Článek
Píše se rok 1774 a nedaleko Týna nad Vltavou probíhají rozsáhlé dělostřelecké manévry, kterých se účastní i samotný císař Josef II. Nachází se zde totiž jedno z významných výcvikových středisek habsburské armády. V jižních Čechách tehdy pobývá také hrabě František Josef Kinský. Vedle své vojenské kariéry se věnuje přírodním vědám, především mineralogii, a patří k zakladatelům učené společnosti, z níž později vznikne Královská česká společnost nauk.
Právě jemu se tehdy dostávají do rukou zvláštní zelené kamínky s členitým povrchem, které místní obyvatelé nacházejí na polích. Zda je nalezl sám, či je získal od některého z místních obyvatel, dnes s jistotou nevíme. Ve svém dopise příteli a významnému mineralogovi Ignáci Antonínu Bornovi se Kinský zmiňuje o nálezech takzvaných chrysolitů a topasů na polích v okolí Týna nad Vltavou. Uvádí také, že jejich pozoruhodnou sbírku vlastní místní hospodářský ředitel.

Vltavíny
Pravděpodobně právě prostřednictvím Kinského se některé z těchto kamenů dostaly do rukou pražského přírodovědce Josefa Mayera. Ten jim věnoval část svého odborného pojednání, které vyšlo roku 1788 v Praze a Drážďanech ve sborníku České společnosti nauk. Příslušná kapitola nesla název Chrysolithen von Thein, tedy Chrysolity od Týna. Mayer v ní popisuje zvlášť krásné kousky zelené sklovité hmoty, která podle jeho pozorování dosahovala tvrdosti granátu. Zmiňuje se o jejich průhlednosti, krásné tmavě zelené barvě i o tom, že se prodávají jako chrysolity.
Již tehdy tedy měly své obchodní využití. Mayer ani Kinský ovšem nemohli tušit, jak pozoruhodnou historii mají zelené kamínky, které se jim dostaly do rukou.
V roce 1836 zavedl mineralog František Xaver Maxmilián Zippe, správce sbírek tehdejšího Vlasteneckého muzea v Praze, dnešního Národního muzea, označení moldavit. Pojmenování bylo odvozeno od německého místopisného názvu spojeného s Vltavou. V průběhu 19. století se v českém prostředí objevovala různá pojmenování, například moldavec či vltavec. Dnes běžně užívaný název vltavín se v tisku objevil až roku 1891, při příležitosti Jubilejní zemské výstavy v Praze.
Stále však nikdo nedokázal uspokojivě vysvětlit jejich původ. Někteří mineralogové je považovali za zvláštní druh obsidiánu, přírodního sopečného skla. Jiní byli přesvědčeni, že se vůbec nejedná o přírodní materiál. K zastáncům této druhé teorie patřil například geolog Alexander Makowsky, podle něhož byly vltavíny pouhým odpadem ze sklářské výroby. V jižních Čechách, kde mělo sklářství dlouhou tradici, se takové vysvětlení nabízelo.
Proti této teorii se však postavil geolog a paleontolog Jan Nepomuk Woldřich. Vltavíny byly totiž nalézány také v geologických vrstvách, jejichž stáří vylučovalo existenci jakýchkoliv historických skláren. Woldřich roku 1888 s jistou dávkou ironie poznamenal, že pokud by se prokázal umělý původ vltavínů, museli bychom připustit, že naši dávní předkové vedle lovu mamutů ovládali také výrobu skla.
V průběhu 19. století byla podobná přírodní skla objevena také v Austrálii a jihovýchodní Asii. Od českých vltavínů se sice lišila především barvou, vykazovala však řadu společných vlastností. V roce 1897 přišel nizozemský geolog Rogier Verbeek s pozoruhodnou teorií. Podle něj mohla tato přírodní skla vzniknout při sopečných erupcích na Měsíci. Při mohutných explozích měla být vymrštěna do vesmíru, odkud se následně dostala až na Zemi.

Vltavín
O tři roky později publikoval rakouský geolog Franz Eduard Suess, který část své vědecké kariéry spojil také s Prahou, rozsáhlou práci věnovanou původu těchto záhadných skel. Zavedl pro ně společné označení tektity, odvozené z řeckého slova tektós, znamenajícího roztavený. Suess si všiml některých podobností mezi povrchem vltavínů a meteority. Domníval se proto, že tektity představují zvláštní druh skleněných meteoritů.
Vltavíny se tak z odpadu jihočeských skláren proměnily v posly z vesmíru. Myšlenka jejich mimozemského původu měla ve vědeckém světě své zastánce ještě v polovině 20. století. Mezitím se však několik stovek kilometrů západně od jižních Čech odehrával jiný, zdánlivě nesouvisející vědecký spor.
Na západě Bavorska se nachází malebné historické město Nördlingen. Jeho středověké centrum je dodnes obehnáno téměř kruhovými hradbami, nad nimiž se tyčí mohutná věž gotického kostela svatého Jiří. Samotné město leží uvnitř rozsáhlé, přibližně 25 kilometrů široké kruhové kotliny nazývané Nördlinger Ries.
Geologové se po dlouhá desetiletí přeli o její původ. Převládal názor, že vznikla při mohutné sopečné explozi. Již v roce 1904 však německý badatel Ernst Werner vyslovil domněnku, že by mohlo jít o kráter vzniklý dopadem vesmírného tělesa. V roce 1936 přišel s podobnou hypotézou geolog Otto Stutzer. Ani jednomu se však nepodařilo získat přesvědčivé důkazy. Paradoxní je, že obyvatelé Nördlingenu měli jeden z důkazů o skutečném původu kotliny po celá staletí přímo před očima. K výstavbě zdejšího kostela svatého Jiří i dalších staveb využívali místní horninu nazývanou suevit. Její skutečný vznik tehdy pochopitelně neznali.
V červenci roku 1960 cestoval americký geolog Eugene Shoemaker se svou manželkou Carolyn na 21. mezinárodní geologický kongres do Kodaně. Cesty do Evropy využil k návštěvě bavorské kotliny Nördlinger Ries, jejíž původ ho již delší dobu zajímal. Shoemaker se v předchozích letech věnoval nejen výzkumu meteoritického kráteru v americké Arizoně, ale také studiu kráterů vzniklých při pokusných jaderných výbuších v Nevadě. Jeho velkým snem bylo stát se prvním geologem, který vstoupí na povrch Měsíce. Studium pozemských kráterů považoval za důležitou součást přípravy na jeho průzkum.
Při studiu německé odborné literatury dospěl k přesvědčení, že bavorská kotlina nevznikla sopečnou činností, ale dopadem vesmírného tělesa. Krátce před jeho cestou do Evropy se navíc podařilo ve vzorcích hornin z arizonského kráteru objevit coesit, zvláštní formu oxidu křemičitého vznikající za mimořádně vysokých tlaků. Pokud by se stejný minerál podařilo nalézt i v Bavorsku, získal by Shoemaker přesvědčivý důkaz pro svou teorii. Po příjezdu do oblasti Nördlingenu proto zamířil přímo do kamenolomu Otting, kde odebral vzorky místní horniny zvané suevit.

Nördlingen historické město v kráteru
Na tuto událost vzpomínala o téměř čtyřicet let později jeho manželka Carolyn. Zapůsobilo na ni, s jakou jistotou její muž vybíral vzorky. Viděla, jak „Gene na krátkou chvíli sestoupil do kamenolomu a vrátil se se vzorky, o nichž předpokládal, že obsahují coesit.“ Vzorky následně odeslal letecky do Spojených států svému kolegovi Edwardu Chaovi, který je analyzoval v laboratoři americké geologické služby ve Washingtonu. A coesit v nich skutečně nalezl. Shoemakerova hypotéza se potvrdila.
V říjnu roku 1961 publikovali oba američtí vědci výsledky svého výzkumu. Nördlinger Ries nebyl pozůstatkem dávné sopečné exploze, ale kráterem po dopadu vesmírného tělesa. Ve stejném roce vyslovil americký badatel Alvin J. Cohen hypotézu, že s touto událostí by mohl souviset také vznik českých a moravských vltavínů.
O dva roky později zveřejnil tým německého fyzika Wolfganga Gentnera výsledky měření stáří vltavínů a skel z německého kráteru. Stáří vltavínů tehdy stanovili na 14,7 milionu let, stáří skel z kráteru na 14,8 milionu let. V rámci přesnosti tehdejšího měření se oba výsledky shodovaly. Další výzkumy jejich společný původ potvrdily.
Osud Eugena Shoemakera měl nakonec pozoruhodnou pointu. Jeho sen stát se prvním geologem, který vstoupí na povrch Měsíce, mu překazila Addisonova choroba. V červenci roku 1997 tragicky zahynul při automobilové nehodě v Austrálii. O dva roky později však byla část jeho popela dopravena na povrch Měsíce americkou sondou Lunar Prospector. Člověk, který pomohl vyvrátit teorii o mimozemském původu českých vltavínů, tak nakonec sám spočinul právě na Měsíci, odkud podle představ některých jeho vědeckých předchůdců měly záhadné zelené kamínky pocházet.
Téměř dvě století po Kinského setkání s podivnými zelenými kamínky se podařilo jejich záhadu vyřešit.
Před necelými patnácti miliony let vypadala krajina na území dnešní České republiky zcela jinak než dnes. Zdejšími lesy se procházeli nosorožci a pravěcí chobotnatci, někteří vybavení dokonce čtyřmi kly. Krajinou se potulovaly mohutné šelmy připomínající medvědy a ve vodách jižní Moravy žili krokodýli.
Od dopadu planetky, který způsobil vyhynutí neptačích dinosaurů, uplynulo již více než padesát milionů let. Tehdy se se Zemí střetla další planetka, tentokrát o průměru přibližně jednoho kilometru. Rychlostí kolem 70 tisíc kilometrů za hodinu narazila do zemského povrchu na území dnešního Bavorska.
Během několika desítek sekund vznikl kráter široký přibližně 25 kilometrů. Část hornin a povrchových sedimentů byla roztavena či odpařena a vymrštěna vysoko nad zemský povrch. Roztavený materiál putoval stovky kilometrů východním a severovýchodním směrem. Během letu z něj vznikaly drobné skleněné útvary, které dopadaly na území dnešních Čech a Moravy.
V Čechách tehdy pršelo zelené sklo. Vltavíny tedy skutečně vděčí za svůj vznik vesmírnému tělesu, samy však mimozemského původu nejsou. Materiál, z něhož vznikly, pochází ze Země. Až tedy někdy budete držet v ruce vltavín, vzpomeňte si, že máte před sebou s trochou nadsázky nejstarší vědecky prokázaný export z Německa do Čech. Uskutečnil se před téměř patnácti miliony let. Bez faktury, bez cla a s leteckou dopravou zdarma.





