Článek
Román Stroj času od H. G. Wellse, poprvé vydaný v roce 1895, je považován za jedno ze zakladatelských děl science fiction. Sleduje příběh nepojmenovaného Vědce, jenž sestrojí stroj, kterým se vydá do daleké budoucnosti. Tam narazí na dvě bizarní lidské rasy – Eloie, zženštilé a bezstarostné obyvatele povrchu, a Morloky, děsivé tvory žijící pod zemí. Wells zde nabízí poněkud naivní, ale zároveň fascinující vizi vývoje lidské civilizace, v níž přehnaný pokrok a třídní rozdělení vedou k úpadku lidstva. Kniha je zároveň kritikou viktoriánské společnosti, jen přenesenou do kulis vzdálené budoucnosti.
Nadčasový klenot
Je až neuvěřitelné, že Stroj času vznikl už v roce 1895. H. G. Wells dokázal vytvořit nadčasové dílo, které si i po více než 130 letech zachovává svou sílu a stále má čtenářům co nabídnout. Myšlenka cestování časem byla v té době naprosto revoluční a způsob, jakým ji autor rozpracoval, dodnes inspiruje spisovatele, vědce i filmaře. Kniha zároveň nabízí překvapivě silnou společenskou kritiku a varování před důsledky technického pokroku a třídního rozdělení – témata, která jsou aktuální dodnes.
Na druhou stranu je patrné, že se Wells ve svém příběhu drží spíše při zemi. Cestovatel v čase navštíví jen jeden výsek budoucnosti a ten sice sugestivně popíše, ale dál už se jeho putování příliš nerozvine. Příběh tak vyznívá spíše jako alegorická úvaha než skutečné dobrodružství napříč časem. Je škoda, že autor nenechal svou představivost rozletět ještě více – možností, jak budoucnost ztvárnit, měl i tehdy nespočet. Nutno ale dodat, že kniha vznikla v době před oběma světovými válkami, před objevením atomu, DNA, vesmíru či počítačů. V tomto světle působí Wellsova vize o to působivěji – jako odvážný pohled do neznáma, který svým způsobem předběhl dobu.
Povedená filmová adaptace
Na závěr musím zmínit film, který jsem viděl snad tisíckrát. Novější filmová adaptace z roku 2002 v režii Simona Wellse (prapravnuka autora) se volně inspiruje knihou, ale značně rozšiřuje a upravuje původní děj. Hlavní hrdina dostává jméno (Alexander Hartdegen) a cestuje časem z osobních důvodů – ve snaze změnit tragickou smrt své snoubenky. Film si ponechává základní rámec (budoucnost, Eloi, Morlokové), ale doplňuje akčnější prvky, romantickou linku a zcela nový příběhový oblouk, včetně postavy „Velkého Morloka“. Výsledkem je spektákl s vizuálně působivou stylizací, který se však od původní filosofické a společenské alegorie H. G. Wellse dosti vzdaluje.
