Článek
Už 13. února odpoledne se podle zprávy sepsané v Praze o dvanáct dní později objevily na Bílé hoře oddíly pasovské jízdy. Autor tzv. Novin z Prahy z 25. února 1611, který později výslovně uvádí, že se osobně účastnil přechodu přes most během bojů, napsal: Pasovští dobyvše Budějovic lsti, která obšírně Učena, a Tábora, přepravili se přes řeku a zmocnili se Berouna a přitáhli ku Praze; 13. února odpoledne se objevilo na Bílé hoře několik jejich kornet,… načež v Praze byl poplach a sběhlo se mnoho tisíc lidu, takže zabráněno vpádu.“
Pražané tedy dva dny před masakrem už věděli, že nepřátelské vojsko stojí prakticky před městem. Pasovští navíc nebyli nějakou neznámou armádou přicházející z ničeho nic. Jejich tažení již několik týdnů otřásalo jižními a středními Čechami a do Prahy přicházely zprávy o obsazování měst. Strach proto nebyl vymyšlený.
Ještě 14. února, den před vpádem, byla atmosféra mezi českými stavy mimořádně vypjatá. Stavové požadovali, aby nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka zajistil vydání patentu, který by Pasovské prohlásil za rebely. Šternberk však na jejich požadavek neodpověděl. Podle dobového zápisu „vyvstal, ani slova k tomu neřekl, a z soudné světnice odešel.“
Podle zápisu zaznělo mezi přítomnými: „To jest vochrana naše, co nám připovídali…“ Ještě ostřejší byl následující výrok Vchynského a pána z Říčan: „Kdež jsou ty šelmy a zrádci, kteří nás ochraňovati měli a nyní na nás nepřátely pustili?“ Jako „druhého“zrádce byl patrně míněn nejvyšší kancléř Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic, protože právě on spolu s nejvyšším purkrabím jednal za stavy s císařem.
Rozčilení ještě zvyšovalo něco, co muselo působit téměř absurdně. Zatímco stavové chtěli proti Pasovským zakročit, z Prahy k nim současně odjížděly povozy s chlebem a pivem. Dobový zápis uvádí rozkaz poslat jim deset vozů zásob; poznámka editorů připomíná jinou současnou zprávu hovořící dokonce o šestnácti vozech. Stavové sami s tímto zásobováním souhlasit nechtěli.
A právě do této směsi strachu, nedůvěry, politického chaosu a falešného pocitu, že se snad ještě podaří nejhoršímu zabránit, se Praha 15. února probudila. Krátce po šesté hodině ráno se obavy změnily ve skutečnost. Zpráva lüneburských vyslanců k 15. únoru 1611, jejíž autoři byli tehdy v Praze, zaznamenala příchod Pasovských téměř jako překvapivý úder: „15. února po 6. hodině přitrhli tiše asi se 4000 … na Oujezd.“ Šlo o vybrané pěší i jízdní oddíly postupující v bojovém pořádku. Jakmile pronikly dovnitř, násilí začalo okamžitě. Zpráva uvádí, že koho vojáci zastihli na ulici nebo spatřili v domech, toho zabíjeli či postříleli. Odtud pokračovali přes oblast Vlašské ulice směrem k Malostranskému náměstí.
O deset dní později to potvrzují a zaznamenávají též Noviny z Prahy z 25. února 1611: „V úterý 15. února ráno Raměe s jízdou vnikl na Oujezdě na Malou Stranu. Stráž v bráně buď byla postřílena neb snad utekla…“
Reakce českých stavů byla rychlá. Na Malou Stranu vyrazila jízda vedená Jindřichem Matyášem Thurnem a střetla se s Pasovskými v prostoru dnešní Karmelitské ulice a Malostranského náměstí. Zpráva lüneburských vyslanců popisuje prudký boj, při němž se stavovští jezdci dokonce znovu obrátili proti nepříteli, ale zároveň na ně bylo stříleno také z okolních domů. Když jejich ztráty dosáhly podle zprávy asi stovky mužů, stáhli se přes dlouhý Karlův most na Staré Město. Pasovská jízda je pronásledovala až k mostu. Dobové zprávy zaznamenávají: Z našich nepadl nikdo vznešenější; hrabe Turn byl postřelen do ruky a kulka mu vyňata…
Pasovští v Praze
Během několika hodin se tak Praha rozdělila na dvě části.Malá Strana zůstala v rukou Pasovských, zatímco Staré a Nové Město se začaly připravovat na obranu mostu. A právě v té chvíli, kdy se na jedné straně města ještě bojovalo a lidé slyšeli střelbu z druhého břehu, se násilí začalo obracet jiným směrem, proti pražským klášterům.
Anonymní pražský diář, dochovaný v rukopisu Akta veřejná IX A 9, zaznamenal ještě 15. února 1611: „Téhož dne od obecný, pivovarský a jiné chasy a luzy vyloupáno aneb vytlučeno v Praze 6 klašterau: Slovanský, Vyšehradský, Karlovský, na Zderaze, a u Matky boží na koňským trhu, na Františku. U Matky boží praveno že 14 mnichů, na Karlově 3, Slovanech 2 osoby z Pasovských, kterýž tam skočili, zabito jest…“
Jiří Kanický z Čachrova, jenž svou zprávu o událostech sepsal krátce po 19. únoru a ta byla 23. února doručena do Domažlic, zachytil téměř chaotický obraz vznikající domobrany: Na zprávu, že Pasovšti se dostali přes most až na Vyšehrad, sběhl se v Praze lid,a praporec z nějaký plachty aneb prostěradla sobě udělali, v šlochtorduňku šli, s cepami, s palicemi, v nich dlouhé špice železné byly, vidlice, rožny, ručnice i rohatiny maje, na ně vpád udělali, co jich bylo, jako 2 karnety, všechny pobili, i mnichy. Jesuité prosbou vyproštěni, avšak zbraně jim pobrány a dány na staroměstskou radnici…
Další svědectví je z 25. února a též popisuje události velmi podobně: V Praze luza se vrhla na kláštery, vyplenila je a zabíjela mnichy; nejvíce řádili u P. Marie Sněžné, kde zabili 14 mnichů a uřezali prsty s prsteny mrtvole pana z Donina, když chtěli rakev rozbiti. V Emausich zabili dva mnichy a kuchařku, třetí se zachránil komínem, na Karlově také dva, u sv. Anežky některé mnichy velmi zranili a nechali v košili utéci; v kostelich a klášteřích vše rozbili a odnesli.
Podrobně osudy ubitých 14 františkánských mnichů zaznamenal Jeroným Strasser. Byl františkán, který roku 1624vydal ve Vídni knihu Illustre Martyrium XIV Fratrum Minorum o smrti čtrnácti pražských řeholníků. Materiál pro ni sbíral už od roku 1621 přímo v Praze, tedy jen deset let po masakru, a čerpal mimo jiné od lidí, kteří zavražděné osobně znali, včetně tehdejšího kvardiána Jiljího Smouta. Kniha má samozřejmě jasně náboženský a mučednický rámec, ale její konkrétní údaje o místech a způsobu smrti jednotlivých bratří patří k nejdůležitějším raným pramenům. Proto podle ní můžeme průběh událostí rekonstruovat velmi podrobně.
Kolem jedenácté hodiny dopoledneshromáždilo u Panny Marie Sněžné asi sedm set ozbrojených lidí. Vikář konventu Bedřich Bachstein, který v nepřítomnosti kvardiána Jiljího Smouta komunitu vedl, nařídil, aby nikdo areál neopouštěl. Kostel však zůstal po ranní mši otevřený, a právě tudy pronikla první skupina útočníků.
První vraždy se odehrály přímo v chrámu. Španělský kněz Juan Martínez, sakristán a zpovědník pražských Španělů, právě dosloužil mši. Když dav vtrhl dovnitř, snažil se podle raného františkánského podání odnést do bezpečí ciborium s konsekrovanými hostiemi (liturgická nádoba podobná kalichu s víčkem, ve které se uchovávají hostie již posvěcené při mši a v katolické víře chápané jako Kristovo tělo). Útočníci se mu je pokoušeli vyrvat z rukou, když nepovolil, měl přijít o pravou ruku, poté byl proboden zezadu a nakonec zasažen mečem do hlavy. Hostie dopadly na zem a byly pošlapány. Jeho krví potřísněná kasule byla podle řádové tradice uchovávána ve Vídni již od roku 1612.
Rabování a vraždění v chrámu
Nedaleko od něj zemřel Bartoloměj Dalmasoni, Ital z oblasti Bergama. Byl zastižen u zpovědnice v tehdejší kapli Panny Marie, dnešní kapli sv. Michala, a ubit. Třetím mužem v prostoru kostela byl Jan Bodeo, zvaný Rode, italský laický bratr, zahradník a pomocník sakristána. Ten se pokusil ukrýt v přilehlém depozitáři sakristie, ale útočníci jeho úkryt objevili a zabili ho také. Tím se první vlna vraždění v kostele uzavřela.
Pak se dav obrátil proti samotnému klášteru. Tady už narazil na odpor: brána z prostranství před kostelem byla zavřená a trvalo zhruba hodinu, než byla vyvrácena. Útočníci se, dostali se do ambitu a začalo vraždění těch, kteří zůstali uvnitř konventu. V přízemí a prvním patře tak během krátké chvíle zemřeli další čtyři muži, každý tam, kde jej útok zastihl.
Bratr Kryštof Zelt, asi sedmdesátiletý holandský laik a starší kuchař, byl zastižen na chodbě u dveří do dvora právě ve chvíli, kdy nesl dříví do kuchyně. Jeden z útočníků mu rozťal hlavu řeznickou širočinou a ostatní jej potom dobili palcáty. O několik kroků dál měl službu v refektáři mladý Klement ze Švábska, student teologie. Připravoval stoly k jídlu, když k němu dorazili útočníci. Zabit byl přímo ve dveřích refektáře ranou dvoustrannou válečnou sekerou do hlavy.
V prvním patře se mezitím modlil asi čtyřiadvacetiletý jáhen Jeroným z Arese, Ital z milánského šlechtického rodu. Podle dochovaného podání se nesnažil skrýt ani utíkat; klečel před sochou Panny Marie, když jej zezadu probodli dlouhým mečem tak hluboko, že čepel pronikla tělem. Posledním z této čtveřice byl francouzský kněz Šimon, který už předtím utrpěl zranění a ležel v klášterní ošetřovně. Útěk pro něj prakticky nepřipadal v úvahu. Jeden z útočníků jej udeřil kyjem do hlavy, druhý mu vrazil meč do břicha. Ještě roku 1622 mělo být v pražském klášteře uchováváno jeho zakrvácené lůžko jako připomínka toho, kde zemřel.
Ti, kteří se dostali na půdu nad klenbou kostela, už neměli kam dál ustupovat. Bedřich Bachstein, který v nepřítomnosti kvardiána vedl celý konvent, tam podle františkánské tradice ukryl tři mladší bratry – Jana, Emanuela a Antonína. Když útočníci po delší době objevili schody na půdu, Bachstein se jim měl pokusit vysvětlit, že v klášteře žádné Pasovské neukrývají a že jsou pouze řeholníci. Odpovědí mu byla dvě kopí vražená do hrudi. Zemřel na místě a jeho tělo pak útočníci svrhli otvorem v klenbě dolů do kostela.
vražda Bedřicha Bachsteina
Stejný osud čekal i Jana, Emanuela a Antonína. Osmnáctiletý novic Jan měl být zabit ranami dýkou a kyjem, Emanuel byl nejprve zasažen kopím a poté zardoušen a Antonína podle podání jeden z útočníků škrtil, tloukl mu hlavou o zeď a nakonec mu probodl hrdlo dýkou. Jejich těla byla stejně jako Bachsteinovo svržena otvorem v klenbě na dlažbu kostela.
Tím ale vraždění ještě neskončilo. Tři poslední bratři se dostali ještě výš – až do malé věžičky nad střechou kostela. Byli to podjáhen Kašpar Daverio, student teologie Jakub z Augsburgu a krejčí Didak Jan. Útočníci je tam našli krátce před druhou hodinou odpoledne. Kašpara měl muž ozbrojený mečem probodnout do břicha a jeho tělo vyhodit na střechu; Jakub byl ve věžičce zabit mečem a stejně skončil i Didak Jan.
Právě smrt posledních dvou dostala ještě zvlášť brutální dohru. Jejich těla byla svržena na šikmou střechu kostela. Když se jedno z nich na střeše zachytilo, lidé dole se podle františkánské tradice domnívali, že se řeholník ještě pokouší uniknout, a začali na tělo střílet. Po uvolnění pak mrtvola dopadla ze střechy dolů mezi nastavená kopí.
Krátce po druhé hodině bylo po všem. Čtrnáct mužů, kteří toho rána žili v klášteře a kostele Panny Marie Sněžné, bylo mrtvých. Kostel i konvent byly vydrancované a jejich těla zůstala ležet tam, kam je vrazi pohodili.
Po masakru zůstala těla řeholníků několik dní ležet v kostele a klášteře, zčásti obnažená a zohavená. Teprve v sobotu se jejich pohřbu ujaly dvě šlechtičny: Maxmiliána ze Šternberka, manželka nejvyššího purkrabího Adama ze Šternberka, a Anna z Písnice, vdova po královském vicekancléři Janu Jindřichovi z Písnice. Za pomoci několika příbuzných a dvou měšťanů nechaly těla ošetřit a bez rakví uložit do země v dolním ambitu.
Čeští stavové se od vražd velmi rychle distancovali. V dopise saskému kurfiřtovi z 5. března 1611mluvili o „krutosti a nelidském počínání obecného lidu“ a tvrdili, že útok na kláštery nebyl jejich záměrem. Zároveň se snažili vysvětlit násilí chaosem po vpádu Pasovských a podezřením, že se jejich vojáci ukrývají v klášterech. Jejich dopis je proto současně odsouzením vražd i politickou obhajobou vlastního postupu.
Pozdější františkánská tradice uvádí, že v dubnu bylo staroměstským právem čtrnáct pachatelů odsouzeno k smrti a už na podzim se františkáni do poničeného kláštera vrátili.
Za jednoho z hlavních vůdců davu, který zaútočil na františkány u Panny Marie Sněžné, označují prameny berounského měšťana Matouše Hovorčovského z Kolivé Hory. Bezprostřednímu potrestání roku 1611 unikl a jeho případ se znovu otevřel až po Bílé hoře. Roku 1623 byl před konšelským soudem v Berouně odsouzen ke ztrátě cti, hrdla i majetku právě za svou účast na vraždění františkánů. Popraven však nebyl – díky přímluvám byl několik let vězněn a nakonec mu císařským dekretem z května 1629 dokonce vrátil majetek.
Před připravovaným blahořečením byly roku 2012 ostatky vyzvednuty a zkoumali je antropologové Národního muzea. Výsledek byl pozoruhodný: ve schráně neležely pozůstatky přesně čtrnácti osob, ale nejméně patnácti dospělých a pěti nedospělých jedinců. Třináct lebek bylo bezpečně určeno jako mužských a na řadě kostí byly nalezeny známky poranění vzniklých v době smrti. Antropologové uzavřeli, že většina ostatků s vysokou pravděpodobností skutečně patří františkánům zavražděným roku 1611.
Po více než čtyřech stech letech se jejich příběh symbolicky uzavřel 13. října 2012 v pražské katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Po schválení dekretu papežem Benediktem XVI. tam kardinál Angelo Amato jménem papeže prohlásil Bedřicha Bachsteina a jeho třináct spolubratrů za blahoslavené.
Zdroje: Jeroným Strasser (Hieronymus Strasser): Illustre Martyrium quatuordecim Fratrum Minorum
