Článek
Konkrétní skutky jsou pak zachyceny ve dvou dochovaných knihy psanců, později nazývaných „černé“ knihy. První, známá jako Popravčí kniha pánů z Rožmberka, byla vydána tiskem roku 1878 péčí archiváře Františka Mareše. Druhou, jihlavskou knihu, zveřejnil už roku 1824 Johann Nepomuk Millauer a znovu roku 1891 Hugo Toman.
Jihlavská kniha se o Žižkovi zmiňuje ve dvou až třech kratších zápisech, zatímco rožmberská popravčí kniha přináší údajů více. Shromažďuje totiž materiál z více než třicetiletého období o narušitelích veřejného pořádku v bechyňském kraji a o boji úřadů proti nim, a patří tak k významným historickým dokumentům doby Václava IV. i následných husitských válek.
Když roku 1378 zemřel císař Karel IV., zdědil jeho rozsáhlé dílo syn Václav IV. Navenek se zdálo, že se nic nezměnilo. Praha zůstávala královským sídlem a země patřila mezi významné státy Evropy. Ve skutečnosti však začal pomalý rozklad moci, která se během jedné generace změnila v rozklad pořádku a všech jistot, které království dělalo královstvím.
Václav IV. nebyl neschopný panovník, ale jeho způsob vlády se zásadně lišil od autoritativního a diplomaticky obratného stylu jeho otce Karla IV. Nedokázal si trvale udržet převahu nad vysokou šlechtou, ani s ní vytvořit stabilní politickou dohodu. Místo toho se opíral o úzký okruh oblíbenců, které velcí páni dlouhodobě nenáviděli. Šlechta proti němu opakovaně vystoupila a roku 1394 ho dokonce zajala, což ukázalo, jak oslabená byla královská moc. V důsledku toho se Václav na čas přestal prosazovat jako skutečný zdroj práva a autority v zemi. Jeho vláda tak ztratila pevnost, kterou české království již od dob Přemyslovců nutně potřebovalo.
To mělo důsledky, které si dnes těžko představujeme. Středověký stát totiž nestál na policii a úřadech, ale na autoritě panovníka. Jakmile jeho autorita zeslábla, přestaly fungovat i soudy. Spory se přestaly řešit žalobou a začaly se řešit odvetou a silou.
Šlechtic, jemuž soused poškodil majetek, se neobracel na zemský soud — vyrazil s ozbrojenci a způsobil škodu zpět. Kupci cestovali ozbrojeni a spojovali se do karavan. Vesnice se opevňovaly a města zavírala brány dřív než dříve. Země nebyla ve válce, ale mír v ní také nebyl. Tento stav se neprojevoval všude stejně. Nejhůře dopadl kraj, kde se spojila slabá královská moc s mocenským soupeřením uvnitř vládnoucí dynastie Lucemburků a to Morava.
Jošt a Prokop byli synové moravského markraběte Jana Jindřicha, mladšího bratra Karla IV., a tedy Karlovi synovci. Karel IV. ještě za života Jana Jindřicha určil nejstaršího syna Jošta jako jeho budoucího nástupce, aby zajistil stabilní předání moci. Když Jan Jindřich roku 1375 zemřel, Jošt se stal hlavním markrabětem, ale jeho bratr Prokop zdědil část Moravy také. Tím vzniklo dvojvládí: Jošt ovládal větší a bohatší část země, zatímco Prokop měl vlastní území zejména na jihovýchodní Moravě, podobně jako dřívější údělný kníže. Oba bratři se však považovali za plnoprávné vládce, opírali se o různé šlechtické skupiny a jejich soupeření nakonec přerostlo v dlouhou a vyčerpávající moravskou válku.
Jejich spor nebyl pouhou rodinnou hádkou. Šlo o skutečnou vládu nad Moravou — o hrady, města i příjmy. Napětí mezi markrabaty Joštem a Prokopem se na konci 14. století změnilo v otevřenou válku. Nebyly to však velké bitvy, ale série drobných výprav, přepadů a odvet. Markrabata neměla stálou armádu. Najímala si drobnou šlechtu — zemany. Každý měl několik jezdců, zbroj a zkušenosti z boje. Nedostávali pravidelný žold; jejich odměnou bylo právo brát si z nepřátelského majetku.
Oddíly vyjížděly z hradů, obsazovaly města, vybíraly výpalné, zajímaly kupce a vypalovaly vsi. Zajatý měšťan byl cennější než zabitý nepřítel — mohl zaplatit výkupné. Válka se tak stala i výnosným podnikáním a loupeživé družiny prostředkem moci.
Nejvíce trpělo pomezí s Rakousy a jižními Čechami, kudy vedly obchodní cesty se solí z Alp. Sůl byla strategická surovina — bez ní se nedalo uchovávat maso ani zásobovat města. Kdo kontroloval cesty, měl bohatství. A právě zde se objevily ozbrojené družiny, které vstoupily do dějin.
Těmi byli především Bítovští z Lichtenburka, páni z Kunštátu a další válečníci usazení na hradech nad Dyjí — Bítov, Cornštejn a Jevišovice. Nebyli to „zbojníci“, ale drobná a střední šlechta. Jenže jejich způsob boje byl jiný, než jak si představujeme středověkou válku.
Družina měla několik desítek jezdců. Nečekala na bitvu. Živila se výpravami. Zvědové hlásili, kdy vyjede kupecký transport ze Rakous, nebo kde leží majetek protivníka. Jezdci vyjeli, přehradili cestu, zajali kupce a vyjednávali výkupné. Často nešlo o boj, ale o nátlak. Kořist se rozdělila a tím byla zaplacena služba.
Stejně se postupovalo proti panským statkům. Odvést dobytek nebo vypálit dvůr znamenalo zasáhnout protivníka citelněji než malá bitva. Byla to hospodářská válka. Proto rakouská města opakovaně varovala, že se na hranici shromažďují ozbrojenci a obchodní cesty přestávají být bezpečné.
Důležité je, že tito muži byli současně vojáci i lupiči. Když bojovali ve prospěch markraběte, byli jeho hejtmany. Když útočili mimo politický cíl, byli psanci. Chování se neměnilo — měnil se jen právní pohled.
Výslech lapky
Postupně se však družiny začaly osamostatňovat. Válka je živila a mír by je připravil o obživu. Výpravy proto pokračovaly i tehdy, kdy už nešlo o konkrétní Prokopův zájem. Hrady na Dyji se změnily v základny nájezdů a okolní kraj žil v trvalé nejistotě.
Zlom přišel roku 1405. Prokop byl zajat a v zajetí zemřel. Tím neskončil jen spor dvou markrabat — skončil i právní rámec, který tyto družiny chránil. Včerejší spojenci se náhle stali rušiteli zemského pokoje. Úřady začaly proti nim postupovat a mnozí skončili na popravištích nebo v psanství.
Ve chvíli, kdy po roce 1405 zaniká Prokopova ochrana, začínají úřady vyšetřovat starší loupeže a přepady. A právě při těchto výsleších se opakovaně objevuje jméno Jan Žižka z Trocnova. Nejčastěji v souvislosti s družinou vedenou mužem přezdívaným Matěj Vůdce. Žižka tu není označován jako náčelník, spíše jako jeden z hlavních ozbrojených druhů, tedy zkušený bojovník, kterého ostatní znali jménem. To je důležité: kdyby šlo o obyčejného pacholka, zapisovatel by jeho jméno ani neznal.
Rožmberská popravčí kniha zachycuje výpovědi o přepadech kupců jedoucích z Rakous do jižních Čech. Nešlo o nahodilé loupeže. Družina si vybírala místa, kde cesta vedla lesem nebo úvozem. Tam postavili zátaras a vozy zastavili.
Jedním z vyslýchaných byl Ondřej z Dubného (ves u Českých Budějovic). Byl vyslýchán rožmberským úřadem pro loupeže a při výpovědi vyjmenovává starší známé tlupy působící na Krumlovsku. V jeho výpovědi se objevuje právě známá formulace:
„… byl při tom Žižka a Matěj řečený Vůdce a jiní jejich tovaryši.“ „Zastavili jsme kupce na cestě a jeho jsme jali a vedli k lesu; a tovaryši jeho jeli do města, aby peníze přinesli.
Vypovídající uvádějí, že kupci nebyli většinou zabíjeni — byli zajímáni. Smyslem bylo výkupné. Jeden ze svědků popisuje, že zajatý kupec byl odveden na hrad a jeho tovaryši museli jet do města shánět peníze. Takový postup odpovídá spíš válečné praxi než obyčejné loupeži.
Právě při těchto akcích se objevuje Žižka jako účastník. V zápisech je uváděn jménem, bez bližšího označení — což naznačuje, že v kraji byl známý. Další jeho výpověď zachycuje plánovaný útok:
„Na vozy solné jsme čekali v lese, a když přijeli, cestu jsme přehradili.“
Zvlášť cenné byly transporty soli. Sůl byla strategická surovina a její ztráta bolela obchodníky i města. Smolné knihy zachycují výpovědi o přepadení takového transportu, při němž byli formani odzbrojeni a náklad zabaven. Takové akce vyžadovaly organizaci, průzkum, výběr místa i disciplínu. A právě zde historici vidí přímou souvislost s pozdější Žižkovou taktikou: nešlo o rytířský souboj, ale o plánovanou operaci malé jednotky. Přesně typ akce, který později poznáme u husitských vozových záseků.
Dalším vyslýchaným byl Jan řečený Kolůch z Pňové Lhoty (doložen i v deskách zemských 1401). Ve své výpovědi též jmenuje Žižku, a v další výpovědi mluví o výpravách proti majetku Rožmberků. Družiny přepadaly dvory, odváděly koně a dobytek a ničily zásoby. Nešlo o bezcílné násilí: šlo o oslabení protivníka. Rožmberkové totiž stáli politicky proti Prokopově straně.
„Jeli jsme na dvůr panský, pobrali koně a dobytek a to jsme mezi sebe rozdělili.“
Z těchto svědectví vychází Žižka nikoli jako romantický zbojník ani jako velitel bandy, ale jako profesionální bojovník malé ozbrojené jednotky. Družina měla velitele (Matěje), ale její úspěch stál na zkušených lidech — a Žižka mezi ně patřil.
Přepadení statku
Později vydává král Václava IV. dva listy z roku 1409, kterými omilostňuje Jana Žižku. Král, jimi zasahuje do sporů mezi rožmberskou vrchností a jihočeským zemanem Janem Žižkou z Trocnova. Listy byly vydány na jaře roku 1409 (dochované opisy jsou v rožmberském archivu) a mají podobu královských mandátů adresovaných rožmberským úředníkům.
V prvním z nich panovník přikazuje, aby proti Žižkovi nebylo vedeno žádné řízení pro jeho dřívější činy. Smysl dokumentu vystihuje formulace:
„aby Jan Žižka z Trocnova nebyl stíhán ani obtěžován pro skutky, jichž se dopustil v rozbrojích a válkách minulých.“
Právě slova „v rozbrojích a válkách“ mají zásadní význam. Král tím výslovně kvalifikuje Žižkovu předchozí činnost jako součást válečných poměrů, nikoli jako obyčejnou kriminalitu. Nejde tedy o prominutí loupeže v běžném smyslu, ale o politickou amnestii člověka zapleteného do nedávných konfliktů.
Druhý list, vydaný krátce nato téhož roku, má ještě konkrétnější podobu. Král zde nařizuje rožmberským úředníkům, aby Žižkovi bylo umožněno svobodně žít a pohybovat se a aby nebyl zatýkán ani zbavován majetku:
„aby jemu žádný překážky nečinil, ani jej nejímal, ani statků jeho nebral pro věci minulé.“
Tento dokument je v podstatě glejtem, ochranným listem zaručujícím právní bezpečnost. Znamená návrat mezi „počestné lidi“, tedy osoby stojící pod ochranou zemského práva. Jisté je že by král takové listy o obyčejném zemanovi nevydával jen tak. Žižka musel mít v královských službách vlivného přímluvce.
Jako nejpravděpodobnější, bývá považován moravský válečník Jan Sokol z Lamberka. Patřil k téže generaci bojovníků jako Žižka a pohyboval se ve stejném prostředí pohraničních družin během válek mezi markrabaty Prokop Lucemburský a Jošt Moravský.
Sokol nebyl obyčejný lapka, ale typický „vojenský podnikatel“ své doby. Se svou družinou bojoval ve službách různých pánů, účastnil se nájezdů na rakouském i moravském pomezí a postupně se dostal až do královské a mezinárodní vojenské služby. Na rozdíl od mnoha jiných se dokázal z prostředí soukromých válek prosadit a navázat styky u dvora Václav IV..
Právě takový člověk mohl za Žižku ručit. Královský mandát z roku 1409 totiž nepůsobí jako náhodná milost, ale spíše jako administrativní krok, kterým panovník získával zkušeného bojovníka a chránil jej před rožmberským soudem. Nejpravděpodobnější tedy je, že Žižka nevstoupil do legálního postavení sám, ale skrze doporučení některého ze svých bývalých velitelů — a Sokol z Lamberka patří k těm, kteří k tomu měli postavení i důvod.
Zdroje knihy:
Popravčí kniha pánů z Rožmberk, 1878 Františk Mareš.
Jihlavská smolná kniha 1824 Johann Nepomuk Millauer
Jihlavská smolná kniha 1891 Hugo Toman.
Žižka a jeho doba 1928 Josef Pekař
