Článek
Na první pohled může stará matrika působit jako jeden z nejnudnějších historických pramenů. Jméno, datum, otec, matka, kmotr. Další jméno, další svatba, další pohřeb. Jenže když se taková kniha čte stránku po stránce a rok po roce, začne vyprávět mnohem větší příběhy. Ne pohledem císařů, vojevůdců a diplomatů, ale lidí, kteří za úsvitu začali svůj boj o každodenní skývu chleba, o svou existenci, a žili svůj obyčejný život, kdy křtili děti, hledali ženicha pro dceru, pohřbívali rodiče a v neděli chodili do kostela.
Právě proto mohou být matriky překvapivě silným pramenem i k událostem, o nichž jsme zvyklí číst především v panovnických nařízeních a úředních spisech. Velké dějiny se v nich mění v konkrétní lidské osudy. A právě nejstarší rossbašská matrika je v tomto směru mimořádná. Nejen tím, co obsahuje, ale také dobou, ve které vznikla.
Matriky totiž nebyly na počátku 16. století samozřejmostí. Nejstarší dochovanou matriční knihou u nás je jáchymovská matrika vedená od roku 1531.
A když se podíváme na další nejstarší dochované knihy, objeví se něco pozoruhodného. Těžiště nejranějšího matričního písemnictví neleží v Praze ani v jiném velkém zemském městě, ale v Krušnohoří. Horní Blatná má matriku už od roku 1538, Abertamy od 1545, Krásno od 1552 a Horní Slavkov od 1557. Naproti tomu nejstarší dochovaná pražská matrika začíná až roku 1584.
To není náhoda. Krušnohoří první poloviny 16. století bylo mimořádně dynamickým prostorem. Nová horní města vznikala téměř přes noc, přicházeli sem horníci, řemeslníci a obchodníci ze Saska a spolu s nimi také nové náboženské myšlenky. Reformace tu zakořenila velmi brzy a spolu s ní se šířil i nový způsob organizace církevního života. Horní Blatná je krásným příkladem: její nejstarší matrika nezačíná jen seznamem pokřtěných a oddaných. Obsahuje také seznam pastorů, diakonů a učitelů, inventář kostela a školy, údaje o koupi nemovitostí pro školu i rozhodnutí v manželských záležitostech. A v samotné matrice se objevují lidé z Annabergu, Schneebergu, Eibenstocku, Aue a dalších saských měst. Česká a saská strana Krušných hor tehdy tvořily jeden velmi živý hospodářský, církevní a kulturní prostor.
Je na tom zvláštní ještě jedna věc. Jáchymovská matrika vznikla roku 1531, hornoblatenská roku 1538. Tridentský koncil přitom dokončil své zásadní reformní předpisy týkající se manželství a jeho evidence až roku 1563.V pražské arcidiecézi se tridentské požadavky na vedení matrik výrazněji prosadily teprve prostřednictvím pražské synody roku 1605. Nejstarší pražské matriky z konce 16. století jsou navíc podle Archivu hlavního města Prahy převážně nekatolické.
Evangelická města v sasko-krušnohorském prostoru tedy zapisovala své obyvatele do matrik dávno předtím, než se podobná evidence stala běžným a všeobecně prosazovaným nástrojem katolické církevní správy v českých zemích. Nebyla to jen otázka administrativy. Reformační církev kladla značný důraz na fungující místní obec, školu, kazatele, rodinu a veřejně uzavřené manželství. Zapisování křtů, svateb a později pohřbů do jedné obecní paměti do tohoto prostředí přirozeně zapadalo.
A právě sem patří i Roßbach – dnešní Hranice u Aše.
Jeho nejstarší dochovaná evangelická matrika sice začíná až roku 1581, tedy půl století po Jáchymovu, ale její skutečná hodnota spočívá v něčem jiném. Kniha přežila právě tu dobu, kdy se svět, který ji vytvořil, dostal pod mimořádný tlak. Začíná v době, kdy je evangelický život v kraji samozřejmostí. Pokračuje přes třicetiletou válku, uzavření kostelů, vyhnání farářů a pokus o rekatolizaci. A končí ve chvíli, kdy se evangelický duchovní do Roßbachu znovu vrací a snaží se zpětně doplnit i to, co během dvacetiletého přerušení farního života zůstalo nezapsáno.
Je to tedy matrika, která nezachycuje jen narození, sňatky a úmrtí. Zachycuje okamžik, kdy velká evropská náboženská politika vstoupila lidem přímo do jejich rodin.
Stačí v matrice otočit několik stránek a začne se před námi skládat krajina, která se od té dnešní v jednom zásadním ohledu liší. Rossbach nebyl uzavřenou vesnicí na okraji Čech a Ašsko nebylo světem jednotlivých osad žijících každá sama pro sebe. Rodinné, pracovní i církevní vazby propojovaly Hranice s Pastvinami, Trojmezím, Podhradím a Aší, ale také se saským Vogtlandem a Frankami.
Na dnešní mapě tato místa oddělují státní hranice. Tehdejší člověk však vnímal krajinu především podle cest ke kostelu a na trh, podle příbuzných, práce, mlýnů, hamrů a míst, odkud pocházel budoucí ženich či nevěsta.
Už roku 1616 si Hans Rauch z Roßbachu bere Gertraud z Friedersreuthu, dnešních Pastvin:
„Hans Rauch zu Roßbach mit Gertraud Hans Mertels zu Friedersreuth Tochter …“
„Hans Rauch z Roßbachu s Gertraud, dcerou Hanse Mertela z Friedersreuthu…“
Ve stejném roce přichází do Roßbachu také řemeslník z Oberschönbachu:
„Hans Cünzel von Oberschönbach, Zimmermann, mit Margaretha … hie zu Roßbach copulirt …“
„Hans Cünzel z Oberschönbachu, tesař, s Margarethou […], zde v Roßbachu oddán…“
Ještě výmluvnější je zápis z 22. dubna 1618:
„Georg Grauer uff der Wüstung Endres Grauers Sohn mit Margaretha Hans Alberts zu Ebmath Tochter zu Roßbach copulirt worden.“
„Georg Grauer z Wüstung, syn Endrese Grauera, byl v Roßbachu oddán s Margarethou, dcerou Hanse Alberta z Ebmathu.“
Nevěsta tedy pocházela z dnešní saské strany hranice, ženich z dosud přesně neurčené lokality Wüstung a jejich společným místem se stal kostel v Roßbachu.
Podobně roku 1619:
„Adam Riedel zu Tiefenbrunn mit Catharina Hans Mertels uff der Wüstung Tochter zu Roßbach copulirt ward.“
„Adam Riedel z Tiefenbrunnu byl v Roßbachu oddán s Catharinou, dcerou Hanse Mertela z Wüstung.“
A vazby sahaly ještě dál. Už roku 1617 je jeden pár v rossbašském okruhu ohlášen, ale vlastní svatbu má v Triebelu ve Vogtlandu. Roku 1627 zase matrika zaznamenává Hanse Limmera, „Hofknechta zu Regnitzlosen“, tedy čeledína či služebníka na dvoře v dnešním Regnitzlosau ve Frankách.
Přeshraniční pohyb byl běžnou součástí života Ašska.
Matrika přitom neukazuje jen odkud lidé přicházeli, ale také čím byli. Potkáváme v ní Zimmermanna – tesaře, Maurera – zedníka, Schulmeistera– školmistra, Hammerschmidta – hamerníka, Weißgerbera – jircháře, mlynáře, ševce, řezníky i rychtáře.
Už roku 1585 se mezi otci pokřtěných objevuje prosté:
„Lorentz Fischer / Schulmeister“
„Lorentz Fischer, školmistr.“
A postupně začínáme poznávat i celé rodiny. Opakují se Mertelové, Riedelové, Müllerové, Rauchové, Ritterové, Wölfelové, Baumannové či Schindlerové a jednotlivé zápisy se začínají spojovat.
Roku 1627 například čteme:
„Peter Mertel, Martin Mertels selig zu Friedersreuth Sohn, mit Concordia Nickel Riedels zu Roßbach Tochter copulirt ward.“
„Peter Mertel, syn zemřelého Martina Mertela z Friedersreuthu, byl oddán s Concordií, dcerou Nickela Riedela z Roßbachu.“
Za několika řádky matriky tak vidíme mnohem víc než dvě jména. Vidíme rod Mertelů z Pastvin spojený s Riedely z Hranic, řemeslníky přicházející z jiných vsí a rodiny rozprostřené po krajině od Ašska přes Sasko až do Frank.
Tak vypadal svět před rokem 1628 – otevřený prostor propojený lidmi spíše než rozdělený hranicemi.
Pak do něj vstoupila politika.
A staré cesty do Saska a Frank dostaly najednou úplně nový význam.
Putování za vírou
Roku 1628 vstoupila do tohoto otevřeného světa násilná rekatolizace. Kostely v Aši a Neubergu byly uzavřeny, evangeličtí faráři museli odejít a lidem, kteří po několik generací vyrůstali v luteránské víře, bylo najednou řečeno, že jejich dosavadní náboženský život skončil.
Matrika si ten okamžik uchovala jedinou, téměř strohou větou:
„Nach Sperrung der Kirchen zu Asch und Neuberg im Herbst dieses 1628 Jahrs …“
„Po uzavření kostelů v Aši a Neubergu na podzim tohoto roku 1628…“
Za těmi několika slovy se ale skrývá něco mnohem většího.
Víra těchto lidí nebyla jen vírou jejich pánů, Zedtwitzů. Byla jejich vlastní. Patřila k jejich rodinám, k nedělím, svátkům, křtům jejich dětí, svatbám i pohřbům. V tom kostele stáli jejich rodiče a prarodiče. Tam slyšeli kázání, tam zpívali, tam křtili své děti, tam se loučili se svými zemřelými. A teď měl někdo zvenčí rozhodnout, že to všechno přestane. Že jejich víra a přesvědčení nejsou ty správné.
Když jim zavřeli kostel, šli do jiného. Když jim vzali faráře, vydali se za farářem jinam. Přes hranici do Saska a Frank, někdy na několikahodinovou cestu, jen aby jejich manželství požehnal evangelický duchovní a aby před oltářem stáli ve víře, v níž vyrostli. Aby zde pokřtili své děti, aby slyšeli to správné slovo Boží.
Cesty do Saska a Frank přitom znali dávno. Teď se staly cestami za vírou.
Jedním z těch, jehož osud zachycuje rossbašská matrika, byl ašský farář Johann Engelhardt. Ještě nedávno kázal v Aši. Roku 1629 již ne, matrika ho označuje slovy:
„gewesenen Pfarrers zu Asch, an itzo zum Schönberg“
„bývalý farář v Aši, nyní v Schönbergu“.
A právě tehdy se vdávala jeho dcera Esther:
„Dnica Septuag. et seq. Mathes Merckel … mit Esther, des Ehrwürdigen und wohlgelehrten Herrn Johann Engelharts, gewesenen Pfarrers zu Asch, an itzo zum Schönberg, Tochter, allhier proclamirt, zum Schönberg copulirt word.“
Tedy:
„O neděli Septuagesima a následujících byl zde ohlášen Mathes Merckel s Esther, dcerou ctihodného a učeného pana Johanna Engelhardta, bývalého faráře v Aši, nyní v Schönbergu; v Schönbergu byli oddáni.“
Ohlášky sňatku probíhali ještě v kostele svatého Martina v Rossbachu, ale obřad již ne.
Je těžké si představit výmluvnější obraz té doby. Farář přišel o svůj kostel a odešel do exilu. Jeho dcera jej následovala a svou svatbu slavila právě tam, kam jejího otce vyhnaly náboženské poměry doma.
A nebyla sama.
Další jména v matrice míří do Regnitzlosau, Schönbergu, Münchbergua dalších evangelických míst za hranicí. Obyčejní lidé opouštěli na den či dva své hospodářství, dílnu nebo pole a vyráželi na dlouhou cestu, protože se své víry vzdát nechtěli.
Zedtwitzové se proti rekatolizaci bránili listinami, stížnostmi a svými právy.
Jejich poddaní se bránili po svém: šli pěšky přes hranice do kostela.
Vyhánění luteránských pastorů
Ne každý však mohl čekat nebo se vydat na dlouhou cestu. U svatby bylo možné termín odložit a vypravit se za evangelickým farářem do Saska či Frank. Narozené dítě ale potřebovalo pokřtít. Právě takový osud se skrývá v jednom z později doplněných zápisů. Roku 1629, bezprostředně po nástupu rekatolizace, byl Georg, syn Hanse Koppela a Sibylly z Neubergu, pokřtěn:
„… von Herrn Past. Degenmayer, Cathol. Sacerd., den 3 Decemb. Styli novi Anno 1629 getaufft …“
„… panem farářem Degenmayerem, katolickým knězem, pokřtěn dne 3. prosince podle nového stylu roku 1629…“
Byl začátek prosince. Venku zima, evangelický farář pryč a doma novorozené dítě. Možná bylo slabé, možná měli rodiče strach, že dlouhou zimní cestu za evangelickým duchovním nepřežije. Pro ně mohlo být menším zlem nechat syna pokřtít alespoň katolickým knězem, než riskovat, že zemře nepokřtěný.
Nevíme, zda právě tak uvažovali. Ale okolnosti k takové představě přímo svádějí.
A mnohem důležitější je, co se stalo později. Georgův katolický křest byl po letech znovu zanesen do evangelické rossbašské matriky. Rodina se tedy z katolického křtu nestala katolickou rodinou. Jejich syn se nakonec znovu ocitl v paměti evangelické obce, ke které se rodina očividně dál hlásila.
Jiní měli možnost vyrazit za hranice. V dalších letech nacházíme svatby v Regnitzlosau, Schönbergu či Münchbergu.
Následující stránky samy ukazují, co se s rossbašskou obcí stalo. Mění se písařské ruce, zápisy jsou nepravidelné, někdy dodatečné, jindy na celé roky téměř mizí.
Když se potom do Roßbachu vrátil farář Adam Eberl, zapsal do knihy vysvětlení:
„Alldieweil bey langer zwanzigjähriger Vacantz deß Pfarrambts in Roßbach …“
„Protože během dlouhé dvacetileté neobsazenosti farního úřadu v Roßbachu…“
a pokračuje tím, že narození a děti pokřtěné v jiných kostelích nebyly do domácí knihy zapisovány.
Eberl proto začal chybějící příběhy zpětně doplňovat. Nejen podle paměti lidí.Přinejmenším u některých rodin měl v ruce také skutečný doklad z kostela, kde se obřad během těch dvaceti let uskutečnil.
U Nicolause Caspera například připomíná jeho sňatek roku 1625 v Regnitzlosau a odvolává se na:
„… besag deß Zedels, so er von gedachter Kirchen zu Regnitzlosa überkommen …“
tedy přibližně:
„… podle lístku/potvrzení, které obdržel od zmíněného kostela v Regnitzlosau…“
To je nádherný detail. Lidé si uchovávali potvrzení o křtech a svatbách vykonaných za hranicemi a po obnovení vlastní evangelické fary je přinášeli zpět domů.Co nebylo zapsáno v Roßbachu v okamžiku události, mohlo být po letech doloženo svědectvím rodiny nebo papírem přivezeným ze saského či franckého kostela.
Jindy už takový doklad zřejmě nebyl a musela nastoupit paměť. U rodiny zesnulého Petera Mertela a jeho ženy Corduly, která tehdy žila na Wüstungu, farář zaznamenal:
„Peter Mertel seliger und sein Weib Cordula jetziger Zeit uff der Wüsten haben miteinander erzeuget noch 4 lebendige Kinder, der älteste Sohn bey 18 Jahrs, die andere Ursula vierzehn Tag vor Martini zehen Jahr, die dritte Margaretha vierzehn Tag nach Martini sieben Jahr, die kleinste vierzehn Tag vor der Ascher Herbstkirchmess 5 Jahr …“
„Zesnulý Peter Mertel a jeho žena Cordula, nyní žijící na Wüstungu, spolu zplodili čtyři živé děti. Nejstaršímu synovi bylo kolem osmnácti let, druhá, Ursula, měla deset let čtrnáct dní před svatým Martinem, třetí, Margaretha, sedm let čtrnáct dní po svatém Martinovi a nejmladší pět let čtrnáct dní před ašským podzimním posvícením…“
Tak přesně se po letech skládala rodinná paměť. Ne podle data narození v úřední knize, protože žádný zápis nevznikl, ale podle toho, že Ursula byla desetiletá dva týdny před Martinem, Margaretha sedmiletá dva týdny po Martinem a nejmladší dítě dosáhlo pěti let krátce před ašským podzimním posvícením. Z událostí církevního roku a místních slavností se tak po letech znovu sestavovala data, která během neobsazené fary neměl kdo zapsat.
A právě tím jsou tyto dodatečné zápisy tak silné. Neukazují jen dvacetiletou mezeru v matrice. Ukazují, že evangelická obec během těch dvaceti let nezmizela. Byla rozptýlena po okolních kostelích, v rodinných vzpomínkách a v malých potvrzeních, která si lidé schovávali, dokud je znovu nemohli přinést domů do svého milovaného kostela.
A nakonec přišlo to nejkrásnější – první luteránská svatba po mnoha letech.
První nově zaznamenaný pár tvořili Veit Zeh a Margaretha Ziegel z Gottmannsgrünu – dnešního Trojmezí. A Eberl do matriky napsal slova, která po všem předchozím působí téměř slavnostně:
„… von mir Adam Eberl, nunmehrigen Pfarrherrn zu Roßbach, in der Kirchen alhier copulirt und getrauet worden.“
„… mnou, Adamem Eberlem, nynějším farářem v Roßbachu, byli zde v kostele oddáni a sezdáni.“
Po všech zápisech o svatbách v Schönbergu, Regnitzlosau či Münchbergu jsou nejkrásnější právě ta tři prostá slova: „in der Kirchen alhier“ – zde v kostele.
Už nebylo třeba vyrážet několik hodin přes hranice. Nebylo třeba hledat evangelického faráře v Sasku nebo ve Frankách. V Rossbachu byl znovu jejich farář, jejich kostel a jejich svatba.
A tak končí příběh jedné staré matriky…..
Johann Tittmann: Heimatskunde des Ascher Bezirkes für Schule und Haus, Asch 1893
Karl Alberti: Beiträge zur Geschichte der Stadt Asch und des Ascher Bezirkes, sv. 1–4, Asch 1934.
