Článek
Strašně mě baví nápady, které přicházejí od učitelů. Když je zrealizujete a fungují, působíte jako ředitel, který skutečně ví, co dělá, má jasnou vizi a srší nápady. Přesně to, co popisuji, se stalo před třemi lety. Přišel za mnou tým učitelek z prvního stupně, frustrovaných z toho, že jim děti propadají už v první třídě. Nic neobvyklého – ve vyloučené lokalitě je to tvrdá realita. Dosud jsme to brali jako nutný fakt. Jenže najednou se v učitelkách něco zlomilo a rozhodly se, že to chtějí dělat jinak.
Všichni tušíme, jaké to je, když propadá prvňáček. Je to obrovský neúspěch nejen učitele, ale i rodičů – a to nemluvím o tom chudáčkovi prckovi, který bezradně kouká a tak nějak podvědomě cítí, že se stává onou pověstnou flintou hozenou do žita.
Nápad, jak hodnotit, je poměrně jednoduchý: závazné výstupy až ve třetí třídě. To znamená, že první a druhou třídu může dítě bez možnosti propadnutí „proplouvat“ dle potřeby. Ostatně se stává, že se absolutní tabula rasa začne ve druhé třídě chytat a ve třetí už funguje úplně normálně. A jak předejít tomu, aby mělo na vysvědčení tu strašidelnou pětku? Slovním hodnocením. Hlavní myšlenka tohoto způsobu hodnocení spočívá v tom, že učitelka hodnotí především pokrok, kterého dítě během roku dosáhlo.
Nevím, zda máte představu, jaký materiál k nám někdy přichází k zápisu. Dítě, které se často nedokáže odloučit od matky, neumí držet tužku, nepozná základní tvary ani barvy. Myšlenka, že by odvyprávělo příběh nebo popsalo obrázek od Josefa Lady, je zcela nepředstavitelná. Neplatí to samozřejmě pro všechny. Ale když vidíme některé zákonné zástupce tady u nás ve vyloučené lokalitě, čím dál častěji používáme hlášku: „Děti mají děti.“
Když nám takové dítě nastoupí v září do první třídy, nastavíme veškerá možná i nemožná podpůrná opatření. A když se stane, že z toho nepopsaného listu papíru vykřeše učitelka pár jiskřiček naděje, přece mu nemůže dát na vysvědčení pětku – i když objektivně nesplňuje nic z předepsaných tabulek. Kdekdo namítne, že učitelé jsou už tak strhaní prací jako závity, tak kdo má ještě vymýšlet slovní hodnocení? Ale věřte, že pro řadu učitelů je velmi frustrující ohodnotit prvňáčka prostým „nedostatečně“. Zároveň je velmi těžké vměstnat drobný pokrok do klasické škály 1 až 5.
Není ve škole moc horších věcí než propadnout hned na začátku – v první třídě. Jestli je tam vidět pokrok, snaha a chuť, ohodnoťme to. Když tyto děti, které často vyrůstají v děsivých podmínkách, odsoudíme hned na začátku jejich cesty, jako společnost si tím nepomůžeme. Půjde jim to pomaleji, ale nakonec to půjde. Ostatní už budou v cíli – a on teprve nastartoval. Ale nastartoval. A pojede také.
Slovním hodnocením se učitelkám ulevilo. Jednoznačně a bez debat. Mohou popsat klady i zápory, zvednout palec, ale i vztyčit ukazovák. Párem slovních obratů – žádná esej.
Blíží se nám první období, kdy budeme tento systém vyhodnocovat. A pravděpodobně se objeví i první žáci, kteří budou propadat a nejspíš opakovat. Ale až ve třetí třídě. A já doufám, že jich bude co nejméně.
