Článek
Osud příbramského gymnaziálního ředitele Josefa Lukeše patří k tragickým událostem období heydrichiády. Jeho případ se stal jednou z předloh známé povídky a později i filmu Vyšší princip.
Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha dne 27. května 1942 rozpoutaly nacistické okupační orgány v Protektorátu Čechy a Morava rozsáhlé represálie. V rámci tzv. druhého stanného práva byly zatýkány tisíce lidí, často na základě udání nebo pouhého podezření ze sympatií k atentátníkům. Na Příbramsku se teror dotkl i místního gymnázia.
Zatýkání na gymnáziu
Dne 15. června 1942 vtrhlo gestapo během maturitních zkoušek do budovy příbramského gymnázia a přímo ze školy zatklo ředitele Josefa Lukeše. Téhož dne byli zatčeni také student gymnázia Antonín Stočes a jeho otec Vojtěch Stočes. Podle nacistického obvinění měli schvalovat atentát na Heydricha a šířit protiokupační výroky. Pozdější výzkumy ukazují, že významnou roli sehrála také udání z místního prostředí.
Josef Lukeš byl po krátkém věznění popraven 21. června 1942 v táborské věznici. Ve stejném období byli nacisty usmrceni také Antonín a Vojtěch Stočesovi. Lukešovi bylo 49 let. Jeho smrt se stala symbolem nacistické zvůle vůči české inteligenci a školství během heydrichiády.
Tragédie příbramského gymnázia se po válce stala inspirací pro spisovatele Jana Drdu, který ji literárně zpracoval v povídce Vyšší princip. Následné filmové zpracování přispělo k tomu, že se osud Josefa Lukeše a dalších obětí nacistických represí stal známým po celé republice.
Kdo udával?
Pokud vás tato tragická událost zajímá podrobněji, stojí za pozornost kniha Udavači od historika a publicisty Emila Hrušky, která nedávno vyšla v nakladatelství Epocha. Autor v ní detailně rekonstruuje události, které vedly k zatčení a následné popravě ředitele příbramského gymnázia PhDr. Josefa Lukeše, studenta Antonína Stočese a jeho otce Vojtěcha Stočese během heydrichiády v roce 1942.
Kniha však není pouze popisem samotné tragédie. Významná část je věnována pátrání po osobách, jejichž udání či svědectví mohly sehrát v celém případu klíčovou roli. Hruška sleduje osudy aktérů nejen v období nacistické okupace, ale také v poválečných desetiletích, kdy se k případu opakovaně vracely bezpečnostní složky komunistického Československa. Čtenář tak získává zajímavý vhled do práce tehdejších vyšetřovacích orgánů, včetně Státní bezpečnosti (StB), a dozvídá se o souvislostech, které přesahují samotné válečné události. V knize se objevují také zmínky o aktivitách sovětské KGB či západních zpravodajských služeb, které dokreslují atmosféru studené války a tehdejšího politického prostředí.
Autor přitom nepředkládá jednoduché závěry ani jednoznačné soudy. Naopak se opírá o rozsáhlé archivní prameny, dobové dokumenty a svědectví, z nichž skládá co nejúplnější obraz celé kauzy. Výsledkem je informačně mimořádně bohatá, střízlivá a nezávislá práce, která čtenáři nabízí množství faktů a souvislostí, aniž by mu vnucovala jediný správný výklad. Konečný úsudek o motivech jednotlivých aktérů i o okolnostech, které vedly k tragickému osudu Josefa Lukeše a rodiny Stočesových, si tak musí vytvořit každý čtenář sám.
