Článek
Jen 11 kilometrů od Panské skály, severozápadně od České Kamenice, se zvedá Zlatý vrch. Na první pohled nenápadný kopec, který však ve svém bývalém lomu ukrývá jednu z nejpůsobivějších čedičových scenérií u nás. Desítky metrů vysoké sloupce čediče tu vytvářejí mohutnou kamennou stěnu, jako by se celá skála na okamžik proměnila v obrovské varhany vyrůstající přímo ze země. A přesto tu často panuje téměř neuvěřitelné ticho – žádné davy, žádné fronty na fotografii, někdy nepotkáte ani živáčka. Jen vysoká stěna, šum lesa a pocit, že jste objevili místo, které si zatím nechává svou krásu skoro pro sebe.
Kolem roku 1870 se člověk poprvé zakousl do svahu Zlatého vrchu. Ne kvůli jeho kráse ani geologické výjimečnosti, ale jednoduše kvůli kameni. A s postupující těžbou se před dělníky začalo odkrývat něco, co do té doby po miliony let zůstávalo ukryté uvnitř kopce – téměř dokonale pravidelné čedičové sloupy neobvyklé délky.
Jak působilo místo na návštěvníka ještě v době aktivní těžby, víme z pozoruhodného dobového svědectví. Lékař, přírodovědec a autor turistických průvodců Franz Hantschel vydal roku 1905 v Praze-Smíchově svůj Kammweg-Führer von der Jeschkenkoppe bei Reichenberg bis zum Rosenberge bei Tetschen. Průvodce nevznikl od psacího stolu – Hantschel v předmluvě výslovně píše, že jej sestavil na základě vlastních pěších cest.
Zlatý vrch
Na Zlatý vrch, tehdejší Goldberg, doporučoval odbočit každému zdatnějšímu turistovi. Popsal ostrý vrcholový hřeben, mohutná suťová pole i výhledy do okolní krajiny. Nejvíce ho však zaujal právě lom na severovýchodním svahu. Ten podle něj odkrýval „výborně oddělené čedičové sloupy, probíhající v délce nejméně dvaceti metrů“. Už před více než 120 lety tedy turistický průvodce nepopisoval Zlatý vrch jako obyčejný lom, ale jako přírodní zvláštnost hodnou samostatné návštěvy. A přitom tehdy těžaři ještě zdaleka netušili, jak monumentální kamennou stěnu jejich práce nakonec odkryje.
Zlatý vrch je vlastně pozůstatkem dávné sopečné činnosti. Žhavá čedičová hmota pronikla vzhůru staršími pískovci a hluboko pod tehdejším povrchem pomalu chladla. Jak se při tuhnutí smršťovala, začala praskat v překvapivě pravidelném obrazci. Vznikaly dlouhé, většinou pěti- a šestiboké sloupce, orientované podle směru, kterým z horniny unikalo teplo. Příroda tu bez pravítka a lidské ruky vytvořila tisíce kamenných hranolů poskládaných těsně vedle sebe. Geologové dnes navíc rozeznávají, že čedičové těleso Zlatého vrchu nevzniklo najednou, ale nejméně ve třech oddělených fázích vulkanické činnosti.
Čedičové sloupce
Pro těžaře však nebyla největší hodnotou jejich krása, ale mimořádná pravidelnost a kvalita kamene. Zdejší čedičové sloupy byly neobyčejně dlouhé, štíhlé a hlavně jen málo rozpukané. Geolog Müller zde roku 1905 naměřil souvislé sloupce dlouhé 17 až 18 metrů a zaznamenal, že se v lomu dařilo odlamovat celé neporušené kusy dlouhé čtyři až šest metrů. Dnešní odkrytá stěna ukazuje, že některé sloupy pokračovaly ještě mnohem dál a dosahují délky kolem třiceti metrů.
Pro kamenolom to byl téměř ideální materiál. Tvrdý, pevný, odolný vůči vodě a povětrnosti, a navíc ho příroda sama rozdělila do dlouhých pravidelných bloků, které stačilo ze skalního masivu opatrně uvolnit. To, co dnes obdivujeme jako geologický zázrak, tak tehdejší dělník viděl především jako mimořádně kvalitní stavební kámen. A jeho pověst brzy překročila hranice okolních obcí. Čedič ze Zlatého vrchu začal putovat mnohem dál, než by člověk od lomu ukrytého v lesích Lužických hor čekal.
Čedičové sloupy se prodávaly dokonce pod vlastním označením „Hasler Steine“ – Lísecké kameny a část produkce putovala až k Severnímu moři. Právě dlouhé, pevné a málo rozpukané sloupy se hodily tam, kde měl kámen po desetiletí vzdorovat vodě a počasí – při budování a zpevňování nizozemských mořských hrází. Novější surovinová dokumentace dokonce uvádí, že těžba zdejšího sloupkového čediče byla zaměřena především právě na kámen pro zpevňování hrází.
Lom mezitím ukusoval ze Zlatého vrchu stále víc. Byl založen ve dvou patrech a už na počátku 20. století bylo zřejmé, že sloupy pokračují hluboko pod tehdejší dno horní etáže.
Čedičové sloupce
V roce 1940 přišel první zásadní obrat. Německá správa si už tehdy uvědomila, že pokračující těžba může jedinečný útvar nenávratně zničit, a Zlatý i sousední Stříbrný vrch byly vyhlášeny chráněným územím. Těžba se zastavila a poprvé dostala přednost hodnota samotné skály před hodnotou kamene, který z ní bylo možné vytěžit. Na místo, které bylo desítky let vnímáno především jako zdroj kvalitního čediče, se začalo hledět jako na přírodní památku.
Ochrana ale přišla v neklidné době a dlouho nevydržela. Ještě před koncem války se těžba znovu rozběhla a po roce 1945 pokračovala dál. Zlatý vrch tak zažil zvláštní paradox: už jednou byl uznán za místo hodné ochrany, přesto se do něj znovu zakously nástroje těžařů. Právě tento rozpor mezi ochranou a hospodářským využitím pak provázel lom ještě další desítky let.
Pak přišel zvláštní paradox. Roku 1964 byl Zlatý vrch znovu vyhlášen chráněným územím, ale těžba neskončila okamžitě. Pokračovala kontrolovaně v dolním patře, až postupně zmizel skalní stupeň, který zakrýval spodní části sloupů. Když se 27. listopadu 1973 těžba definitivně zastavila, před člověkem poprvé stála téměř souvislá stěna čedičových varhan vysoká místy kolem třiceti metrů. Člověk tedy Zlatý vrch téměř odtěžil – a zároveň právě těžbou odkryl přírodní monument, který dnes chráníme.
Stříbrný vrch
Hned vedle Zlatého vrchu stojí jeho méně nápadný soused – Stříbrný vrch. Odděluje je jen mělké sedlo a také jeho nitro ukrývalo pravidelně odlučný čedič, který člověk po desetiletí těžil. I zde vznikaly působivé sloupy, místy dlouhé kolem deseti metrů a vějířovitě rozevřené, nikdy však nedosáhly monumentality Zlatého vrchu. Přesto byly oba kopce dlouho vnímány jako jeden cenný geologický celek a právě proto byly roku 1940 chráněny společně. Když byla ochrana Zlatého vrchu v roce 1964 obnovena, Stříbrný vrch už do nového chráněného území zahrnut nebyl.
Ze Zlatého vrchu je to na Stříbrný jen několik minut chůze, takže by byla škoda ho vynechat. Není tak monumentální, ale právě díky tomu působí komorněji a člověk si na něm lépe všimne samotné stavby čedičových sloupů. Je to takový tišší sourozenec většího souseda, méně nápadný, ale rozhodně hodný zastavení.
Výhledy ze Stříbrného vrchu
Dnes už se ze Zlatého vrchu neodváží ani jeden kamenný sloup. Zůstala po něm třicetimetrová stěna, jedna z nejmohutnějších ukázek čedičových varhan u nás. Paradoxně ji nevytvořila lidská ruka, ale bez lidské ruky bychom ji nejspíš nikdy neviděli. Těžaři přišli pro kvalitní kámen a postupně odkryli geologický monument, který příroda miliony let ukrývala uvnitř kopce. A možná právě proto působí Zlatý vrch tak zvláštně: stojíte před něčím, co člověk málem zničil, a zároveň právě on odkryl jeho krásu.
Panská skála má svou Pyšnou princeznu a davy návštěvníků. Zlatý vrch má třicet metrů kamenných varhan, les a ticho. A možná právě proto stojí za to ho objevit.
Zdroje:
Návštěva místa
