Článek
Vždycky jsem obdivoval bohatství českého jazyka. Zvlášť jeho schopnost pojmenovat lidské vlastnosti, slabosti a neřesti. Vezměte si například takového lháře.
Lhář. Čtyři písmena, jedna slabika, a přitom tak výstižné slovo. Krátké, úderné, bez zbytečných kudrlinek. Člověk ho vysloví a každý okamžitě ví, o kom je řeč. A na konci to nádherně řízné, téměř výhružné Ř!Hláska tak vzácná, že si na ní cizinci lámou jazyk a čeština si ji hýčká jako rodinné stříbro. Jako by se náš mateřský jazyk nespokojil s pouhým pojmenováním nepravdomluvnosti a musel nad ní ještě na závěr výstražně zavrčet.
Jenže naši předkové se s jedním slovem nespokojili. Byli to lidé jazykově tvořiví, a tak nám odkázali celou plejádu nejrůznějších pojmenování.
Máme sedmilháře, prášila, báchorkáře, pohádkáře, bajkaře, fantasta, fabulátora, mystifikátora, kecala, kecku, plácala, tlachala, žvanila, mluvku, breptu, tlučhubu, chvastouna, vychloubače, šejdíře, švindlíře, podfukáře, podvodníka, hochštaplera, obelhávače, obojetníka, pokrytce, demagoga, manipulátora, dezinformátora, klevetníka, pomlouvače, křivopřísežníka, mlžiče, překrucovače pravdy, falšovatele skutečnosti, slibotechnu i prodavače iluzí. Pravda, ne všechna tato slova znamenají přesně totéž, ale každé dokáže zachytit některý z odstínů lidského zacházení s pravdou.
A což teprve stará čeština! Ta znala dokonce lžka, ležku, leže, lháče, oklamače, oklamce, omylníka, obludníka, hostíka či napěnožce. To už je skutečné jazykové bohatství! Přitom jde o tak pěkná slova. Byla by škoda, kdyby zmizela.
Rozhodl jsem se proto sestavit malý praktický slovníček, aby budoucí generace alespoň věděly, jak nesmírně pestrý byl svět české nepravdomluvnosti.
Začněme obojetníkem. To je člověk, který dnes tvrdí něco, co zítra s naprostou samozřejmostí popře. Jeden náš politik například v roce 2011 veřejně prohlásil: „Do politiky nepůjdu. Nemám pro to předpoklady.“ O dva roky později už seděl v Poslanecké sněmovně. A zanedlouho řídil vládu. Ale nezůstaňme u toho. V roce 2014 tentýž muž prohlásil: „Rozhodně ale nikdy nebudu kandidovat na prezidenta.“ V dubnu 2017 jeden významný politik na svém Facebooku přesvědčivě vysvětloval, že poslanecká imunita je zbytečná a přežitá. Poslanci přece nejsou žádní nadlidé. Dne 5. března 2026 tentýž muž požádal Poslaneckou sněmovnu, aby jej k trestnímu stíhání nevydala. A Sněmovna mu vyhověla. Když se ho pak v září v Havířově zeptali na změnu názoru, vzpomněl si na Miloše Zemana a jeho poučku, že jen blbec nemění názory. To je pozoruhodná filozofie. Imunita je přežitek, dokud ji nepotřebuji. Jakmile ji potřebuji, stává se nepostradatelnou. Nadlidé totiž neexistují. Jen někteří poslanci patrně potřebují ochranu trochu nadlidskou. Vidíte, jak užitečné je slovo obojetník? Třikrát ho můžete použít, aniž byste museli hledat nového člověka.
Pak máme báchorkáře. Báchorkář vypráví neuvěřitelné příběhy.Tak třeba že od listopadu 1989 nebyla v České republice postavena žádná nová nemocnice. To je krásná báchorka. Jen poněkud znepokojující pro obyvatele Domažlic, kterým tam v roce 2006 otevřeli zcela nový nemocniční areál. Naštěstí se zdá, že nemocnice může existovat i bez vědomí významného politika. Báchorkář dokáže vyprávět fascinující příběhy. Často v nich vystupují tajemné síly, neviditelní nepřátelé a různá spiknutí. Jeden politik například nedávno oznámil, že v naší zemi funguje mafie, která vás může nechat zavřít na objednávku. To už je skoro námět na detektivní román. Soudcovská unie ho požádala o důkazy. Což je ovšem poněkud přízemní přístup k tak dramatickému vyprávění. V dobré báchorce se přece také nikdo neptá, kde přesně žije sedmihlavý drak a kdo ho naposledy spatřil.
Pak máme pravdo ohýbače. To je člověk, který si skutečnost upravuje tak dlouho, až se mu pohodlně vejde do vlastního názoru. Jeden významný politik například nedávno prohlásil, že o jeho možném střetu zájmů nikdo nemluví. Jen česká média. Pozoruhodné tvrzení. Zvlášť když se právě tímto problémem zabývala Evropská komise a dokonce o něm vyhotovila písemné stanovisko. Evropská komise tedy zřejmě představuje nový druh českého média. Možná dokonce bulvárního. Je tu však ještě jiné vysvětlení. Když člověk něco zopakuje stokrát, začne to považovat za pravdu.
Český jazyk zná také chvastouna. Chvastoun je člověk, který se rád pochlubí vlastními zásluhami, většinou aniž by se zasloužil. Když vyjde slunce, patrně k tomu osobně přispěl. Když zaprší, zajistil dostatek vláhy. Jeden náš politik například nedávno veřejně vysvětloval, že pracuje dvacet hodin denně. To je samozřejmě úctyhodné. Běžnému člověku totiž po dvaceti hodinách práce zbývají na spánek pouhé čtyři hodiny. To už ani nejí, o hygieně ani nemluvě. A právě spánek nás přivádí k dalšímu pozoruhodnému jazykovému jevu.
Obelhávač. Obelhávač je člověk, který si pro své jednání dokáže opatřit vysvětlení. Někdy dokonce tak důmyslné, že mu chybí jediná maličkost. Například druhý člověk. Jeden významný politik se nedávno neúčastnil nočního hlasování v Poslanecké sněmovně. A vysvětlení? Spal. Protože pracuje dvacet hodin denně. A navíc byl prý vypárován. To je krásné. Jenže opoziční poslanci tvrdí, že žádné párování neproběhlo. A zatím marně žádají o jméno onoho záhadného protějšku. Možná tedy vznikl nový druh parlamentního párování. Nakonec u poslanců by jistě nešlo o jedinou zvláštnost. Člověk se vypáruje sám se sebou.Jedna jeho polovina spí, druhá dvacet hodin denně pracuje a obě mají dohromady jednoho poslance. Jen dosud nevíme, která z nich měla hlasovat.
A co takový sliboměnič? To sice není zavedené slovníkové heslo, ale český jazyk by ho možná měl urychleně přijmout. Sliboměnič je člověk, který proměňuje význam vlastních slibů tak obratně, že původní znění zůstane zachováno, zatímco jeho obsah se nenápadně vypaří. Například v lednu zazněl slavnostní vládní závazek: „Zavazujeme se nezvyšovat žádné daně.“ To je krásná česká věta. Zejména slovo žádné je naprosto srozumitelné. Jenže během několika měsíců už se začalo hovořit o zvyšování některých daní. A premiér následně ujišťoval, že se daně nebudou zvyšovat plošně. Vidíte tu jazykovou eleganci? V lednu „žádné“. V září „některé“. V říjnu „ne plošně“. Až bude nějaká daň skutečně zvýšena, možná se dozvíme, že se vlastně vůbec nezvyšovala. Pouze byla upravena směrem nahoru.
Lhář je krásné slovo
Sedmilhář je zase výraz pro člověka, kterému jedna nepravda nestačí. Číslo sedm je v češtině vůbec kouzelné. Sedmero krkavců, sedmero hor, sedmero řek. A tak není divu, že máme i sedmilháře. Když například někdo oznámí, že tři miliony českých domácností balancují na hraně chudoby, přestože dostupná statistická zjištění ukazují podstatně menší počty, začnete přemýšlet, zda už nevstupujeme do říše pohádek. A tady se nám sedmilhář krásně prolíná s pohádkářem. České synonymum nemusí být osamělé, může s jiným spolupracovat. Jen mě napadá, zda sedmilhář není dnes trochu zastaralé označení. Při současné rychlosti politických prohlášení by sedm nepravd možná vystačilo sotva na jednu delší tiskovou konferenci.
Velmi zajímavý je demagog. Ten nemusí nutně lhát úplně. Stačí, když pravdu trochu upraví. Něco přidá, něco vynechá, něco přemístí. Jako když kuchař vaří guláš, jen místo masa přidává čísla. Důležité je, že na tom trvá, i když čísla mluví jinak. Tak například jeden politik rozhořčeně oznámil, že vláda chce lidem z kapes vytáhnout dalších 2 460 korun ročně na televizních a rozhlasových poplatcích. Ve skutečnosti se tehdy jednalo o zvýšení o 300 korun ročně. Těch 2 460 korun představovalo celkovou roční platbu po zdražení. Rozdíl pouhých 2 160 korun. Detail, řeknete si. Ale právě v detailech se pozná opravdový mistr oboru.
Zapomenout nesmíme ani na tlučhubu, žvanila a tlachala. Tito tři příbuzní jsou poněkud zvláštní. Dokážou mluvit dlouho, velmi dlouho, někdy až nekonečně dlouho. Často se přitom posluchač dozví všechno možné, jen ne odpověď na položenou otázku.
A konečně šejdíř a švindlíř, nedej bože podvodník. To už jsou těžší kalibry. Ti nejen klamou, ale také si zpravidla chtějí něco opatřit. Peníze, výhodu, postavení. A právě o nich se v českých zemích vypráví jedna podivuhodná dotační pohádka. Bylo nebylo, za sedmero horami a sedmero dotačními úřady, žilo jedno malé čapí hnízdo. Bylo tak maličké, že potřebovalo pomoc. A protože v tom království panoval bohulibý zvyk pomáhat malým a slabým, dostalo hnízdečko padesát milionů zlatých. Pravda, hnízdečko bylo maličké hlavně na papíře. Ve skutečnosti mělo poněkud větší příbuzné. Ale kdo by se zabýval rodokmenem čápa, když jde o tak ušlechtilou věc, jako je pomoc drobnému ptactvu? Ale naše pohádka pokračuje. V sousedním pekařském království totiž žila kouzelná husa, která snášela zlatý toustový chléb. Nikoli obyčejný. Byl to chléb inovativní, převratný, téměř zázračný. Tak zázračný, že na jeho výrobu bylo potřeba dalších sto milionů zlatých.
A tak bych mohl pokračovat dál.
Máme mlžiče, pokrytce, mystifikátory, překrucovače pravdy, výrobce báchorek i prodavače iluzí. Naše mateřština je v tomto směru nesmírně štědrá.
Jenže právě z toho začínám mít vážné obavy.
Co když všechna tato nádherná slova postupně zaniknou?
Co když už naše děti nebudou vědět, kdo byl sedmilhář, co znamenalo být obojetníkem a proč naši předkové někomu říkali tlučhuba?
Co když jim bude připadat zbytečné učit se tolik různých označení, když všechno to jazykové bohatství dokážou nahradit jediným, všeobecně srozumitelným slovem?
Učebna
Představuji si hodinu českého jazyka někdy v roce 2050.
Paní učitelka vysvětluje žákům zapomenutá slova.
„Děti, kdo ví, co byl kdysi lhář? A co znamenalo slovo sedmilhář, demagog, báchorkář, chvastoun nebo obojetník?“
Třída mlčí.
Až se nakonec přihlásí malý Pepíček.
„Paní učitelko, a proč na to měli tolik slov, když my dneska máme jenom jedno?“
„A jaké myslíš, Pepíčku?“
„Babiš.“
