Článek
Představte si člověka, který léta chodí k sousedům s nataženou rukou. Jednou potřebuje opravit střechu, podruhé postavit plot, potřetí nemá na novou koupelnu. Sousedé mu pomáhají. Jenže jednoho dne najde jednoho ze sousedů zraněného, ležícího v louži a blátě. Ten ho požádá, aby mu pomohl alespoň vstát.
A co náš člověk udělá? Opatrně ho překročí, aby si neušpinil boty, a jde se zeptat, zda už sousedé vybrali peníze na jeho novou garáž. Přehnané? Možná. Ale právě takový obraz dnes vyvolává politika Babišovy vlády vůči našim evropským partnerům.
Od vstupu do Evropské unie v roce 2004 jsme do jejího rozpočtu odvedli přibližně jeden bilion korun. Dostali jsme ovšem, včetně mimořádného evropského nástroje obnovy, 2,3 bilionu korun.
O 1,3 bilionu více, než jsme zaplatili!
Bilance EU
A kdo přispívá do společné evropské pokladny nejvíce? Německo, Francie a Itálie. Jen tyto tři země dohromady zajišťují více než polovinu příspěvků všech členských států!
Právě německý kancléř Friedrich Merz nyní požaduje, aby se na další finanční pomoci Ukrajině spravedlivě podílely všechny členské státy. Český premiér Andrej Babiš však odmítá spojovat financování Ukrajiny s jednáním o budoucím evropském rozpočtu. Česká republika se navíc společně se Slovenskem a Maďarskem odmítla finančně podílet na evropské půjčce Ukrajině ve výši 90 miliard eur.
Inu, když máme dostávat, jsme Evropané. Když máme přispět, jsme najednou národně uvědomělí Češi. Vše jen pro nás a naše lidi.
A teď pozor. Možná někdo namítne, že jsme přece Ukrajině už dost pomohli. Ano, pomohli. A významně.
Jenže podívejme se také na účet. Možná budete překvapeni!
Podle Ministerstva obrany poskytla Česká republika od začátku ruské invaze do října 2025 vojenskou pomoc v účetní hodnotě 17,4 miliardy korun.
A co jsme za ni získali od spojenců?
Celých 25 miliard korun!
Z toho 1,3 miliardy v přímých finančních refundacích a dalších 23,7 miliardy v podobě vojenské techniky, mimo jiné tanků Leopard, vyprošťovacích vozidel a amerických vrtulníků.
Takže nejenže nám spojenci pomohli naši pomoc Ukrajině kompenzovat, ale podle oficiální účetní bilance jsme získali dokonce o 7,6 miliardy korun více, než činila vykázaná hodnota naší pomoci! Jistě, těch 7,6 miliardy není hotovostní zisk. Jde o rozdíl mezi účetní hodnotou poskytnuté pomoci a hodnotou získaných kompenzací, převážně v podobě náhradní vojenské techniky. Ale ani to není zrovna špatný výsledek. Ukrajině jsme pomohli, spojenci nám pomohli obnovit vojenskou techniku a naše armáda získala modernější výzbroj. A teď bychom těm samým spojencům chtěli vysvětlovat, že další společnou pomoc mají financovat hlavně oni?
Možná bychom si před dalším jednáním o evropské solidaritě měli alespoň spočítat, kolikrát už ostatní otevřeli peněženku za nás.
A co ukrajinští uprchlíci? Ti, kterým jsme poskytli útočiště a jejichž pomoc nás prý stojí tolik peněz? Podívejme se na oficiální vládní bilanci z 27. listopadu 2025.
Česká republika od začátku války vykázala náklady na vojenskou i nevojenskou pomoc ve výši 91,3 miliardy korun. Současně však vláda vyčíslila příjmy a získané kompenzace na 104 miliard! Z toho podle odhadů Ministerstva práce a sociálních věcí 79 miliard korun představovaly daně a povinné odvody ukrajinských uprchlíků. Zbývajících 25 miliard tvořily již zmíněné kompenzace vojenské pomoci, převážně v podobě techniky. Jde tedy o souhrnnou bilanci různých druhů příjmů a náhrad, nikoli o čistý peněžní zisk. Přesto je rozdíl mezi vykázanými náklady a přínosy pozoruhodný.
Pomohli jsme lidem, kteří prchali před válkou. A oni nám svou prací a odvody významnou část této pomoci vracejí.
Možná bychom tedy měli být s řečmi o tom, kdo na kom vydělává, poněkud opatrnější.
A slavná česká muniční iniciativa?
Zahraniční dárci na ni do října 2025 poskytli 93,3 miliardy korun. Česká republika financovala nákupy za 1,7 miliardy. Aby bylo jasno, česká koordinace této iniciativy byla nesmírně důležitá. Jenže účet za rozhodující část dodávek zaplatili naši spojenci.
Takže jsme nejen přijímali evropské miliardy. Dokonce i při pomoci napadené zemi jsme se mohli ve velkém opřít o peněženky našich spojenců. A podle oficiálního vyčíslení jsme za poskytnutou vojenskou pomoc získali kompenzace v hodnotě ještě o 7,6 miliardy vyšší.
Není to poněkud trapné?
A pak přišla další, téměř neuvěřitelná ukázka české velkorysosti.
Na opravu ochranného sarkofágu černobylské jaderné elektrárny, poškozeného ruským dronem, bylo pro mezinárodní dárcovskou konferenci stanoveno původní cílové financování 250 milionů eur. Na konferenci v Paříži nakonec dárci přislíbili 303 milionů eur. Celkové náklady na obnovení ochranného krytu přitom mají být ještě vyšší.
A kolik velkoryse přislíbila Česká republika?
Dvacet tisíc eur!
Ano, čtete správně. Přibližně půl milionu korun. Pouhých 0,008 % z původně požadované částky pro konferenci! Nikoli osm procent. Ani osm desetin procenta. Osm tisícin procenta!
Pro srovnání, samotná Francie na konferenci přislíbila dalších 30 milionů eur. Tedy 1 500krát více než Česká republika. To už není zrovna částka, kterou bychom se mohli před spojenci chlubit. To je příspěvek, při jehož oznamování bychom snad měli požádat, aby na chvíli zhasli světla a nikdo se nedíval, kdo jej poslal.
A to se nebavíme o opravě nějaké ukrajinské stodoly, ale o bezpečnosti jaderného zařízení, jehož případná vážná havárie by mohla ohrozit i naši vlastní zemi! Ale proč se znepokojovat? Radioaktivní mrak jistě na českých hranicích zastaví, předloží cestovní doklady a po zjištění, že jsme přispěli celými dvaceti tisíci eur, se slušně otočí zpátky.
Takhle tedy vypadá naše solidarita. Když máme dostat miliardy, nastavíme obě ruce. Když jde o bezpečnost celé Evropy, vysypeme z kapes drobné. A ještě se tváříme, že jsme splnili svou povinnost.
A co je téměř neuvěřitelné?
Okamura
V příštím evropském rozpočtu na léta 2028 až 2034 bychom podle současných návrhů mohli získat dalších více než 700 miliard korun. Jde zatím o návrh, nikoli o schválený příděl.
Takže ruku už máme zase nataženou.
Nechceme se podílet na dalších společných závazcích, ale o další evropské miliardy stojíme. Ostatní ať platí. My budeme jen a pouze čerpat. Samozřejmě, evropské dotace nejsou žádná charita a máme na ně podle společných pravidel nárok. Stejně tak lze vést legitimní spor o tom, zda má být pomoc Ukrajině podmínkou pro schválení evropského rozpočtu.
Evropská unie ale není zaopatřovací ústav pro vlády, které chtějí práva bez povinností a peníze bez odpovědnosti.
A tady bych se chtěl zeptat ještě na něco jiného.
Nestydíme se?
Evropské miliardy přijímáme s otevřenou náručí. Když ale potřebuje pomoc někdo jiný, naše vláda má najednou plné ruce výmluv.
A není to jen Andrej Babiš. Tomio Okamura, Jindřich Rajchl, Libor Vondráček, Jaroslav Foldyna a další. A mimo vládní tábor třeba Kateřina Konečná. Politici, kteří odmítají různé formy pomoci napadené Ukrajině.
Nevím, jak vy, ale já se za takovou reprezentaci České republiky stydím.
Ne za naši zemi. Ne za její občany, dobrovolníky a dárce, kteří pomáhají. Stydím se za politiky, kteří si pletou národní hrdost s národním sobectvím.
Pane Babiši, evropská solidarita není bankomat. A národní zájmy nejsou omluvenkou z obyčejné lidské slušnosti.
Příživnictví totiž nezačíná tím, že člověk pomoc přijímá. Začíná ve chvíli, kdy ji považuje za své samozřejmé právo, ale potřebnějšímu ji odmítne oplatit.
A tak mám na závěr jedinou otázku.
Pane premiére, až příště pojedete do Bruselu s nataženou rukou žádat další miliardy, dokážete se podívat do očí těm, kteří nám už dvaadvacet let pomáhají stát na vlastních nohou? Nebo budete mít oči sklopené, ale ruku stále nataženou?
Upraveno pomocí AI
