Článek
Jednoho krásného dne jsem si řekl, že už to dál nejde. Můj starý batoh totiž vypadal, jako kdyby přežil tři války, dva výlety do lesa a jednu návštěvu školní jídelny, kde na něj někdo vylil rajskou omáčku. Zip držel jen díky víře, látka držela jen díky vzpomínkám a popruhy už dávno žádaly o důchod.
Rozhodl jsem se tedy: „Koupím si nový batoh. Po výplatě si udělám radost.“
Jenže problém byl, že do výplaty zbývalo ještě pár dní a já jsem měl v hlavě jedinou myšlenku: **ten batoh prostě potřebuju hned**. Nechtěl jsem čekat. Chtěl jsem být moderní člověk s moderním batohem.
Tak jsem sehnal kontakt na člověka, který batohy prodával. Žádný e-shop, žádný košík, žádné tlačítko „objednat“. Prostě klasika:
„Dobrý den, máte ještě ten batoh?“
„Mám.“
„Beru ho.“
„Pošlu kurýrem.“
A v tu chvíli jsem netušil, že jsem právě zahájil logistické dobrodružství, které by se dalo vysílat místo večerního seriálu.
Poslal jsem adresu. Krásně, přesně, se všemi údaji. Dokonce jsem ji zkontroloval třikrát, protože jsem si říkal: „Nejsem přece člověk, který zadá špatnou adresu.“
Kurýr měl přijet druhý den.
Celý den jsem čekal jako malé dítě před Vánoci. Každé zazvonění telefonu jsem kontroloval. Každé auto před domem jsem sledoval z okna. Jednou jsem dokonce málem vyběhl ven za dodávkou, která ani nebyla kurýrní. Byl to jen pán, který vezl květiny sousedce.
Večer mi přišla zpráva:
**„Vaše zásilka byla doručena na odběrné místo.“**
Říkám si: „Super! Takže zítra jen skočím a mám batoh.“
Pak jsem se podíval na adresu odběrného místa.
A tam začalo moje podezření.
To místo bylo úplně jinde.
Ne o ulici vedle. Ne přes roh. Ne u sousedního obchodu.
Bylo to místo, kde jsem snad nikdy v životě nebyl.
Říkal jsem si:
„Dobře. Možná kurýr ví něco, co já nevím. Možná můj dům zmizel a já o tom nevím.“
Zavolal jsem tedy na podporu.
„Dobrý den, moje zásilka je na úplně jiném místě.“
Paní na telefonu se podívala do systému a říká:
„Ano, vidím to.“
„A proč je tam?“
Chvíli bylo ticho. Takové to profesionální ticho, kdy člověk na druhé straně také přemýšlí, jak vysvětlit nevysvětlitelné.
„Kurýr nemohl najít adresu.“
„Ale adresa je správně.“
„Ano.“
„Tak proč ji nenašel?“
„To bohužel nevím.“
A v tu chvíli jsem pochopil, že můj batoh nezažil doručení. On zažil **útěk do neznáma**.
Představoval jsem si, jak kurýr přijel do mého okolí, vystoupil z auta, rozhlédl se a řekl:
„Tady někde má být jeden člověk s batohem… ale já ho necítím.“
Pak asi hodil GPS do vzduchu, nechal ji rozhodnout a odvezl můj batoh na místo, které si vybral osud.
Řekl jsem si, že to vyzvednu.
Jenže když jsem viděl, kam bych pro něj musel jet, začal jsem počítat.
Čas na cestu.
Doprava.
Čekání.
Návrat.
A najednou jsem zjistil, že cesta pro batoh bude skoro větší dobrodružství než samotný nákup.
Tak jsem si řekl:
„Dobře. Počkám. Stejně bude brzy výplata.“
A nastal den výplaty.
Ten krásný den, kdy se člověk na chvíli cítí jako milionář, i když ví, že za pár dní zase bude kontrolovat účet a říkat si, kam všechny peníze zmizely.
Otevřel jsem bankovní aplikaci, usmál se a řekl:
„Tak a teď si koupím ten batoh.“
Ale tentokrát jsem šel jinou cestou.
Žádné tajemné objednávky.
Žádný kurýrní horor.
Žádné hledání batohu po republice.
Prostě jsem zašel jinam, vybral si batoh, zaplatil a odešel s ním v ruce.
A víte, co bylo nejlepší?
Ten batoh jsem měl okamžitě.
Žádné:
„Vaše zásilka byla přesunuta.“
Žádné:
„Kurýr nemohl najít adresu.“
Žádné:
„Váš batoh momentálně odpočívá na místě, které jste nikdy nechtěli navštívit.“
Ten původní batoh mezitím pravděpodobně pořád čekal na odběrném místě a přemýšlel, proč jsem ho opustil.
Možná tam dodnes sedí a říká ostatním balíkům:
„On mě chtěl. Měl mě rád. Ale pak přišla výplata… a našel si jiného.“
A tak skončil můj velký nákupní příběh.
Poučení?
Když si objednáváte něco bez e-shopu, ujistěte se nejen, že existuje batoh…
Ale hlavně, že existuje **cesta, jak se k němu dostat**. 😄
