Článek
Nezůstane. Pro část lidí budou komunální volby hodnocením konkrétního starosty nebo místního zastupitelstva, pro jiné budou zároveň příležitostí vyjádřit spokojenost či velmi hlubokou nespokojenost s tím, kam se země pod současnou vládou ubírá.
Na nespokojenosti přitom není nic špatného. Právě naopak. Volby jsou jedním z mála okamžiků, kdy člověk nemusí o své nespokojenosti pouze mluvit. Může politikům vystavit účet za daně, ceny, veřejné finance, zdravotnictví, důchody, bezpečnost, zahraniční politiku nebo prostě za způsob, jakým stát řídí a jak s lidmi komunikuje. Stejně legitimně může dojít k závěru, že je s vládou spokojen. Demokratická politika stojí právě na tom, že takový účet jednou přijde.
Problém začíná ve chvíli, kdy se místo účtu objeví nenávist zasévaná politiky, kdy za vlastní neschopnost může někdo jiný.
Každý konkrétní politický slib má totiž jednu nepříjemnou vlastnost. Dá se po několika letech vytáhnout ze zásuvky a zkontrolovat. Jestli se skutečně snížily výdaje, jestli se zlepšilo bydlení, jestli vznikla slíbená infrastruktura, jestli se podařilo něco udělat se zdravotnictvím a zda se státní správa opravdu zjednodušila. Politika založená na konkrétním výsledku se dříve či později dostane do střetu s realitou.
Politika založená na nepříteli tento problém nemá.
Nepřítel nemůže být nikdy definitivně poražen. Je ho třeba permanentně připomínat, měnit a podle potřeby znovu objevovat. Jednou je jím předchozí vláda, podruhé Brusel, potřetí migranti, ekologové, média nebo politická opozice. A čím více se veřejná debata soustředí na to, kdo je viníkem všeho špatného, tím méně prostoru zůstává pro mnohem nepříjemnější otázku: co jste za dobu, kdy jste měli moc, skutečně vyřešili?
Pokud o tomto mechanismu mluvíme dnes, není důvod zůstávat pouze u abstraktních příkladů. Současnou českou vládu tvoří ANO, SPD a Motoristé sobě. A právě u představitelů těchto stran lze v posledních letech najít řadu příkladů, kdy se politický spor neposouvá jen k tvrdé kritice názoru nebo rozhodnutí, ale k osobnímu znehodnocení protivníka nebo k vytváření obrazu určité skupiny jako hrozby.
U hnutí ANO je asi nejznámější výrok Andreje Babiše z předvolebního mítinku v Táboře v roce 2022. O svých odpůrcích tehdy mluvil jako o „fašistech a nacistech“ a výslovně je spojil s voliči SPOLU a PirSTANu. To není kritika daňového programu, rozpočtu nebo zahraniční politiky. V takové větě se předmětem útoku stává přímo volič druhé strany.
Stejný mechanismus se objevil před sněmovními volbami v roce 2025 v trochu jiné podobě. Andrej Babiš opakovaně tvrdil, že Petr Fiala říká o voličích ANO, že nejsou demokratičtí. Nepokrytě tím Babiš lhal, jen zaséval nenávist. Výrok se nikdy nenašel a dopadlo to stejně jako když Zeman roky trval na tom, že Peroutka napsal článek s titulkem „Hitler je gentleman“.
Fiala tvrdě napadal samotné ANO a označoval jeho politiku za populistickou či radikální, ale konkrétní tvrzení o jeho výroku na adresu voličů se doložit nepodařilo.
Ani po nástupu nové vlády tento způsob komunikace z veřejného prostoru nezmizel. Naopak graduje. V lednu 2026 například premiér Babiš při oficiální tiskové konferenci vlády prohlásil o bývalém ministru financí Zbyňku Stanjurovi, že by měl „zmizet z České republiky“, a následovala další osobní obvinění. Člověk samozřejmě může Stanjurovo působení hodnotit mimořádně kriticky. Může rozebrat rozpočty, jednotlivé daně nebo jeho politická rozhodnutí. Právě rozdíl mezi takovou kritikou a výrokem o tom, že politický soupeř má ze země zmizet, ale ukazuje, kam se veřejná debata může posunout.
U SPD je tento způsob politiky patrný možná ještě názorněji, protože nejde jen o jednotlivý výrok nebo jeden kontroverzní plakát, ale o dlouhodobě opakovaný způsob, jakým hnutí mluví o migraci a v posledních letech především o Ukrajincích.Samotná kritika migrační politiky je samozřejmě naprosto legitimní. Stejně legitimní je chtít přísnější pravidla pobytu cizinců, kontrolovat sociální dávky nebo diskutovat o tom, jak velkou migraci Česká republika zvládne. Problém začíná tam, kde se z jednotlivých problémů postupně skládá obecný obraz celé skupiny lidí jako příčiny zhoršující se bezpečnosti, drahého bydlení nebo příliš vysokých státních výdajů, přestože dostupná data tak jednoduchý příběh nejen že nepotvrzují, ale naopak říkají něco jiného.
Tomio Okamura například před sněmovními volbami v roce 2025 tvrdil, že v České republice „prudce stoupá kriminalita Ukrajinců“. Absolutní čísla, která uváděl, skutečně vzrostla – z přibližně 1 700 trestných činů v roce 2021 na necelé čtyři tisíce v roce 2024. Jenže současně se zhruba ztrojnásobil počet Ukrajinců žijících v České republice. Po přepočtu na velikost této populace tedy kriminalita nevzrostla, ale naopak klesla. Podobně ve svém novoročním projevu v lednu 2026 spojoval rostoucí počet cizinců s rostoucí kriminalitou. Ani tento obraz neodpovídal vývoji celkové kriminality: podle policejních dat kriminalita po nárůstu v roce 2022 znovu klesala a pokles pokračoval i v roce 2025.
Podobný postup lze vidět i v debatě o penězích. Okamura před volbami uváděl vysoké částky, které měla Česká republika vydat v souvislosti s ukrajinskými uprchlíky, aniž by do výsledného obrazu zahrnul jejich odvody, daně a ekonomickou aktivitu. Demagog proto i tento výrok označil za zavádějící. Přitom podle dat Ministerstva práce a sociálních věcí byly už v roce 2024 příjmy státního rozpočtu spojené s uprchlíky z Ukrajiny vyšší než výdaje na jejich podporu a za první tři čtvrtletí roku 2025 vykazovalo ministerstvo kladnou bilanci přibližně 11,7 miliardy korun. Jde o modelovaný výpočet ministerstva, nikoli o jedinou možnou metodiku, ale rozhodně neodpovídá jednoduchému obrazu skupiny obyvatel, která český stát pouze stojí peníze.
Že je lhář, ale nevadí. Vytvořil nepřítele, a spousta flustrovaných lidí, má důvod pojmenovat svůj životní neúspěch. Ale to není politika, co nás přivede k lepší budoucnosti. Je to lhaní si do kapsy, a svalování neschopnosti na někoho jiného.
Možná nejvýraznější současný příklad ale poskytují Motoristé. Předseda strany Petr Macinka používal o ekologických aktivistech označení „zelení teroristé“, o politických odpůrcích výrazy jako „hovada“ či „zrůdy“ a v souvislosti se svým nástupem do oblasti životního prostředí mluvil také o tom, že „poteče zelená krev“. V roce 2026 pak označil Hnutí Duha bez větší nadsázky za „teroristickou organizaci“, kvůli čemuž organizace podala žalobu.
Tady už se těžko bavíme pouze o ostré formulaci názoru na emisní povolenky, chráněnou krajinnou oblast nebo evropskou klimatickou politiku. Spor se přesouvá od otázky, zda je určitá ekologická politika správná, k otázce, jací jsou lidé, kteří ji prosazují. Z oponenta se stává „terorista“, ze sporu „kontrarevoluce“ a z politické změny obraz prolévání „zelené krve“. Motoristé přitom samozřejmě mají vlastní konkrétní program pro energetiku a životní prostředí a bylo by nepřesné tvrdit, že žádné argumenty nenabízejí. Právě proto je ale legitimní ptát se, proč je vedle nich zapotřebí právě tento jazyk.
A zde se všechny tři příklady spojují.
Nejde o tvrzení, že každý volič ANO, SPD nebo Motoristů někoho nenávidí. Takový závěr by byl nejen nespravedlivý, ale opakoval by přesně chybu, kterou kritizujeme: z politického rozhodnutí člověka bychom začali vyvozovat jeho charakter.
Nejde ani o tvrzení, že hrubou politickou rétoriku používají výhradně tyto tři strany. Nepoužívají. I jejich političtí protivníci používají přehánění, osobní útoky a výroky, které při ověření fakticky neobstojí. Například Petr Fiala v televizním duelu před volbami 2025 nepravdivě tvrdil, že představitelé ANO říkají, jak si rozumějí s SPD a komunisty. Kritérium proto nemůže znít „naši jsou slušní a oni nenávistní“. Tak jednoduchá politika není.
Nejhorší na podobné politice nejsou ani nesplněné sliby, ale nenávist, kterou politici vědomě zasévají mezi lidi, aby zakryli vlastní neschopnost a nedostatek skutečných řešení. Slib lze nesplnit, chybu napravit a politika vyměnit. Rozdělená společnost, v níž se z lidí s jiným názorem stávají nepřátelé, se ale napravuje mnohem hůř. Politik tím možná získá pár hlasů navíc, účet za jeho cynismus však platíme všichni.
Zdroje:
Vlastní text
