Článek
Představte si, že držíte v rukou knihu starou více než pět set let. Na jejím konci stojí zcela zřetelný letopočet 1468. Historikové jej po generace přepisují do svých knih, učebnic i encyklopedií. Na základě jediného čísla se určuje významné české kulturní prvenství.
A pak přijde někdo, kdo se nezajímá pouze o vytištěná slova, ale také o samotný papír. A celé slavné prvenství se zhroutí.
Přesně takový příběh provází českou Kroniku trojánskou, jednu z nejvzácnějších památek počátků našeho knihtisku. Její osud má totiž všechny náležitosti historické detektivky. Záhadného tiskaře, zavádějící datum, staletí trvající spor i nepatrné stopy, které nakonec pomohly rozhodnout. A především nám připomíná, že ani pět set let staré vytištěné datum nemusí být pravdivým svědectvím o vzniku knihy.

Stránka z Kroniky trojánské
Než se ale vydáme po stopách záhadného letopočtu, vraťme se o několik desetiletí zpátky. Do německé Mohuče, kde kolem poloviny 15. století jistý Johannes Gutenberg zdokonaloval technologii, která měla změnit svět.
Knihy tehdy vznikaly především ručním opisováním. Písaři v klášterech a městských dílnách trávili nad rukopisy dlouhé měsíce, někdy i roky. Knihy byly drahé, jejich výroba pomalá a jednotlivé opisy se často lišily. Přestože se v Evropě již používal tisk z dřevěných desek a v Asii existovaly tiskové techniky mnohem dříve, Gutenberg dokázal spojit několik technických postupů do mimořádně účinného systému.
Zásadní novinkou bylo využití jednotlivých kovových písmen, takzvaných liter, které bylo možné sestavit do řádků, vytisknout a následně znovu použít pro jiný text. K tomu přidal vhodnou tiskařskou barvu a upravený lis. Výsledkem byla možnost vyrábět desítky a stovky téměř totožných exemplářů knihy podstatně rychleji než ručním opisováním.
Nejslavnějším dokladem Gutenbergovy práce se stala takzvaná 42řádková Bible, vytištěná v Mohuči v letech 1454–1455, patrně v nákladu kolem 180 exemplářů. Gutenberg přitom sotva mohl tušit, jaké důsledky jeho technologie přinese. Zpřístupnila knihy širšímu okruhu čtenářů, urychlila šíření vědeckých poznatků a později výrazně ovlivnila také náboženské a politické dění v Evropě.
Zrodil se nástroj, který měl být pro šíření informací tím, čím je dnes internet.
Nové řemeslo se začalo rychle šířit evropskými městy. Tiskaři putovali za zakázkami, přenášeli své znalosti i vybavení a zakládali nové dílny. Knihy však zpočátku stále připomínaly rukopisy, protože čtenáři byli na jejich podobu zvyklí. A právě do tohoto období spadají počátky knihtisku v českých zemích.

konstrukce dřevěného šroubového lisu, pracovní prostor tiskaře a jednotlivé fáze výroby knihy
Podle dlouho přijímaného výkladu se první tiskárna měla objevit v Plzni již roku 1468 a jejím prvním dílem měla být právě Kronika trojánská.
Pozoruhodná byla už samotná volba knihy. Nešlo totiž o Bibli, modlitební knihu ani církevní předpisy, ale o vyprávění o bájné Tróji, jejích hrdinech, obléhání města, zradách a milostných dobrodružstvích. Předlohou byl český překlad latinského díla Historia destructionis Troiae, které na konci 13. století sepsal italský autor Guido de Columna. Český překlad existoval již ve 14. století a dlouho se šířil v rukopisných opisech.
Pokud by se kronika skutečně tiskla roku 1468, znamenalo by to, že se knihtisk v Čechách prosadil pouhých třináct let po Gutenbergově Bibli. Naše země by tak patřily k mimořádně časným evropským průkopníkům nové technologie.
Takové prvenství se samozřejmě dobře vyjímalo v národních dějinách. Jenže byl tu jeden problém. Nikdo nedokázal bezpečně prokázat, že letopočet 1468 skutečně označuje rok vytištění knihy.
Pochybnosti se objevily již na přelomu 18. a 19. století. Josef Dobrovský upozornil, že datum mohlo být převzato z rukopisné předlohy. A právě tuto domněnku později potvrdila badatelka Emma Urbánková, která zkoumala nejen samotný tisk, ale také jeho rukopisný vzor. Ukázalo se, že tiskař převzal z rukopisu dokonce i závěrečný text s letopočtem 1468. Ten se ovšem vztahoval k rukopisnému opisu, nikoli k vytištění knihy.
Představme si to na dnešním příkladu. Vezmete padesát let starý rukopis, přepíšete jej do počítače, vytisknete a ponecháte na poslední stránce původní datum. Za několik století se někdo podívá na závěr knihy a slavnostně oznámí, že právě objevil mimořádně starý tisk. Přibližně tak se zrodil jeden z nejvytrvalejších omylů české knižní historie.
Jenže stále zbývala otázka: kdy byla Kronika trojánská skutečně vytištěna?
Odpověď se skrývala přímo v jejích listech. Středověcí výrobci papíru totiž používali takzvané filigrány neboli vodoznaky. Do papírenského síta upevňovali drátěné obrazce, které při výrobě vytvořily v papíru tenčí místa. Při pohledu proti světlu se pak objevovaly různé symboly – koruny, zvířata, kříže nebo květiny. Pro papírny šlo o označení jejich výrobků. Pro dnešní historiky jsou to nesmírně cenná svědectví. Jednotlivé značky lze porovnávat s vodoznaky na přesně datovaných písemnostech. Tím lze přibližně určit dobu výroby papíru a především vyloučit, aby kniha vznikla dříve než papír, na který byla vytištěna.
Právě takový výzkum provedl knihovědec Národní knihovny Kamil Boldan. Rozborem filigránů a dalších materiálních znaků se mu podařilo datovat vytištění Kroniky trojánsképřibližně do let 1484–1486. Tedy téměř o dvě desetiletí později, než se dlouho uvádělo.
Kniha, která měla dokazovat mimořádné české prvenství, byla ve skutečnosti podstatně mladší. A usvědčil ji obyčejný papír.
Prvenství dnes připisujeme úplně jinému dílu, latinským Statutům Arnošta z Pardubic, vytištěným v Plzni 26. dubna 1476. Místo trojských hrdinů a milostných dobrodružství tak stojí na počátku bezpečně datovaného českého knihtisku soubor církevních předpisů. Jejich původním autorem byl první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, který zemřel již roku 1364. Statuta upravovala pravidla církevního života a správu české církevní provincie. Tiskem tak nebyla vydána žádná novinka, ale předpisy více než sto let staré.

mechanický knihtiskařský příklopový lis, takzvaná tyglovka
Církev potřebovala dostatek spolehlivých a vzájemně shodných exemplářů. Knihtisk nabízel jejich rychlejší a jednotnější výrobu. A právě katolické prostředí tehdejší Plzně poskytlo nové technologii potřebné zázemí. Na konci Statut stojí údaj o dokončení tisku v Plzni v pátek po svátku svatého Marka roku 1476. A za ním následuje pozoruhodná latinská prosba: „Orate pro impressore.“
„Modlete se za tiskaře.“
Právě tato prostá věta otevírá další historickou záhadu. Známe přesné datum dokončení knihy. Známe město, kde vznikla. Ale jméno člověka, který ji vytiskl, neznáme dodnes. Historikové jej proto označují jednoduše jako Tiskaře Arnoštových statut.
Kdo to byl? Kde se naučil své řemeslo? Odkud přinesl tiskařské vybavení? Na tyto otázky zatím nemáme žádnou odpověď. Známe jména středověkých králů, jejich manželek, milenek i některých dvorských služebníků. Ale člověk, který pomáhal přinést do Čech jednu z nejvýznamnějších technologií lidských dějin, nám zůstal utajen.
Nové řemeslo se přitom postupně rozšiřovalo. Po Plzni následoval roku 1484 šumavský Vimperk, v roce 1487 Praha a o dva roky později Kutná Hora. Na Moravě začala první tiskárna pracovat roku 1486 v Brně a roku 1499 také v Olomouci.
A právě ve Vimperku se setkáváme s prvním tiskařem působícím v Čechách, jehož jméno skutečně známe. Byl jím Johann Alacraw, původem německý tiskař, který přišel z bavorského Pasova. Roku 1484 vydal ve Vimperku mimo jiné latinský spis připisovaný Albertu Velikému Summa de eucharistiae sacramento, pojednávající o eucharistii. Zajímavé je, že ve stejném roce vytiskl také český jednolistový kalendář na rok 1485, označovaný jako minuce. Sestavil jej univerzitní mistr Vavřinec z Rokycan. První jménem známý tiskař v Čechách byl tedy Němec a mezi jeho pracemi najdeme také jeden z nejstarších tištěných českých kalendářů.
Alacraw však ve Vimperku dlouho nezůstal. Jeho tamní činnost skončila stejně rychle, jako začala. Alacrawovo působení ve Vimperku však bylo jen krátkou epizodou. Podle výzkumu knihovědce Kamila Boldana jej na Šumavu pravděpodobně přivedly dramatické události v bavorském Pasově. Roku 1482 zde vypukl ozbrojený konflikt o biskupský stolec, město bylo obléháno a následoval hladomor i epidemie. Do sporů se zapojila také tiskárna, v níž Alacraw pracoval. Není proto vyloučeno, že na Šumavu přišel hledat především klidnější místo pro své řemeslo. Jenže ani ve Vimperku se dlouho nezdržel. Podle místní tradice zde nebyl dostatečný odbyt knih, a tak se pravděpodobně vrátil do Pasova. Jeho další osudy však nejsou spolehlivě doloženy. Zatímco vimperský tiskař po jediném roce zmizel z místních dějin, knihtisk se do města ve větším rozsahu vrátil až v 19. století.A tentokrát už zde zapustil kořeny. Zásluhu na tom měl Johann Steinbrener, který ve Vimperku roku 1855 založil knihařskou dílnu a později vybudoval tiskařský podnik proslulý výrobou modlitebních knih a kalendářů.
Poněkud odlišný příběh se odehrával na Moravě.
V Brně zahájili roku 1486 činnost dva tiskaři německého původu, Konrád Stahel a Matyáš Preinlein. Řemeslné zkušenosti získávali mimo jiné v Itálii a jejich tiskárna dosahovala na svou dobu pozoruhodné technické úrovně. Jejich prvním známým tiskem byla Agenda Olomucensis, dokončená 7. října 1486. Šlo o latinskou liturgickou příručku určenou duchovním olomoucké diecéze. Brněnská tiskárna však nezůstala jen u církevních textů. Roku 1488 například vydala ilustrovanou Uherskou kroniku Jana Thuróczyho, rozsáhlé historické dílo s vyobrazeními uherských panovníků.
A právě zde se ukazuje jeden z nejzajímavějších rozdílů mezi počátky knihtisku v Čechách a na Moravě. Z českých tiskáren vyšlo do konce roku 1500 podle dnešní odborné evidence 39 známých prvotiskových vydání. Z moravských dalších 26, z toho 23 v Brně a tři v Olomouci. Celkem tedy pouhých 65.
Slovo prvotisk, odborně také inkunábule, přitom označuje tisk vzniklý do konce roku 1500. Počítáme zde jednotlivá vydání, nikoli počet vytištěných nebo dochovaných exemplářů. A zatímco v Čechách bylo 34 z 39 známých prvotisků vytištěno česky, na Moravě převládala latina a v menší míře němčina.
Proč?
České tiskárny se zaměřovaly především na domácí česky čtoucí publikum, pro které nebylo možné knihy jednoduše dovážet ze zahraničí. Moravské tiskárny naopak obsluhovaly širší středoevropský trh a potřeby církevních institucí. Jde o pozoruhodný rozdíl, který vypovídá nejen o knihtisku, ale také o tehdejší kultuře, náboženství a vzdělanosti.
A přestože 65 známých vydání nepředstavuje v celoevropském měřítku nijak závratné množství, mezi nimi najdeme díla mimořádného významu. Roku 1488 byla v Praze vytištěna Bible pražská, první úplné tištěné vydání Bible v češtině. Hned následujícího roku vyšla v Kutné Hoře další česká Bible, proslulá svou bohatou dřevořezovou výzdobou. Český knihtisk tak postupně přestával sloužit pouze církevním institucím a stával se také prostředkem šíření náboženských, historických i světských textů mezi českými čtenáři.
A naše Kronika trojánská?
Ta podle novějšího výzkumu nepřišla pouze o titul nejstarší knihy vytištěné v Čechách. Pravděpodobně nebyla ani první knihou vytištěnou v češtině. Předběhl ji totiž Nový zákon se signetem, vytištěný v Plzni přibližně v letech 1482–1483. Je to další historická ironie. Kniha, která měla být prvním důkazem našeho časného knihtiskařského umění, se postupně propadla na pozdější místo v chronologii. Na její skutečné historické hodnotě to však nic nemění.
Zvlášť zajímavá je také samotná podoba prvotisků. První tiskaři se totiž vůbec nesnažili vytvářet knihy, které by vypadaly jako dnešní tištěné publikace. Naopak co nejvěrněji napodobovali rukopisné kodexy. Používali gotické písmo, například takzvanou bastardu, které se podobalo písmu středověkých písařů. Zdobené iniciály se někdy doplňovaly ručně až po vytištění, stejně jako červené zvýraznění textu.
Mnohé prvotisky ještě neměly titulní stránku, jak ji známe dnes. Údaje o místě, tiskaři nebo datu dokončení se objevovaly až na konci knihy, v takzvaném kolofonu. A někdy chyběly úplně. Pro dnešní badatele jsou proto nesmírně cenné i zdánlivé nedokonalosti. Poškozené písmenko, zvláštní způsob sazby, opakující se chyba nebo vodoznak papíru mohou pomoci určit, kdy a kde kniha vznikla. Historik tak někdy dokáže zjistit stáří knihy podle jediného poškozeného písmene, kterého si její původní čtenář možná vůbec nevšiml.
Ze Statut Arnošta z Pardubic se dnes na světě dochovaly pouze tři známé exempláře. Jeden uchovává Národní knihovna v Praze, druhý Metropolitní kapitula u svatého Víta a třetí se nachází až za Atlantikem, v Kongresové knihovně ve Washingtonu. Kolik exemplářů původně neznámý plzeňský tiskař vytiskl, s jistotou nevíme. Nevíme ani, kdo všechno je během následujících staletí držel v rukou. Přesto přežily více než pět století válek, požárů, společenských převratů a nejrůznějších pohrom.
Letos, v roce 2026, uplynulo od jejich vytištění přesně 550 let.
Příběh Kroniky trojánské je ovšem mnohem víc než jen spor historiků o několik letopočtů. Připomíná, jak snadno se může z předpokladu stát všeobecně přijímaná pravda, zvlášť když se nám líbí a lichotí našemu národnímu sebevědomí. Josef Dobrovský pochyboval. Emma Urbánková hledala důkazy. Kamil Boldan dokázal pomocí moderního výzkumu chronologii prvních českých tisků výrazně zpřesnit.
A tak jedna kniha přišla o své dávné prvenství.
Ale rozhodně nepřišla o svou historickou hodnotu. Naopak. Její osud nám ukázal, že skutečné dějiny bývají někdy zajímavější než legendy, které si o nich vytváříme. A také že při hledání historické pravdy nemusí stačit číst jen to, co je v knize napsáno.
Někdy je totiž daleko důležitější podívat se, na čem je to napsáno.
Upraveno pomocí AI






