Článek
Vánoce dnes stále vnímáme také jako církevní svátek. I člověku, který do kostela během roku téměř nevstoupí, něco řekne půlnoční mše, narození Krista, betlémské jesle nebo vánoční bohoslužby. O několik dní později je tomu však úplně jinak. První leden vnímáme především jako Nový rok – jako začátek dalšího kalendářního roku, den po silvestrovské noci, přípitků a novoročních přání. Jen málokdo si dnes uvědomuje, že po dlouhá staletí byl 1. leden zároveň významným křesťanským svátkem, který bezprostředně pokračoval ve vánočním příběhu. Byl to svátek Obřezání Páně – Circumcisio Domini.
Jeho původ vede přímo k jedné skutečnosti, která se v pozdější křesťanské tradici někdy poněkud ztrácí: Ježíš se narodil jako Žid, židovské matce a do židovské rodiny, a první dny jeho života se proto odehrávaly podle židovského Zákona. Obřízka nebyla v tomto prostředí vedlejším rodinným zvykem. Byla znamením smlouvy mezi Bohem a Abrahamovým lidem a Tóra určovala zcela konkrétní dobu jejího vykonání. V knize Leviticus stojí prosté ustanovení: „Osmého dne bude obřezána jeho předkožka.“(Lv 12,3)
Právě toto se podle Lukášova evangelia stalo také novorozenému Ježíši. Osmého dne po narození byl obřezán a při této příležitosti dostal jméno, které mu podle evangelijního vyprávění určil anděl ještě před jeho početím. Lukáš tuto událost shrnul jedinou větou: „Když uplynulo osm dní a nastal čas k jeho obřízce, dali mu jméno Ježíš, které dostal od anděla dříve, než jej matka počala.“(Lk 2,21)
Máme tedy před sebou událost hluboce zakořeněnou v židovské tradici, která se zároveň stala součástí samotného křesťanského příběhu o narození Krista. Osmý den po Vánocích nebyl jen jakýmsi dovětkem vánočních svátků. Připomínal okamžik, kdy byl Ježíš podle Zákona přijat do Abrahamovy smlouvy, kdy poprvé prolil krev a kdy veřejně obdržel jméno, pod nímž jej měl poznat křesťanský svět.
A právě zde začíná poněkud překvapivý příběh jednoho dnes téměř zapomenutého svátku.
Určit okamžik, kdy se z této krátké evangelijní zprávy stal pravidelný církevní svátek, není jednoduché. Liturgické zvyklosti se vytvářely postupně v jednotlivých oblastech a teprve později se navzájem ovlivňovaly a sjednocovaly.
Za jeden z nejstarších skutečně jednoznačných dokladů je považován lekcionář Viktora z Capuy, který zachycuje liturgickou praxi jižní Itálie kolem roku 546. U příslušného dne se objevuje výslovné označení:
„De circumcisione Domini“ – „O Obřezání Páně“.
Jako biblická četba byl určen úsek z Pavlova listu Římanům, v němž je Kristus připomínán ve vztahu k obřízce a k zaslíbením daným otcům. Historická hodnota tohoto krátkého zápisu je značná. Neříká nám samozřejmě, že svátek právě roku 546 vznikl. Dokazuje však, že v polovině 6. století už byl v jižní Itálii natolik ustálenou součástí liturgického roku, že měl vlastní pojmenování a vlastní biblické čtení.
Pouhých několik desetiletí poté máme doklad ještě výmluvnější. Druhý koncil v Tours roku 567 řešil mimo jiné zvláštní postavení prvních lednových dnů. Staré římské oslavy lednových kalend totiž ani po christianizaci Evropy nezmizely. Lidé pokračovali v některých pohanských novoročních zvycích, proti nimž se církev snažila vystupovat půsty, litaniemi a bohoslužbami. Koncil proto připomíná ustanovení předchozích otců, kteří podle jeho slov zavedli na začátku ledna zvláštní kající modlitby:
„ad calcandam gentilium consuetudinem“ – „k potlačení zvyku pohanů“.
A pro samotný 1. leden nařizuje:
„in ipsis Kalendis Circumcisionis missa … celebretur“ – „o samotných lednových kalendách nechť je slavena mše Obřezání“.
Ještě zajímavější než samotné nařízení je způsob, jakým je formulováno. Biskupové shromáždění v Tours neříkají, že právě nyní vytvářejí nový svátek. Odvolávají se na to, co již dříve ustanovili „naši otcové“.
První leden však neměl všude od počátku stejný název. V samotné římské liturgii byl dlouho zdůrazňován především jako osmý den Narození Páně, tedy oktáva Vánoc, a výraznou roli v jeho textech měla také Panna Maria. V jiných oblastech, zejména v Galii, se výrazněji prosadila právě vzpomínka na Kristovu obřízku. Oba motivy – osmý den Vánoc a Obřezání Páně – se nakonec propojily.
O skutečném významu svátku někdy řekne více samotná bohoslužba než jeho název. Podobu liturgie samozřejmě nelze přenést beze změny z jednoho století do druhého, protože jednotlivé oblasti měly své vlastní misály a zvyklosti. Dochované středověké a raně novověké knihy nám však umožňují velmi dobře nahlédnout, co tento den pro tehdejšího křesťana znamenal.
Liturgie Obřezání Páně
Pěkným středoevropským příkladem je Ostřihomský misál z roku 1484. Mše je zde nadepsána jednoduše „In Circumcisione Domini“ – „O Obřezání Páně“.Začínala známými slovy z proroka Izajáše:
„Puer natus est nobis, et filius datus est nobis“ – „Dítě se nám narodilo a syn nám byl dán.“
Už úvod mše tedy připomínal, že první leden stále patří k Vánocům. Následovalo čtení z listu Titovi a poté velmi krátké evangelium podle Lukáše – právě jediný verš popisující osmý den, obřízku dítěte a udělení jména Ježíš.
Ještě lépe můžeme podobu slavnosti sledovat v římském misálu vydaném roku 1570 na příkaz papeže Pia V. Toto datum je pro naše další vyprávění důležité: jsme už v době reformace, pouhých několik desetiletí před událostmi, které budeme sledovat na Chebsku a Ašsku. První vydání potridentského misálu z roku 1570 je dochováno a jeho autenticitu i dataci potvrzuje specializovaná databáze liturgických pramenů Usuarium.
Mše prvního ledna si nadále uchovávala jasný vánoční ráz. Zněl při ní tentýž vstupní zpěv Puer natus est nobis – „Dítě se nám narodilo“. Četlo se z listu apoštola Pavla Titovi o Boží milosti, která se zjevila všem lidem, a samotné evangelium bylo nápadně krátké. Tvořila je jediná věta Lukášova evangelia:
„Postquam consummati sunt dies octo, ut circumcideretur Puer: vocatum est nomen eius Jesus…“
„Když uplynulo osm dní, aby bylo dítě obřezáno, bylo mu dáno jméno Ježíš…“
Celá událost, podle níž byl svátek pojmenován, tedy zabrala při čtení evangelia jen několik okamžiků. Přesto právě tato jediná věta určovala význam celého dne.
Pozoruhodné je, že liturgie se nesoustředila pouze na samotný tělesný úkon obřízky. Vedle něho stále znovu vystupovalo jméno Ježíš, vánoční tajemství jeho narození, poslušnost Zákonu a myšlenka vykoupení. Také hlavní modlitba mše připomínala Pannu Marii a narození Spasitele. První leden tak nebyl izolovaným svátkem nějaké jednotlivé epizody Ježíšova dětství. V liturgii tvořil pokračování Vánoc: dítě narozené v Betlémě vstupuje osmého dne podle Zákona do smlouvy svého lidu a dostává jméno Ježíš.
Ve středověku už bylo Obřezání Páně pevnou součástí církevního roku. První leden se pod názvem Circumcisio Domini objevuje v misálech napříč Evropou a jeho význam se postupně rozvíjel daleko za rámec jediné věty Lukášova evangelia.
Velmi dobře to ukazuje slavná Legenda aurea neboli Zlatá legenda Jakuba de Voragine ze 13. století. Kapitola věnovaná Obřezání Páně vysvětluje tento den několika způsoby: jako osmý den Kristova narození, jako den udělení jména Ježíš, jako připomínku samotné obřízky a také jako okamžik prvního prolití Kristovy krve.
Právě motiv první prolité krve byl ve středověké zbožnosti výrazný. Obřízka nebyla vnímána jen jako splnění židovského Zákona, ale také jako první tělesná bolest, kterou Kristus podstoupil, a tím jako předznamenání jeho budoucího utrpení. Jediný evangelijní verš tak v sobě spojoval Betlém, poslušnost Zákonu, jméno Ježíš i pozdější Kristovu oběť.
V této podobě svátek přežil celý středověk a vstoupil také do raného novověku. Když papež Pius V. po Tridentském koncilu vydal roku 1568 reformovaný římský breviář a roku 1570 nový Římský misál, bylo v nich Obřezání Páně už samozřejmou součástí kalendáře. Nešlo tedy o zavedení nového svátku, ale o jeho potvrzení v nově sjednocované římské liturgii.
Zajímavější je, že svátek bez větších potíží přežil i reformaci.
Martin Luther jej nezavrhl, protože měl jednoznačný základ přímo v evangeliu. Ve svém novoročním kázání k Lukáši 2,21 shrnul jeho obsah slovy:
„Am heutigen Fest hat man besonders von zwei Stücken zu predigen.“
Tedy: „O dnešním svátku je třeba kázat především o dvou věcech.“
Těmi byly obřízka Krista a jméno Ježíš.
Také saský církevní řád z roku 1539zařadil mezi zachovávané svátky výslovně:
„Der tag circumcisionis oder der beschneidung Christi.“
„Den circumcisionis neboli den Obřezání Krista.“
Obřezání Páně tedy nebylo v luterském prostředí chápáno jako přežitek katolického středověku. Patřilo mezi svátky Kristova života, které reformace zachovala. První leden se tak i v evangelickém Sasku dál spojoval s osmým dnem po Kristově narození, jeho obřízkou a udělením jména Ježíš.
Zdroje: Bible – Lv 12,3; Lk 2,21.
Druhý koncil v Tours (567). Missale Romanum (1570). Pius V.,
Quo primum. Saský církevní řád z roku 1539.
