Článek
Stačilo jediné: přijít na náměstí.
Nezáleží, jestli jste učitel, programátor, účetní nebo paní, která si odskočila z venčení psa. V okamžiku, kdy stojíte mezi lidmi a posloucháte řečníka, přecházíte z kategorie „občan“ do kategorie „ideologický nebezpečný prvek“. Přesně v té chvíli se podle některých politických výkladů proměníte v podporovatele totalitní ideologie, o níž jste si dosud mysleli, že skončila spolu s Tuzexem a kazetami Michala Davida.
Je to mimořádný objev politologie: komunismus už není systém vlády ani ekonomický model. Je to geografický jev. Vzniká spontánně tam, kde se shromáždí více než třicet lidí bez souhlasu správného politika. Politika z SPD, naší nejrudější strany v parlamentu.
Ještě nedávno jsme si mysleli, že komunismus je režim s cenzurou, tajnou policií a omezením shromažďování. Ukázalo se, že jsme to pochopili úplně špatně. Skutečný komunismus totiž spočívá v tom, že se lidé veřejně scházejí, mávají vlajkami a požadují dodržování zákonů, slušnost, konec arogance a hulvátství.
To je skutečně zlomové zjištění. Znamená totiž, že listopad 1989 byl ve skutečnosti obrovskou komunistickou akcí. Lidé tehdy také stáli na náměstích, zvonili klíči a volali po změně režimu — tedy podle moderní interpretace jasná ideologická mobilizace.
Historici budou muset přepsat učebnice. Studenti se dozvědí, že totalitu neukončili občané, ale zorganizované komunistické shromáždění.
Bezpečnostní analýza moderní politiky už odhalila hlavní zdroj ideologické nákazy: papírový transparent. Ne tank, ne propaganda, ne organizovaná strana. Karton z papírnictví za pár korun a lihový fix.
Právě v této chvíli se z občana stává problém. Dokud jen mlčí doma u televize, je to zodpovědný volič. Jakmile napíše větu na kus papíru a ukáže ji na veřejnosti, mění se v radikála. Největší politickou hrozbou republiky tak není extremismus, ale čitelné písmo.
Zvlášť podezřelé jsou transparenty bez pravopisných chyb. To už totiž naznačuje organizaci, koordinaci a v nejhorším případě občana, který formuloval a vyslovil svojí myšlenku.
Opravdové nebezpečí nastává ve chvíli, kdy transparent neobsahuje vulgarity, ale otázku. Slušně položená otázka je totiž v politice mnohem nebezpečnější než nadávka. Na nadávku lze odpovědět další nadávkou. Na otázku by se muselo odpovídat.
A odpovídat je vždycky těžší než dehonestovat a urážet.
A pak přichází vrchol veřejné debaty: komentářová sekce. Místo, kde argumenty překážejí a jistota je povinná.
Princip je jednoduchý.
Kdo nesouhlasí, je zaplacený.
Kdo protestuje, je ovce.
Kdo se ptá, je zmanipulovaný.
Kdo předkládá známou pravdu, je lhář.
Argument by totiž znamenal přemýšlení, a přemýšlení nejen zdržuje, ale je nežádoucí. Proto se nepolemizuje s tím, co člověk říká, ale s tím, čím údajně je. Názor se nevyvrací. Jeho autor se poníží, zesměšní nebo rovnou prohlásí za nepříčetného. Debata je vyřešena, aniž by vůbec začala.
Urážka má totiž jednu zásadní výhodu: nevyžaduje znalosti. Stačí ji napsat rychleji, než druhý stihne dopsat větu.
A forma tomu odpovídá. Třířádkový výkřik plný překlepů, chybějící diakritiky a náhodných velkých písmen vždy končí neochvějnou jistotou, že právě jeho autor jako jediný prohlédl manipulaci, propagandu i světové spiknutí. Věta sice nedává smysl, ale jista jak to druhému nandal je neochvějná.
Takže ano — Česko má největší komunistické hnutí v Evropě. Stačí k němu vstoupit velmi jednoduše: přijít mezi lidi a říct nahlas, že se vám něco nelíbí, projevit svůj názor.
Naštěstí jsou tu lidé z SPD, kteří nám to vysvětlí. O jejich inteligenci nemůže být pochyb, vždyť to dotáhli až do poslanecké sněmovny…
Zdroje:
Vlastní text
