Článek
Pocházím z generace, která do své plnoletosti vyrůstala v socialistickém Československu. A tehdy se Komunistické straně Československa povedl, nechtěně, jeden celospolečenský fenomén. A to - sjednocení odporu většiny obyvatelstva tehdejšího Československa vůči režimu. Svět byl pro občany rozdělen bipolárně, východ byl Sovětský svaz a jeho satelity, kam jsme spadali i my a západ, tedy USA a další západní země.
Dnešním jazykem řečeno - mainstreamová média - tehdy reprezentována tištěným Rudým právem a Československou televizí, vždy o SSSR a dalších socialistických zemích informovaly zásadně pozitivně. Naopak zpravodajský blok o USA a dalších západních zemích byl vždy veskrze negativní. Tím pádem v naší generaci vypěstovali jakýsi „vnitřní maják“, který umí vždy podvědomě pochybovat o tom, když jsou zprávy o čemkoliv podávány de facto jednostranně.
Dnešní trend informování veřejnosti je ovšem sofistikovaněji. Oproti otřesnému způsobu zakrývání pravdy, kterou praktikovala tehdejší média, kdy zejména TASS a jeho přidružené informační kanály dokázaly dokonce zatloukat a poté lživě informovat i o výbuchu jaderné elektrárny v Černobylu ze dne 26. dubna 1986, je dnes praktika a taktika dnešních hlavních zpravodajských médií trochu jiná. Pakliže se vyskytne nějaká negativní událost i u našich přátel, spojenců, současné vládní garnitury v ČR, je o takové události občan informován. Nerovnost síly informace ovšem vnímám v tom, že pokud investigativní novinář objeví něco negativního u někoho, kdo je daným mediem neoblíben (na ČT je takovým příkladem pan Andrej Babiš), bude se o jeho prohřešku informovat neustále dokola, najdou se horliví komentátoři, kteří na kritizovaném objektu nenechají nit suchou. Nešvary oblíbenců ovšem „jakoby“ vyšumí nebo se vždy najde vysvětlení, že daná věc není až takový problém, ale jen „pouhý přešlap“.
V 80. letech, když někdo z nás měl třeba časopis Bravo, povětšinou v německé mutaci, a v něm byla třeba vlajka USA, měli jsme hned dojem, že se díváme na symbol čehosi správného, spravedlivého, na symbol země, kde slovo demokracie je stejně samozřejmá, jako že zítra ráno vyjde slunce.
Po 34 letech od sametové revoluce je naše generace zcela rozčarována s dnešním výkladem slova demokracie. A mnoho lidí už ta tři písmena U.S.A. rozhodně nevnímá pozitivně. Jak je to možné? Kde se vlastně zrodil ten odklon od nadšení lidí cinkajících v listopadu 1989 na všech náměstí klíči k dnešní nenávisti vůči názoru, který je odlišný od toho jejich?
Pokud jsem v úvodu psal, že odpor proti KSČ byl před rokem 1989 většinový, je tím pádem jasné, že byla skupinka lidí, kteří naopak vedoucí úlohu KSČ hltali, byli jejími stoupenci a jakákoliv pohled souseda na západ byl ihned hlášen kompetentním úřadům. Dnes jsme ovšem v situaci, že když si někdo dovolí říct, že né každý obyvatel Ruska je podporovatel Putina, je ihned onálepkován slovy, které se mi ani nechce opakovat. Bohužel se ovšem opakuje to, co už jsme ve společnosti zažili za protektorátu a následně za komunistické éry. Tentokrát ovšem v "košilce demokracie"- měj občane jakýkoliv názor a my, vládnoucí moc, Ti vysvětlíme, zdali je Tvůj názor správný nebo pomýlený. A pokud je pomýlený až příliš, potrestáme Tě…
Nejsem si vůbec jist, zdali jsme přesně tohle, tehdy v těch neopakovatelných dnech sametové revoluce, chtěli.
