Článek
Premiér řídí stát, odpovídá za jeho hospodaření, rozhoduje o jeho budoucnosti a především pečuje o blaho občanů. Jen my máme premiéra, kterého se to netýká.
Na tiskové konferenci vlády dostal otázku, zda očekává, že se do českého státního rozpočtu vrátí sto milionů korun, které Evropská komise odmítla proplatit.
„Na ten dotaz druhý nemůžu reagovat, protože se mě to netýká.“
Tečka. Vyřízeno.
Sto milionů korun českého státu se předsedy české vlády netýká. Inu, proč také? Vždyť jsou to jen peníze daňových poplatníků. A těch máme v České republice stále dost. Tedy poplatníků. Peněz už o poznání méně.
Shodou okolností jsme se nyní dozvěděli, že stát letos snížil podporu školních sportovních soutěží z loňských 32 milionů na pouhých 15 milionů korun. V některých krajích se tak rušily závody v atletice, fotbalu, basketbalu či florbalu. Děti, které se těšily na reprezentaci své školy, na setkání sportovců, příležitost ukázat, co v nich je, měly smůlu.
Nejsou peníze.
Na dětech se totiž šetří docela snadno. Nezablokují dálnici, nepřijedou protestovat traktory před Strakovu akademii, nemají za sebou vlivné lobbisty a především nemají volební právo.
Nechodí k volebním urnám, nerozhodují o složení Poslanecké sněmovny a nemohou žádnému politikovi přihodit ani jediný hlas. Z hlediska volební matematiky jsou to naprosto bezcenní občané. Sice jsou naší budoucností, ale ta je daleko.
K čemu by tedy byly investice do školního sportu? Copak se za vítězství v okresním přeboru rozdávají volební lístky? Copak se za uběhnutých sto metrů získávají procenta ve volebních průzkumech?
Nezískávají.
A tak mají děti smůlu.
Ale pozor! Kde se peníze skutečně najdou, jsou dotace pro velké potravinářské podniky.
Aby toho nebylo málo, ve stejný den, kdy pan premiér prohlásil, že se ho otázka návratu sto milionů do státní pokladny netýká, jeho vláda schválila návrh národních zemědělských dotací na příští rok. Celkem téměř čtyři miliardy korun. A mezi nimi také čtvrt miliardy, tedy 250 milionů korun, určených na podporu velkých potravinářských podniků. Programu, z něhož v minulosti čerpaly také firmy Agrofertu, jehož je teď ne majitel, ale to už neplatí o jeho dětech, na ty se myslí.
Jaká to nádherná ukázka státnických priorit! A to ještě Nejvyšší kontrolní úřad v minulosti kritizoval, že podobné dotace dostávaly především velké podniky s vysokými zisky a stát dostatečně nevyhodnocoval jejich skutečný přínos.
Ale proč se znepokojovat nějakými kontrolními závěry? Vždyť prosperita velkého podniku je přece nesmírně důležitá. Kdežto prosperita dítěte? Ta se do hospodářského výsledku žádného holdingu nezapíše.
Dětem chybí sedmnáct milionů na školní sportovní soutěže. Pro velké potravinářské podniky je připraveno 250 milionů.
Jeden dotační program pro velké podniky tak představuje téměř patnáctinásobek částky, kterou stát letos školním sportovcům sebral.
A nejen školní sport. Také celé školství sice na papíře dostane příští rok více peněz, jenže jejich růst nestačí držet krok s růstem ekonomiky. Na vzdělání tak má v poměru k výkonu hospodářství připadat méně.
Za oněch sto milionů korun, o jejichž návratu do rozpočtu premiér odmítl hovořit, by totiž stát mohl více než tři roky financovat školní sportovní soutěže v rozsahu loňské podpory. Tři roky!
A za čtvrt miliardy určené velkým potravinářským podnikům by to bylo více než sedm let.
Sedm let závodů, školních reprezentací, vítězství, porážek, radosti, přátelství a prvních sportovních úspěchů desetitisíců školních dětí.
Možná by bylo vhodné zavést nové pravidlo státního hospodaření.
Na ministerstvech by vzniklo zvláštní účetní oddělení s názvem „Mě se to netýká“. Sem by se převáděly všechny problematické pohledávky, zbytečně vyplacené peníze a další nepříjemnosti, na které se nikomu nechce odpovídat. Účetní uzávěrka by byla jednoduchá. Místo kolonky „Má dáti – Dal“ by stačilo jediné razítko:
NETÝKÁ SE PREMIÉRA.
Představme si ovšem, že by stejným způsobem začali uvažovat i občané.
Přijde finanční úřad a požádá živnostníka o zaplacení daně. „Promiňte, ale mě se to netýká.“
Zaměstnavatel má odvést pojistné. „To se mě netýká.“
A když přijde složenka na daň z nemovitosti? „Zkuste to u souseda. Mě se to netýká.“
Obávám se, že v těchto případech by státní správa pro takový výklad neměla příliš pochopení.
Zvláštní. Občan se musí zajímat o každou korunu, kterou má státu zaplatit. Ale předseda vlády se podle vlastního vyjádření nemusí vyjadřovat k tomu, zda se sto milionů korun do státní pokladny vůbec vrátí.
Abychom si rozuměli, pane premiére. Nikdo po vás nechce, abyste rozhodoval o soudních sporech. Nikdo po vás nechce, abyste určoval, kdo je vinen a kdo nevinen.
Ale chtít, aby se předseda vlády zajímal o návrat sto milionů korun do státního rozpočtu, snad ještě není protiústavní požadavek.
Ostatně celá záležitost vyvolává mnohem zásadnější otázku.
Co vlastně znamená být premiérem?
Je to jen titul na dveřích pracovny ve Strakově akademii? Služební automobil, ochranka, zahraniční cesty a právo vystupovat před kamerami? Mít moc a ovlivňovat zákony, které vám jdou na ruku?
Nebo také odpovědnost za zemi, její hospodaření a budoucnost?
Protože právě o budoucnost jde.
Děti, kterým dnes škrtáme peníze na sport, budou jednou tuto republiku živit. Budou pracovat, podnikat, platit daně a financovat důchody. Možná se mezi nimi skrývají budoucí olympionici. Možná budoucí lékaři, vědci nebo učitelé. A možná jen obyčejní lidé, kteří díky sportu získají něco, co jim žádná státní dotace v dospělosti nenahradí.
Zdraví, vytrvalost, schopnost spolupracovat a nevzdávat se.
Jenže dnes jim vysvětlujeme, že na jejich závody není sedmnáct milionů navíc. Že musíme šetřit. Že státní rozpočet není bezedný. A přitom vláda bez skrupulí plánuje na příští rok schodek 386 miliard korun. Dluh, jehož náklady budou muset nést i dnešní děti. Ty samé děti, pro které se dnes nenašlo ani sedmnáct milionů na školní sport. Zvláštní způsob péče o budoucnost. Dětem sebereme závody, zato jim zanecháme dluhy.
Možná právě to je ten nejvýmluvnější obraz naší politiky.
A přitom to není jen otázka peněz. Je to otázka priorit. Otázka toho, zda se stát stará také o ty, kteří ještě nemohou hlasovat, protestovat ani politikům vystavit účet u volební urny.
Pane premiére, až budete příště vysvětlovat, že vám záleží na této zemi, jejích občanech a budoucích generacích, vzpomeňte si na ty děti, kterým stát zrušil závody.
A zkuste jim do očí říct svou památnou větu:
„To se mě netýká.“
Možná vám neodpovědí. Možná jen sklopí oči a půjdou domů. Nemají totiž ani volební právo, ani možnost vás za čtyři roky volat k odpovědnosti. Alespoň zatím.
Ale jednou vyrostou.
Protože děti jsou budoucností této země, ne agrobaroni, ani politici.
A jestli se vás netýká ani její budoucnost, pane Babiši, proč jste vlastně jejím premiérem?
Upraveno pomocí AI
