Článek
Když se ohlédneme do minulosti, 50. léta u nás patřila k nejtemnějším období našich dějin. Země se vydala na cestu izolace, strachu a tvrdé totality. Politické procesy, znárodňování, likvidování odpůrců režimu a všudypřítomná cenzura určovaly každodenní život. Nebyly to radostné časy.
Doba temna
Do tohoto období nás zavádí i Eliška Pernická ve své prvotině Dozorce. Ve své knize vypráví příběh kameníka Františka Hoška, jehož manželka přesvědčí, aby změnil zaměstnání. Z dnešního pohledu to působí až absurdně, ale v 50. letech se na důležitá místa často dostávali lidé bez vzdělání či praxe — stačilo mít „správný zápal pro věc“, tedy oddanost straně. Není proto překvapivé, že z pozic soustružníků, kuchařek či prodavaček se rázem stávali soudci či prokurátoři. A právě na podobné místo se dostává i náš hlavní hrdina. Na základě doporučení manželky nastupuje do ženské věznice, nejprve jako vyšetřovatel, později jako dozorce.
Brzy však přichází vystřízlivění. František začíná tušit, že realita vězeňského systému je mnohem temnější, než jak ji režim prezentuje. Postupně si uvědomuje nesmyslnost a krutost státního aparátu — a velkou roli v jeho prozření hraje i vězeňkyně Kristýna, která mu ukazuje svět z perspektivy obětí režimu, nikoli jeho nástrojů.
Dozorce velmi přesně připomíná, že političtí vězni byli v 50. letech často trestáni mnohem tvrději než nejhorší zločinci. Jejich „viny“ byly ve většině případů vykonstruované a doznání získávána násilím. Jak už bylo řečeno, v pozicích prokurátorů či soudců končili lidé bez potřebného vzdělání — zato oddaní straně. František je jedním z nich, ale autorka na něm ukazuje, že ne každý v této roli automaticky selhal. Snaží se zůstat lidský a chápat svět kolem sebe. Jeho kolegové však takový morální kompas často nemají: moc z nich dělá sadistické a bezcitné bestie, které nacházejí zalíbení v týrání vězňů.
Pár stránek navíc by neuškodilo
Co se týče samotného příběhu, nabízí silné, místy velmi smutné a drsné vyprávění o tom, jak člověk může změnit své postoje, pokud má odvahu podívat se pravdě do očí. Kniha je poměrně útlá a jsem přesvědčen, že by jí klidně prospělo i sto stran navíc — některé pasáže jsou příliš uspěchané a určité motivy se jen lehce načrtnou nebo rovnou vypustí. Výsledný dojem je proto místy trochu nenaplněný.
Přesto jsem si Dozorce užil a považuji ji za velmi povedenou prvotinu, kterou sráží jen občasná strohost a sem tam nějaká nepřesnost (nejsem odborník, ale opravdu se v 50. letech nosily boxerky?). Pokud máte rádi dojemné příběhy z naší historie, do této knihy se určitě pusťte. Litovat rozhodně nebudete.
HODNOCENÍ: 8/10
