Článek
Hrady se obléhaly a ničily, šlechtici vedli soukromé války, kupci byli přepadáváni a bohatnoucí město Cheb krok za krokem vytlačovalo starou venkovskou šlechtu z jejího někdejšího postavení.
A právě proto je způsob, kterým si Zedtwitzové vybudovali svou moc na Ašsku, tak jedinečný a možná je i hlavním důvodem, proč zde vládli více jak pět století.
Dle dochovaných listin nezískali hlavní ašské državy jako válečnou kořist. Kupovali. Dědili. Přijímali léna. Půjčovali peníze. Brali hrady a úřady do zástavy. Uzavírali smlouvy. Byli rytíři, ale při budování svého panství se ukázali především jako velmi schopní hráči pozdně středověké majetkové a mocenské politiky.
Cheb během 14. století hospodářsky i politicky neobyčejně zesílil. Staré chebské ministeriální rody, které v době Štaufů patřily k hlavním nositelům moci v krajině, se dostávaly pod stále větší tlak rostoucího města.
Cheb proti svým soupeřům nepoužíval pouze diplomacii a peníze. V první polovině 14. století docházelo i k vojenskému ničení jejich opevněných sídel. Do roku 1358 mělo město různými způsoby odstranit či ovládnout přes třicet opevněných míst, čímž byl odpor staré ministeriality do značné míry zlomen. Ve druhé polovině století se z Chebu stal mimořádně silný městský stát, v němž město soustřeďovalo politickou a hospodářskou moc, zatímco část okolní drobné šlechty se proti tomuto vývoji bouřila.
A do tohoto konfliktu byli zataženi také Neippergové – předchůdci Zedtwitzů na Neubergu.
Už roku 1324 máme doložen ostrý spor Chebu s Konrádem von Neipperg. Ten následoval po zabití chebského soudního posla a Konrád byl donucen uzavřít s městem smír. Archeologické nálezy z Neubergu navíc ukázaly požárovou vrstvu a hroty šípů, které mohou souviset s násilným střetem z této doby. Zda vojska Chebu Neuberg skutečně poplenila přímou zprávu nemáme, ale dochovaná listina z 3. října 1324 dokazuje, že Neippergové byli donuceni uzavřít s měšťany Chebu smír:
Já Konrád z Neipergu a Konrád a Eberhard, jeho synové, vyznáváme tímto listem a na vědomost dáváme všem těm, kteří jej uvidí nebo uslyší čisti, že jsme se v dobrém dohodli s ctihodnými lidmi, měšťany a obyvateli města Chebu v záležitosti posla zemského soudu chebského, jehož jsme zabili a sprovodili ze života, a sice tak, že jsme jim u svatých přísahali, přísaháme a slibujeme tímto listem, že se vzdáme všech sporů a zachováme věrnost jim i soudci chebskému, budeme je ctít a podporovat a za všemi lidmi z města Chebu budeme všude stát svým tělem i statkem, a na svém dvorci v Elstru nebudeme hostit ani trpět nikoho, kdo škodí soudci a měšťanům a zemi chebské, nikomu nedovolíme takto škodit, zvláště ne z našeho dvorce, při slibu, jímž jsme přísahali. Stalo-li by se, že bychom jmenovaným a jejich lidem přece škodili nebo nechali škodit, budeme muset na vyzvání Chebských vjet do Chebu a po právu se nevrátit z jeho zdí dříve, dokud škodu nenahradíme a nesrovnáme. Výše uvedené věci slibujeme vždy dodržovat. Tuto listinu zpečeťujeme pečetí výše uvedeného Konráda z Neipergu, pod níž se spojují i jeho výše uvedení synové Konrád a Eberhard, kteří vlastní pečeť nemají.
Tento list je dán tisícího třístého čtyři a dvacátého léta od Narození Páně, ve středu po dni svatého Michala
Jinými slovy: Zedtwitzové přicházeli na panství, jehož předchozí majitelé měli s Chebem velmi bouřlivou minulost.
Ve druhé polovině 14. století se napětí vystupňovalo ještě více. V oblasti se rozhořely feudální zášti a soukromé války, při nichž se proti Chebu sdružovaly desítky příslušníků okolní vogtlandské a francké šlechty.
Bylo by příliš jednoduché postavit proti sobě dva tábory. Středověká skutečnost byla mnohem proměnlivější. Tentýž rytíř mohl být jednou soupeřem Chebu, podruhé jeho ručitelem, potřetí smírčím prostředníkem a při společném ohrožení dokonce jeho vojenským spojencem.
A Heinrich von Zedtwitz je toho téměř dokonalým příkladem. Roku 1412 jej nenacházíme mezi těmi, kdo válku rozněcovali, ale naopak mezi účastníky rozsáhlého ujednání o zachování zemského míru.
Dne 13. dubna 1412 byla v Chebu uzavřena rozsáhlá dohoda o zachování zemského míru. K jejím účastníkům patřil český král Václav IV. – v listině stále uváděný se svou starší římskou královskou titulaturou. Její význam dobře ukazuje už samotný výčet ostatních účastníků. Falckrabata a bavorští vévodové Ludvík a Jan, durynská lantkrabata Friedrich a Wilhelm, Friedrich mladší, markrabě míšeňský, schwarzburští hrabata Heinrich a Günther, dále Albrecht von Leisnig, waldsassenský opat Konrád, lantkraběnka Mechthild z Leuchtenbergua Hans Parsberg.
A vedle nich je v listině jmenován také:
„Heincz von Czedwicz Neytperck, s hradem Neitperck.“
Heinrich zde nevystupuje jen jako jeden z mnoha drobných rytířů. Listina jej uvádí mezi zeměpány a držiteli, kteří společně přijímají odpovědnost za bezpečnost širokého pohraničí. Jeho povinností bylo v případě potřeby postavit čtyři „koně“ – tedy čtyři ozbrojené jezdce s koňmi a výstrojí.
Šebesta a Kubů ve své práci tuto jednotu z roku 1412 přímo spojují se snahou zlikvidovat tzv. „loupežné hrady“ na pomezí Čech a Říše. Cheb byl podle nich jednou z hlavních hybných sil celého spolku.
Středověký Vogtland
Heinrich von Zedtwitz přitom rozhodně nebyl nevojenským člověkem. Pouhý měsíc předtím, 14. března 1412, potvrdil norimberský purkrabí Johann, že dluží Hansovi a Heinczovi von Zedtwitz náhradu za škody na koních a zbroji, které utrpěli v jeho službě u Turssenreuthu.
Roku 1411 se Zedtwitzové zřejmě zapletli do mocenského sporu o klášter Waldsassen a Tirschenreuth. Falckrabě Johann von Pfalz-Neumarkt vzal 8. března klášter Waldsassen pod svou ochranu a 2. srpna převzal jeho fojtství (viz listiny kláštera Waldsassen StA Amberg, Kloster Waldsassen, Urk. 578 a 579). Pravděpodobně v souvislosti s tím došlo ještě téhož roku k ozbrojenému střetu u Tirschenreuthu, kde proti falckraběti stál jeho vlastní strýc, norimberský purkrabí Johann III.Právě na straně Johanna III. bojovali Hans a Heinz von Zedtwitz.
Zedtwitzové zřejmě nebojovali o práva kláštera jen pro peníze, ale mnohé mluví o jejich vřelém vztahu k víře. Hovoří o tom například listina z 12. března 1385. Peter von Czedwicz a jeho manželka Geit/Else věnovali ze svého svobodného statku v Plintendorfu roční plat jedné kopy míšeňských grošů jako Seelgerät – tedy zádušní nadaci. Polovina měla připadnout františkánům (menším bratřím) v Hofu a polovina klariskám v Hofu. Za to se oba kláštery zavázaly připomínat Petra, jeho manželku, jejich rodiče a potomky dvakrát ročně. Hned následující Gradlův regest č. 13 potvrzuje, že oba kláštery tuto nadaci skutečně přijaly.
Zedtwitzové tedy uměli bojovat.
Zedtwitzové v boji
Jenže jejich majetkový vzestup vypadal jinak. Dokládají to dochované listiny, například ta ze dne 31. května 1412 prodal norimberský purkrabí Johann „svému milému věrnému Heinrichovi von Zedwicz, sídlícímu v Neypergu“, jeho manželce Margarethě a jejich dědicům ves Resawe – dnešní Rehau se vším příslušenstvím.
Cena činila 500 rýnských zlatých.
Purkrabí si pouze ponechal možnost získat ves během jednoho roku zpět.
Pro náš příběh je důležité nejen samotné Rehau.
Podstatné je, jak je Heinrich popsán:
už roku 1412 sídlí na Neypergu – Neubergu.
O rok později přichází jedna z nejzajímavějších listin celých raných dějin Zedtwitzů. Listina se dochovala pouze v úředním pozdějším opisu. Čerpal z ní jak Tittmann tak Gradl.
Konrád von Neuberg, sídlící v Elsteru, a jeho čtyři synové Hans, Konrád, Pilgram a Albrecht prodávají Heinrichovi von Zedtwitz rozsáhlý soubor majetků na Ašsku.
Kupní smlouva z 15. 6. 1413
Já, Konrád z Neubergu, se sídlem v Elsteru a my, bratři Hans, Konrád, Pilgram a Albrecht z Neypergu, synové vpředu jmenovaného Konráda, všichni svorně dáváme na vědomí tímto listem nám a našim dědicům a potomkům, a oznamujeme všem těm, kteří shlédnou tuto listinu nebo ji budou číst či poslouchat, že rozmyslně a ochotně našemu příteli Heinrichu von Czedwicz sídlem v Neypergu čestně a právem prodáváme a již jsme prodali zděděnou tvrz a dále mu a jeho dědicům a potomkům prodáváme dále jmenované poplatky a statky, které jsme dostali od Svaté říše v léno:
předně to, co jsme měli v obci Aš — dva domy, osídlené tohoto času Hansem Glezem a Hansem Tödelem, dále mlýn pod Aší ležící a to, co jsme měli v městysi Aš desátkem, dále všechna naše léna, která jsme měli v Mokřinách a to, co jsme měli v lese zvaném Tannich, dvě léna v Kopaninách, co od nás dostal Perstein a Weidner, dále to, co jsme měli v Hranicích a v opuštěném Trojmezí a v opuštěném Raittenbachu a v opuštěné Studánce.
Tyto vyjmenované příjmy a statky, dvory, dědictví a majetek a léna a lesy, jak jsou vyjmenovány a ležící široko a daleko, všechny a každý zvláště, to vše jsme dali a prodali za 270 zlatých beze zloby a bez ohrožování.
A na znamení pravého, pravdivého vyznání dáváme shora jmenovanému Heinrichu von Czedwicz a všem jeho dědicům a následovníkům tento veřejný list, pečetěný vlastní rukou přivěšeným znakem, že vše je tak, jak stojí výše.
Listina je dána v roce po narození Páně 1413 na den sv. Víta, svatého mučedníka.
Gradl zachovává stejný základ transakce: Konrád von Neuberg a jeho čtyři synové prodali Heinrichovi dva domy na tržišti v Aši, léna v Nassengrübu – Mokřinách, majetky u lesa Mechtennach, dvě léna v Krugsreuthu – Kopaninách, državy v Rossbachu – Hranicích, Friedrichsreuthu, Reitenbachu a Tünnbrunnu – Studánce, vše za 270 rýnských zlatých.
A právě v této listině stojí věta, která bude jednou při sporech o postavení Ašska nesmírně důležitá:
prodávané statky byly označeny jako léna Svaté říše římské.
Nebyl to „prodej celého Neubergu“
Současně ale musíme být přesní.
Heinrich je už ve smlouvě roku 1413 označen jako člověk sídlící v Neypergu. Víme navíc, že tak byl označen už roku 1412.
Roku 1413 tedy Zedtwitzové koupili další rozsáhlý soubor neippergských práv a statků na Ašsku a tím výrazně posílili již existující državu kolem Neubergu.
Gradlova analýza skutečně ukazuje přechod neippergského dědictví jako postupný proces, v němž se kombinovaly sňatek, dědictví, koupě a lenní převody.
A zde zůstává i jedna zajímavá historická nejistota. Tittmann v 19. století smlouvu z roku 1413 znal, ale při studiu pozdějších právních spisů upozornil, že samotný původní prodejní akt nedokázal v jím zkoumaných spisech historicky doložit a nebyl schopen určit, kdy a jakým přesným právním titulem přešel celý lenní komplex na Zedtwitze.
Ani tím Heinrichova majetková aktivita neskončila.
Dne 9. října 1413 přijal v léno patronátní právo ke kostelu v Pilgramsreutu, dva statky v téže vsi a jeden dvůr v Lanzu, pravděpodobně dnešním Martinlamitzu.
Patronátní právo nebylo drobností. Držiteli dávalo významné postavení vůči místnímu kostelu a duchovní správě. Zedtwitzové tak nezvětšovali jen výměru svých polí a lesů. Rozšiřovali také svou soudní, správní a církevní autoritu.
Gradl navíc roku 1413 zachycuje další majetkové přesuny uvnitř rodu: jistý Concze von Zedtwitz zvaný Straussvogel tehdy získal léna, která před ním držel Heincz von Zedtwitz. Přesný důvod převodu však pramen nevysvětluje.
Je to připomínka, že Zedtwitzové už nebyli jedinou domácností. Rod se rozvětvoval.
Majetek však netvořila jen půda, poplužní dvory a hrady – důležitou roli hrál také kapitál. Dne 2. července 1416 si norimberský purkrabí Johann III. vypůjčil od bratrů Heinricha a Erharta von Zedtwitz 800 rýnských zlatých a jako zajištění jim zastavil hrad a úřad Selb. Zedtwitzové jej měli spravovat a vybírat příslušné peněžní činže, naturální dávky a další příjmy ze Selbu, Weißenbachu i ostatních k úřadu náležejících vsí. Listina tak dobře ukazuje nejen značné finanční možnosti rodu, ale i jeho těsný vztah k norimberským Hohenzollernům – Zedtwitzové zde již nevystupují jen jako válečníci ve službě purkrabího, nýbrž také jako jeho věřitelé a držitelé významného úřadu.
Během několika desetiletí se rod dostal do situace, kdy dokázal nejen kupovat vesnice a statky, ale přímo úvěrovat svého zeměpána.
Gradlova analýza správně upozorňuje, že to dokládá nejen velkou hotovost, ale také politickou důvěru purkrabího a schopnost Zedtwitzů spravovat hrad, úřad, poddané a rozsáhlý systém dávek.
Heinrich a Erhart už nebyli pouze příjemci lén. Stali se věřiteli zeměpána.
To je významný společenský vzestup.
Kolem roku 1417 už byl vzestup Zedtwitzů natolik výrazný, že se jejich državy objevily ve zvláštním oddílu soupisu, který Chebané přiložili ke své žalobě českému králi. Vedle Aše a Neubergu jsou zde jmenovány oba Schönbachy, Krugsreut, Wernersreut, Grün a řada dalších vsí od dnešní Doubravy až po Oberbrambach a Schönlind. Chebané přitom tvrdili, že mají „dobré listiny“ dokazující, že tato území nemají být odňata městu ani zemi Chebské. Nešlo tedy nutně o spor o vlastnictví každé jednotlivé vsi, ale především o střet dvou představ o územní svrchovanosti: zatímco Zedtwitzové své panství fakticky rozšiřovali a upevňovali, Cheb se snažil zachovat starší právní nároky na okolní krajinu. Seznam proto není mapou nějakého hotového „zedtwitzovského státu“, ale velmi cennou mapou sporného prostoru, v němž se rodová moc Zedtwitzů střetávala s nároky Chebu. Král Václav do své smrti o tomto nerozhodl.
A přesto Heinrich roku 1418 vyjednával za Cheb. Dne 1. února 1418 uzavírali bratři Frankengrünerové smír s městem Chebem. Mezi prostředníky vystupujícími za Chebany stojí: Heincz von Czedwicz, sídlící v Neytpergu.
Na jedné straně se Cheb soudí o území a práva, která souvisejí se Zedtwitzovým rostoucím panstvím. Na druhé straně důvěřuje Heinrichovi natolik, že jej používá jako svého smírčího prostředníka.
Tak fungovala pohraniční politika.
Nešlo o národní konflikt.
Ani o permanentní válku města proti šlechtě.
Šlo o komplikovanou síť osobních vazeb, lén, peněz, služeb, příbuzenství, práv a momentálních zájmů.
Rod dál zůstával rozkročený po Fojtsku
Ani při rychlém růstu Neubergu Zedtwitzové neopustili svůj původní svět.
Gradl roku 1419 zachycuje Hanse von Zedtwitz, který stále sídlil přímo v Zedtwitz. Od Hanse a Heincze Rabensteinerů koupil dvůr a usedlost v Eppleins – dnešním Epplasu západně od Hofu.
V roce 1421 zase Rudolf von Zedtwitz přijal v léno dvůr v Hochstättu u Thiersteinu.
A tentýž rok Hans von Zedtwitz prodával hofskému klášteru klarisek několik statků, dvůr a hospodářský dvůr přímo v rodové vsi Zedtwitz.
Je v tom téměř symbolika.
Na severu rod část starého majetku ve svém původním sídle prodává. Na jihu kolem Neubergu, Aše a Selbu jeho moc prudce roste.
Těžiště rodu se začínalo přesouvat.
Ale vazby na Fojtsko a francký svět nezmizely.
A právě tento rozkročený charakter Zedtwitzů bude později nesmírně důležitý.
Zdroje:
Eckard Lullies Die Fehde der Guttenberg gegen die Vögte und die Adelsfehde gegen Eger, vydanou v Kulmbachu roku 1999.
viz listiny kláštera Waldsassen StA Amberg, Kloster Waldsassen, Urk. 578 a 579
Heinrich Gradl, Regesten der von Zedtwitz, č. 63, c. 1417; podle originálu v chebském městském archivu
Heinrich Gradl, Regesten der Familie von Zedtwitz, Berlin 1884;
J. Tittmann, Heimatkunde des Ascher Bezirkes für Schule und Haus mit einer Bezirkskarte und der gräfl. Zedtwitz’schen Stammtafel, 1893;
