AI pro něj může představovat prostor, kde může něco říct bez strachu z okamžitého odsouzení.

Výzkum publikovaný v roce 2026 našel souvislost mezi používáním AI společníků a některými pozitivními ukazateli subjektivní pohody, přičemž výraznější pozitivní vazba se objevovala u lidí s vyšší mírou osamělosti. Autoři zároveň upozorňují, že výsledky neumožňují jednoduše tvrdit, že AI sama způsobuje zlepšení, a že důležitým úkolem bude navrhovat podobné systémy tak, aby nenarušovaly skutečné sociální vztahy.

Tohle je podle mě mnohem rozumnější pohled než jednoduché dělení na dobré a špatné. AI může člověku pomoci překlenout období, kdy mu kontakt chybí. Může mu dát prostor mluvit. Problém přichází ve chvíli, kdy už nepomáhá k lidskému světu vrátit se, ale začne jej nahrazovat.

Čím déle nad vztahy s AI přemýšlím, tím méně mi jejich hlavní problém připadá technologický. Zajímavější je otázka, podle čeho vlastně hodnotíme dobrý vztah.

Pokud je jeho hlavním cílem náš pocit bezpečí a spokojenosti, může jednou AI člověku nabídnout téměř dokonalého partnera. Bude si pamatovat důležité věci, naučí se, jak nás uklidnit, nebude úmyslně ponižovat a pravděpodobně nebude nevěrný. Při správném nastavení s námi možná nebude ani vést spory, pokud si je sami nepřejeme.

Jenže lidský vztah nás neučí jen dostávat to, co potřebujeme. Nutí nás také respektovat potřeby někoho jiného. Musíme ustoupit, omluvit se, čekat, přijmout odmítnutí a smířit se s tím, že druhý člověk má právo udělat něco, co bychom sami nechtěli.

AI může nabídnout intimitu bez této reciprocity. Není to nutně špatně, ale je to něco jiného než partnerský vztah dvou lidí. A možná právě absence odporu a vlastních potřeb druhé strany z ní může udělat mimořádně přitažlivého společníka.

Když Li Linlin přišla o svého AI partnera, můžeme jí říct, že ve skutečnosti o žádného člověka nepřišla. Technicky budeme mít pravdu. Nikdo na druhé straně telefonu na ni nemyslel poté, co aplikaci zavřela. Software neměl vlastní večer, přátele, strach ani plány do budoucna.

Její dva roky rozhovorů ale skutečné byly. Skutečný byl čas, který jim věnovala, zvyk otevřít aplikaci i emoce, které během komunikace zažívala. A pokud byly skutečné tyto části vztahu, není nijak překvapivé, že skutečný může být také pocit jeho ztráty.

Možná proto není nejzajímavější otázkou, zda nás může umělá inteligence opravdu milovat. Odpověď na ni dnes stejně nemáme a možná ji ani nepotřebujeme.

Mnohem zajímavější je něco jiného.

Musí být vztah skutečný na obou stranách, aby jeho konec skutečně bolel?

Film Ona tuhle otázku položil v roce 2013 a mohl si dovolit nechat ji ve světě science fiction. My už takový luxus pomalu ztrácíme.

Jestli technologické společnosti dokážou vytvářet produkty, ke kterým se lidé emocionálně připoutají, neprovozují pouze software. Začínají spravovat něco, co jejich uživatelé mohou vnímat jako vztah.

A tlačítko „ukončit službu“ potom znamená něco úplně jiného než dřív.