Článek
Jak se v dnešní době shání brigáda
Slunce se opíralo do oken malého bytu na okraji města. Osmnáctiletý Martin seděl u kuchyňského stolu s hrnkem čaje a mobilem v ruce. Prázdniny byly teprve v polovině, ale peněženka už dávno hlásila prázdno. Jeho kamarádi plánovali výlet k moři, jiní si šetřili na nový telefon nebo řidičský průkaz. Martin měl jediný cíl – najít brigádu.
„Vždyť to přece nemůže být tak těžké,“ povzdechl si.
Otevřel internet a zadal do vyhledávače dvě jednoduchá slova: *brigáda Praha*. Během několika sekund se objevily stovky nabídek. Na první pohled to vypadalo jednoduše. Jenže když začal číst podmínky, nadšení rychle mizelo.
„Požadujeme minimálně rok praxe.“
Martin se zamračil.
„Jak mám mít praxi, když hledám svou první brigádu?“
Klikl na další inzerát.
„Flexibilní pracovní doba.“
To znělo dobře.
Jenže o pár řádků níž stálo:
„Směny od pěti hodin ráno.“
Martin si povzdechl. Nebyl líný pracovat, ale vstávat ve čtyři ráno celé léto si opravdu nepředstavoval.
Další nabídka slibovala vysoký výdělek. Když však otevřel podrobnosti, zjistil, že jde o provizní prodej po telefonu.
„Tak to tedy ne.“
Mobil zavibroval.
„Tak co? Našel jsi něco?“ napsal kamarád David.
„Zatím jen samé zázraky,“ odpověděl Martin ironicky.
David mu poslal smajlíka.
„Zkus supermarkety. Tam pořád někoho hledají.“
Martin si řekl, že za zkoušku nic nedá.
Vyplnil první formulář. Jméno. Příjmení. Datum narození. Telefon. E-mail. Životopis.
Klikl na tlačítko *Odeslat*.
Pak druhý.
Třetí.
Čtvrtý.
Za dvě hodiny rozeslal deset žádostí.
Večer netrpělivě kontroloval telefon.
Nic.
Druhý den opět nic.
Třetí den přišla první odpověď.
„Děkujeme za Váš zájem. Vybrali jsme jiného uchazeče.“
Martin se jen usmál.
„Aspoň někdo odepsal.“
Další firmy mlčely úplně.
Začínal chápat, proč si lidé stěžují, že hledání práce je někdy práce sama o sobě.
Rozhodl se změnit taktiku.
Místo posílání životopisů začal obcházet obchody osobně.
Vešel do malé kavárny.
„Dobrý den, nehledáte brigádníka?“
Usměvavá servírka zavrtěla hlavou.
„Bohužel ne. Ale zkuste pekárnu vedle.“
V pekárně ho poslali do cukrárny.
V cukrárně zase do knihkupectví.
Martin měl pocit, že hraje nějakou zvláštní hru, ve které každý posílá hráče o jedno políčko dál.
Odpoledne už měl nohy unavené.
Sedl si na lavičku a otevřel sociální sítě.
Najednou uviděl příspěvek:
**Hledáme brigádníky do skladu. Nástup možný ihned.**
Neváhal.
Zavolal na uvedené číslo.
„Dobrý den, volám kvůli brigádě.“
Na druhém konci se ozval příjemný hlas.
„Máte životopis?“
„Ano.“
„Můžete přijít zítra na pohovor?“
Martinovi se rozzářily oči.
„Samozřejmě.“
Celý večer přemýšlel, co si vezme na sebe.
Nechtěl přijít ani příliš slavnostně, ani příliš obyčejně.
Nakonec zvolil čistou košili, tmavé kalhoty a tenisky.
Ráno dorazil o deset minut dříve.
V čekárně seděli další uchazeči.
Někteří nervózně listovali v telefonu.
Jiní si opakovali, co řeknou.
Martin si uvědomil, že konkurence nebude malá.
Po chvíli vyšla personalistka.
„Martin Novák?“
„Ano.“
Vešel do kanceláře.
„Proč chcete u nás pracovat?“
To byla otázka, kterou čekal.
„Chtěl bych získat zkušenosti, vydělat si vlastní peníze a naučit se zodpovědnosti.“
Personalistka se usmála.
„To zní dobře.“
Pak následovalo několik dalších otázek.
Jaké má časové možnosti?
Jestli zvládne fyzickou práci.
Jestli umí pracovat v týmu.
Pohovor trval sotva patnáct minut.
„Ozveme se vám do dvou dnů.“
To byla věta, kterou slyšel už několikrát.
Domů odcházel s rozporuplnými pocity.
Na jednu stranu měl dobrý dojem.
Na druhou si říkal, že stejnou odpověď mohli dostat všichni.
Následující den zazvonil telefon.
Neznámé číslo.
„Dobrý den, tady personální oddělení. Rádi bychom vám nabídli brigádu.“
Martin skoro vykřikl radostí.
„Opravdu?“
„Ano. Můžete nastoupit v pondělí.“
Poděkoval a hned volal rodičům.
Maminka měla radost.
Tatínek jen poznamenal:
„Tak teď poznáš, že peníze nejsou zadarmo.“
V pondělí přišel do skladu.
Vedoucí mu ukázal šatnu, bezpečnostní pravidla i jeho první úkol.
Vybalovat zboží.
Na první pohled jednoduchá práce.
Po dvou hodinách ho bolela záda.
Po čtyřech hodinách i nohy.
Na konci směny byl úplně vyčerpaný.
Přesto měl dobrý pocit.
Poprvé v životě si vydělával vlastními silami.
Po týdnu dostal první výplatu.
Nebyla obrovská.
Ale když držel peníze v ruce, připadaly mu cennější než všechny kapesné, které kdy dostal.
Uvědomil si totiž, kolik úsilí se za nimi skrývá.
Postupně si zvykl na pracovní tempo.
Poznal nové kolegy.
Naučil se dochvilnosti, zodpovědnosti i tomu, že spolupráce je často důležitější než rychlost.
Jednoho dne přišel nový brigádník.
Byl stejně nervózní jako Martin první den.
„Je to tady těžké?“ zeptal se.
Martin se usmál.
„První den ano. Druhý taky. Ale pak zjistíš, že všechno jde, když se člověk snaží.“
Nový kolega přikývl.
Martin si uvědomil, že za těch několik týdnů dospěl víc, než čekal.
Brigáda mu nepřinesla jen peníze.
Naučila ho vážit si práce druhých, lépe hospodařit s penězi a nebát se oslovit cizí lidi. Také pochopil, že hledání brigády dnes není jen o jednom životopisu. Člověk musí být trpělivý, vytrvalý a připravený na odmítnutí. Internet nabízí stovky možností, ale zároveň stovky konkurentů. Nestačí jen čekat, až někdo odpoví – často je potřeba udělat krok navíc, zavolat, přijít osobně nebo se zeptat známých.
Když se ohlédl zpět, uvědomil si, že nejtěžší nebyla samotná práce, ale právě cesta k ní. A právě díky ní si své první vydělané peníze vážil mnohem víc než čehokoli, co dostal zadarmo.
