Článek
Jak a proč vzniklo nejslavnější imigrační středisko Ameriky.
Ještě než se na scéně objevil Ellis Island, vítala přistěhovalce především stanice Castle Garden na jihu Manhattanu, která fungovala od roku 1855. Federální vláda USA sice vydávala imigrační zákony už od roku 1819, jenže příliv nových obyvatel rostl tak rychle, že zákony i úředníci sotva lapali po dechu. A Castle Garden na tom nebyla o mnoho lépe. To, co původně stačilo, najednou připomínalo přeplněnou čekárnu, ve které praskaly ve švech nejen lavice, ale i trpělivost úředníků.Bylo jasné, že je potřeba větší a modernější zázemí. Volba padla na Ellis Island, kde se tehdy nacházelo skladiště střelného prachu a dělostřelecké baterie. Místo, které mělo původně chránit New York před nepřáteli, se mělo nově stát vstupní branou pro ty, kteří do Ameriky přicházeli hledat lepší život. Psal se rok 1892 a nové imigrační centrum slavnostně otevřelo své brány. A že bylo otevřeno právě včas. Migrační vlna totiž mířila ke svému vrcholu a zájemců o americký sen přibývalo rychleji, než stačily připlouvat lodě.
Hlavní hala plná lidí čekající na povolení
Imigrační středisko
Miliony nových začátků: Kdo připlouval na Ellis Island a proč?
Mezi lety 1892 a 1954 prošlo branami Ellis Islandu více než 12 milionů lidí. Většina z nich připlouvala z Evropy, zejména z jejích východních částí, s jedinou touhou: začít nový život. Amerika tehdy působila jako země příležitostí. Nabízela dostatek půdy, rychle rostoucí průmysl a naději na budoucnost, jakou si mnozí ve starém světě už nedokázali představit. Na druhé straně oceánu zatím miliony lidí sužovala chudoba, nedostatek práce i nekonečné konflikty. Není proto divu, že stále více rodin balilo svůj skromný majetek do několika kufrů a vydávalo se na nejistou cestu přes Atlantik. Pro mnohé znamenal Ellis Island první krok ke splnění amerického snu. Pro jiné začátek těžkého boje o lepší budoucnost. O významu tohoto místa svědčí i odhady, podle nichž má dnes až 100 milionů Američanů mezi svými předky některého z více než 12 milionů přistěhovalců, kteří prošli branami Ellis Islandu.
Albánská žena v rodném kroji
řecký muzikant čekající na povolení k pobytu
Kdo projde a kdo ne? Přísné kontroly na Ellis Islandu.
Proces začínal ještě dříve, než se loď přiblížila k Ellis Islandu. V úžině před New Yorkem nastupovali na palubu lékaři a imigrační úředníci, kteří prováděli první kontroly cestujících. Teprve poté mohli přistěhovalci vystoupit na ostrově, kde je čekala hlavní část přijímacího procesu. Nejprve museli odevzdat zavazadla a následně vystoupat po prudkých schodech do registrační haly. Právě zde byli v pohotovosti lékaři, kteří pozorně sledovali každý krok nově příchozích. Pokud si všimli, že někdo kulhá, zadýchává se nebo má jiné zdravotní potíže, označili ho křídou a poslali na podrobnější vyšetření. Pro mnohé to mohl být osudový okamžik. Neúspěšná prohlídka totiž často znamenala jediné: návrat zpět do Evropy. Každý příchozí musel také prokázat, že má u sebe alespoň 18 dolarů, což měla být částka postačující pro první týdny života v Americe. Pro mnoho Evropanů šlo o značné peníze. Zatímco československý dělník si vydělal přibližně 155 korun měsíčně a horník kolem 600 korun, zemědělský dělník často nedosáhl ani na 70 korun. Na cestu za oceán tak musely některé rodiny šetřit celé roky. Imigrační úředníci následně zjišťovali 31 základních údajů o každém přistěhovalci. Ptali se na jméno, původ, povolání i plány do budoucna. Přibližně pětina příchozích sítem kontrol neprošla a jejich americký sen skončil dříve, než vůbec začal. Ti šťastnější však dostali povolení vstoupit do Spojených států. Na Ellis Islandu si mohli směnit peníze za dolary, koupit železniční jízdenku a vydat se dál do vnitrozemí. Jen málokdo totiž přijel do Ameriky proto, aby zůstal v rušném New Yorku. Většina hledala svůj nový domov stovky či tisíce kilometrů od místa, kde jejich cesta za americkým snem začala.
Kontrola přistěhovalců
Přistěhovalci z Itálie
Když branou do Ameriky prošli i budoucí velikáni.
Patřil k nim Charlie Chaplin, který své zkušenosti z imigračního prostředí později promítl do filmu Přistěhovalec. S typickou dávkou satiry v něm zachytil atmosféru, kterou nově příchozí zažívali po příjezdu do Ameriky. Film vyvolal kontroverze a Chaplin byl později některými kritiky obviňován z antiamerikanismu.
Přes Ellis Island prošel také Albert Einstein. Dne 23. 3. 1921 připlul společně se svou druhou manželkou Elsou na lodi SS Rotterdam. Tehdy šlo pouze o pětitýdenní návštěvu Spojených států na pozvání Sionistické organizace Ameriky. Natrvalo se však do USA vrátil v roce 1933, kdy po nástupu Adolfa Hitlera k moci opustil nacistické Německo.
Pozoruhodný byl i příběh Jiřího Voskovce, který dorazil do Spojených států v roce 1950 s úmyslem usadit se zde natrvalo. Jenže Amerika tehdy prožívala období silného antikomunismu a lidé přicházející ze zemí za železnou oponou budili podezření. Voskovec proto strávil na Ellis Islandu dlouhých 11 měsíců, během nichž byl podrobován opakovaným výslechům a prověrkám. Teprve poté mohl vstoupit do USA a začít novou kapitolu svého života.
Kdo měl štěstí mohl se těšit na možnosti nového světa
Veřejná jídelna
Poslední přistěhovalec a nový svět kontrol: Proměna vstupu do USA.
Stanice na Ellis Islandu ukončila svůj provoz v roce 1954. Posledním člověkem, který zde prošel imigrační kontrolou, byl norský obchodní námořník Arne Peterssen. Byla to symbolická tečka za 62 lety fungování místa, kterým prošly miliony lidí hledajících nový domov. Když se ale vrátíme na úplný začátek, první přistěhovalkyní byla Annie Mooreová, kterou úředníci v roce 1892 přivítali téměř po americku. Dostala totiž zlatou desetidolarovou minci, což byl na tehdejší dobu více než příjemný bonus k novému životu.
Dnes už ovšem do Ameriky nestačí přijet s kufrem, odhodláním a větou: „Nebojte, já si práci najdu.“ Americká imigrační politika je podstatně přísnější a hlavně mnohem byrokratičtější. Bez rodinných vazeb, pracovního sponzora nebo dostatečného finančního zajištění je získání trvalého pobytu velmi složité. Celý proces se navíc může táhnout dlouhé roky, klidně i desetiletí, a ani potom není úspěch zaručen.
Jeden z mnoha trajektů plujících na Ellis island
Socha svobody-pro mnohé nový začátek
Jedna věc se však přece jen změnila k lepšímu. Zatímco na Ellis Islandu musely tisíce lidí stát v nekonečných frontách a s napětím čekat na rozhodnutí úředníků, dnes většinu nervozity obstarávají formuláře, razítka a hromady dokumentů. Člověk si tak může dát kafe v pohodlí domova, zatímco čeká, jestli mu americký sen schválí někdo na druhé straně obrazovky.
