Článek
V poslední době se nejen na internetových diskuzích setkávám se zajímavým názorem týkajícím se oblíbeného svátku, který nás čeká za pár měsíců – Vánoc. Konkrétně jde o Ježíška, který obdarovává děti dárky. Někteří lidé mají problém s tím, že dětem tvrdíme, že dárky nosí Ježíšek, a považují to za lhaní. Argumentují tím, že děti následně zažijí zbytečné trauma ze zklamání, když zjistí, že Ježíšek neexistuje a dárky jim celou dobu nosili rodiče.
Já osobně v tom zase takový problém nevidím. Pokud někdo nechce dětem lhát, budiž, je to jeho volba. Ale podle mě tím své ratolesti obírá o jednu z nejhezčích tradic, které u nás ještě dodržujeme. Argument, že dítě kvůli zklamání při zjištění, že Ježíšek neexistuje, utrpí trauma, mi přijde poněkud úsměvný. Většinou se děti dozvídají o neexistenci Ježíška někdy okolo druhé nebo třetí třídy na základní škole, tedy někdy po 8. až 10. roku života. A to už je podle mě váš potomek schopen se vyrovnat s touto v podstatě nevinnou lží. A pokud ne, něco je špatně.
A jak jsem to měl já? Až do 3. třídy jsem věřil, že dárky nosí Ježíšek. Postupně jsem ale začal mít pochybnosti, zejména kvůli otázkám typu: Jak to Ježíšek zvládne obdarovat všechny děti? Moji víru oslabovaly také poznámky spolužáků. Konečné prozření přišlo, když jsem našel dárky ve skříni rodičů. Ano, byl jsem zklamaný, ale trauma jsem si z toho určitě neodnesl. Právě proto i my teď říkáme našemu synovi, že dárky nosí Ježíšek, píšeme mu dopis a připomínáme, že Ježíšek vidí, jestli zlobí. Podle mě je to krásná tradice, kterou by bylo dobré zachovat.
