Článek
V legendárních Pelíškách pronese Jiří Kodet nezapomenutelnou větu: „Dávám bolševikovi rok, maximálně dva.“ S naší armádou to ale asi bude mnohem horší. Začínám mít vážné podezření, že jí zbývá posledních pár týdnů existence. Zatím se to sice nikde oficiálně neoznámilo, ale všechny příznaky tomu nasvědčují.
Nejdříve se náčelník generálního štábu Miroslav Hlaváč nedostal na bezpečnostní konferenci do Kyjeva. Samozřejmě. K čemu by náčelník české armády potřeboval poslouchat zkušenosti lidí, kteří právě prožívají největší evropský válečný konflikt posledních desetiletí? Rozhodně nepotřebujeme čerstvé zkušenosti právě teď, kdy se způsob vedení války mění téměř před očima.
Ještě by se něco naučil.
Nyní se jedenáct evropských armád účastní společného cvičení v Polsku. Nacvičují spolupráci, logistiku, přesuny vojsk a další zbytečnosti, které se mohou hodit při skutečném vojenském nasazení. To zjevně také nepotřebujeme.
Naši vojáci tam nejsou.
A kdo nám to oznámil?
Ministr obrany? Náčelník generálního štábu? Premiér?
Ale kdepak!
Tomio Okamura!
Předseda Poslanecké sněmovny. Člověk, který není členem vlády, natož ministrem obrany, ale zato nám stále častěji vysvětluje, co naše vláda v oblasti obrany udělá, tedy hlavně především co neudělá.
Aby toho nebylo málo, pochlubil se také tím, že osobně rozhodl o neúčasti českého vojenského orchestru na akcích na Ukrajině.
To už je skutečně úctyhodná strategická prozíravost.
Nejdříve zastavit generála, potom vojáky a nakonec i muzikanty.
Zřejmě nejbezpečnější armáda je ta, která nikam nejezdí, nic necvičí a pro jistotu ani nehraje.
Přitom válka na Ukrajině mění vojenské strategie rychleji než učebnice. Drony, elektronický boj, nové způsoby vedení bojových operací. Zkušenosti, za které by jiné armády platily zlatem. My je máme na dosah, ale nestojíme o to. Když dnes odmítáme získávat zkušenosti od těch, kteří je už mají, můžeme za vlastní jednou zaplatit životy našich vojáků.
Proto máme vlastní metodu.
Zkušenostem se vyhnout.
Ještě nedávno chtěl Andrej Babiš sedět při jednáních Koalice ochotných vedle Macrona, Starmera a Merze. Teď se může spokojit s tím, že doma sedí vedle Tomia a dozvídá se, kam naše armáda zase nepojede.
Začínám si dokonce myslet, že ministr Zůna je ve své funkci vlastně zbytečný už i jen jako ozdoba vlády.
Nač ministra obrany, když všechno podstatné oznamuje předseda Sněmovny? Nač generální štáb, když se generálové nemají kde setkávat se zkušenostmi ostatních? A nač vojáky cvičit, když je nejjednodušší nikam je neposílat, ještě by se něco naučili.
Možná tak sledujeme vznik zcela nové české obranné doktríny.
Všechno přece obstará Tomio.
Jen by mě zajímalo, kdy se premiér Babiš konečně dozví, že se jeho koaliční partner rozhodl dotáhnout úspory v obraně do úplného konce.
Představuji si ten slavnostní okamžik.
Na nádvoří nastoupí poslední jednotky Armády České republiky. Hudba pochopitelně nebude hrát, vojenský orchestr už bude preventivně rozpuštěn.
Ministr obrany nikde. Premiér nikde.
Před nastoupené vojáky předstoupí předseda Poslanecké sněmovny Tomio Okamura.
A pronese svůj historický rozkaz:
„ROZCHOD!“
A česká armáda konečně dostane povolení někam odejít.
