Článek
Na počátku husitských válek ležel Cheb ještě poměrně daleko od hlavního bojiště a stál jednoznačně na straně Zikmunda. Na podzim 1420 chtěl Zikmund dokonce využít Cheb jako místo sněmu říšských kurfiřtů. Kvůli Žižkovým operacím v západních Čechách na počátku roku 1421 byl však sněm přesunut do Norimberku.
Cheb se ale zanedlouho stal jedním z hlavních nástupních prostorů protihusitských vojsk. Roku 1421 se zde shromažďovala druhá křížová výprava. Podle pozdějšího vyhodnocení Františka Kubů poskytl samotný Cheb přibližně 1 200 mužů; z této síly Kubů odhadoval celkovou velikost shromážděného vojska minimálně na 20 000 mužů.
Pro Cheb a okolní německá území představovala husitská vojska stále vážnější bezpečnostní hrozbu. V následujících letech se husitské výpravy skutečně dostávají hluboko do okolních oblastí Fojtska a Frank.
Pro rok 1421 máme zatím skromný, ale přímý doklad, že i Zedtwitzové se účastnili bojů proti husitským nájezdům. Chebská kniha berní a výdajů zaznamenává:
„Dále jsme dali Jörgovi von Czedwicz za jeho škody dva zlaté. Dále jsme dali Nickelovi von Czedwicz za jeho škody pět zlatých.“
Gradl výslovně doplňuje, že platby šlechticům v této knize byly poskytovány za pomoc proti husitům. Vedle Zedtwitzů se objevují také Kospodové, Posseckové, Rabeové, Pergové, Wolfersdorfové a další rody z Fojtska a blízkého sousedství Zedtwitzů.
Mnohem důležitější událost pro rod Zedtwitzů probíhá o rok později. Řezno se mělo stát dějištěm velkého říšského sněmu, jehož hlavním tématem měla být nová válka proti husitům.
Zikmund za sebou měl katastrofální zimu 1421/1422. Jeho vojsko bylo v lednu 1422 po ústupu od Kutné Hory poraženo u Německého Brodu. Zároveň bylo zřejmé, že bez vojenské a finanční pomoci říšských knížat nebude schopen situaci v Čechách zvládnout. Proto už 8. března 1422 svolal kurfiřty, knížata, hrabata, rytíře a říšská města na všeobecný říšský sněm do Řezna, původně na 31. května. Hlavním bodem mělo být tažení do Čech „proti kacířům“. Později Zikmund termín posunul na 1. července 1422. Dochované svolávací listiny výslovně říkají, že se má jednat o vojenském tažení do Čech a o síle, kterou mají jednotlivé říšské stavy poskytnout.
Takže Řezno se několik měsíců připravovalo na jednu z největších politických schůzek roku 1422. Dokonce řezenský kronikář a kněz Andreas von Regensburg sestavil pro tamního biskupa zvláštní pojednání o postavení města a o herezích právě jako podklad pro připravovaný sněm o husitské otázce.
Jenže sněm se Zikmundovi začal rozpadat pod rukama.
Mezi Zikmundem a říšskými kurfiřty panovalo po neúspěšných husitských výpravách značné napětí.
Kurfiřti nechtěli čekat na krále v Řezně. Sešli se a nakonec rozhodli, že hlavní jednání proběhne raději v Norimberku.
To byla politicky citlivá věc.
Zikmund totiž zastával názor, že místo říšského sněmu určuje římský král, nikoli kurfiřti. Přesunutí jednání do Norimberka tak bylo také demonstrací jejich rostoucí politické samostatnosti. Zikmund přijíždí do Řezna kolem 20.–21. července 1422. Prameny se v detailu o jeden den rozcházejí. Andreas von Regensburg uvádí příchod Zikmunda s královnou Barborou Celjskou 20. července, zatímco moderní rekonstrukce Zikmundova itineráře kladou vstup do města na 21. července 1422.
Do Řezna nepřijel sám. Byl zde jeho královský dvůr a kancelář, královna Barbora, církevní představitelé a diplomaté. V souvislosti s připravovaným protihusitským sněmem se zde pohyboval také papežský legát kardinál Branda Castiglione, jeden z hlavních propagátorů křížové války proti husitům. Andreas z Řezna popisuje i příjezd zahraničních církevních hodnostářů.
Ve čtvrtek 23. července vydává Zikmund celou řadu listin, mezi nimi také velmi významný dopis českým pánům, rytířům a panošům, ve kterém je varuje před účastí na připravovaném čáslavském sněmu se Zikmundem Korybutovičem. Současně jim oznamuje, že se 27. července v Norimberku sejde s kurfiřty, říšskými knížaty, hrabaty, rytíři a městy téměř všech německých zemí a že hlavním tématem bude právě situace v Českém království.
Zedtwitzové skládají lenní slib
Ve stejný den Heinrich von Zedtwitz jako hlava rodu osobně předstoupil před krále Zikmunda, vykonal předepsaný lenní hold a složil přísahu nejen za sebe, ale také za Erharta a Konráda. Zikmund následně přijal jejich hold a potvrdil jim Neuberg jako léno České koruny. Vše dosvědčuje dochovaná lenní listina:
My Zikmund, z Boží milosti římský král, po všechny časy rozmnožitel Říše, a král uherský a český, dalmatský, chorvatský atd., vyznáváme a veřejně oznamujeme tímto listem všem, kdo jej uvidí nebo uslyší číst:
že před nás přišel Heinrich Zedtwitz, muž a milý věrný náš a naší Koruny české, a za sebe a za Erharda Zedtwitze a Conrada Zedtwitze, syna svého bratra, nám odevzdal do našich rukou hrad Neuberg se všemi jeho statky a příslušenstvími a nejpokorněji nás požádal, abychom jemu a výše jmenovanému synu jeho bratra výše zmíněný hrad Neuberg se všemi a jednotlivými jeho statky, užitky a příslušenstvími, tak jak je až dosud drželi, z naší ruky znovu milostivě udělili v léno.
Přihlédli jsme k této poctivé a rozumné žádosti a uvážili také věrné, ochotné a neúnavné služby, které předchozí Zedtwitzové často ochotně prokazovali našim předkům, králům českým, které nám denně prokazují a které mají a mohou prokazovat i nadále v budoucích časech;
a proto jsme s dobrým rozmyslem, dobrou radou a pravým vědomím výše jmenovanému Heinrichovi, Erhardovi, jeho bratru, a Conradovi, synu jejich bratra, von Zedtwitz, výše zmíněný hrad Neuberg s městečky, vesnicemi, soudy, užitky a všemi právy a příslušenstvími, tak jak je až dosud užívali, milostivě udělili z naší ruky v pravé mužské léno a udělujeme jim jej také jako král český mocí tohoto listu;
aby tento hrad se všemi výše zmíněnými příslušenstvími se svými dědici měli, drželi a vlastnili, nikým nerušeni.
Výše jmenovaný Heinrich nám také za sebe a za svého výše řečeného bratra a syna jejich bratra na to přísahal a vykonal obvyklý hold, jak je právem takových lén, avšak bez újmy nám na našich službách a jinak každému na jeho právech.
Také potvrzujeme výše jmenovanému Heinrichovi, Erhardovi a Conradovi a jejich dědicům všechny jejich svobody, práva, milosti a listy, privilegia a listinná zajištění, které předkové výše jmenovaného Heinricha, Erharda a Conrada získali a právoplatně nabyli od našich předků, totiž od nejjasnějšího knížete krále Jana, blažené paměti, našeho milého předka, od císaře Karla, blažené paměti, našeho milého pána a otce, a od krále Václava, blažené paměti, našeho milého bratra, jakož i od nás
a chceme a stanovujeme, aby všech těchto [práv] ve všech směrech, jako kdyby zde byla obsažena slovo od slova, všude požívali a užívali a při nich také zůstali nerušeni od kohokoli.
Na osvědčení tohoto listu, zpečetěného pečetí našeho královského Veličenstva.
Dáno v Řezně, po narození Krista roku 1422, v nejbližší čtvrtek před dnem svatého Jakuba, svatého apoštola, našich říší uherské v šestatřicátém, římské ve dvanáctém a české ve druhém roce.
Zikmund zde výslovně vytváří kontinuitu Neubergu od Jana Lucemburského přes Karla IV. a Václava IV. až k sobě. A to je pro celou budoucnost rodu Zedtwitzů a jedinečné postavení Ašska velmi důležité. Zedtwitzové drželi Ašsko jako české léno, ale současně byli se svým územím říšsky bezprostřední. Lenní přísahu skládali českému králi pouze jako lennímu pánovi; ve všech ostatních věcech stáli bezprostředně pod císařem a Říší.
Tuto skutečnost například v obecné rovině rozsáhle rozebírá Melchior Goldast, jenž patřil k významným raně novověkým autorům říšského veřejného práva a napsal rozsáhlé dílo o právech Českého království. Jeho dílo Commentarii de regni Bohemiae incorporatarumque provinciarum juribus ac privilegiis, nec non de hereditaria successione regiae Bohemorum familiae vyšlo původně roku 1627 a později znovu v rozšířeném vydání roku 1719:
„Český král má v Říši velmi mnoho lén, která od něho jako od lenního pána drží a uznávají kurfiřti, arcibiskupové, biskupové, vévodové, markrabata, lantkrabata a jiná knížata, opati, hrabata, svobodní páni a šlechtici rozptýlení po Německu; nad těmito však českému králi nepřísluší žádná jurisdikce kromě jurisdikce lenní, totiž tehdy, vznikne-li spor o následnictví v lénu nebo nějaká podobná rozepře.“
Klíčová jsou čtyři slova, uvádím i latinský originál:
nulla competit Jurisdictio, praeterquam feudalis – „nepřísluší mu žádná jurisdikce kromě lenní.“
Co je „lenní svrchovanost“ a co „zemská svrchovanost“
Tohle je přesně problém, na který při studiu Ašska neustále narážíme.
Ve starém říšském právu vůbec nebylo nutné, aby se tyto dvě věci překrývaly.
Představte si německého říšského hraběte, který drží určitý statek jako léno českého krále.
Český král je vůči němu:
Lehnsherr – lenní pán.
To znamená, že může například požadovat lenní přísahu, udělit investituru, rozhodovat o následnictví v lénu, řešit jeho odúmrť či spory vyplývající z lenního poměru.
Ale nemusí být jeho:
Landesherr – zeměpán.
A právě zeměpanská moc by zahrnovala mnohem širší věci: obecné soudnictví, daně, policejní správu, zákonodárnou moc, vojenské povinnosti obyvatelstva, náboženskou správu atd.
A nezávisle na našem ašském příkladu je dobře doloženo, že česká koruna skutečně měla množství lén ležících uvnitř Říše. Dobová právnická literatura výslovně hovoří o velkém počtu říšských stavů a šlechticů, kteří byli kvůli jednotlivým statkům ve vazalském poměru k českému králi.
Nejen Zedtwitzové a Ašsko představovali tento zvláštní typ vztahu k České koruně. Podobných případů existovala v rámci Svaté říše římské celá řada a právě na tuto skutečnost později odkazovala i zedtwitzovská právní argumentace ve sporech s Korunou českou. Melchior Goldast mezi držiteli českých lén v Říši výslovně uvádí například biskupy bamberského, würzburského a eichstättského, tedy významná církevní knížata ve Francích a Bavorsku. K českému králi byli lenním vztahem připoutáni také lantkrabata z Leuchtenbergu v Horní Falci, jejichž državy ležely již velmi blízko prostoru Chebska a Ašska.
Pro dějiny Zedtwitzů jsou ještě zajímavější další Goldastovy příklady. Mezi českými vazaly jmenuje norimberské purkrabí, s nimiž byli Zedtwitzové po dlouhou dobu úzce spojeni službou i majetkovými vztahy. Stejně tak uvádí opata kláštera Waldsassen, tedy představitele panství, které bezprostředně sousedilo s Chebskem a jehož dějiny se se Zedtwitzy rovněž opakovaně prolínaly.
Mimořádně významnou paralelu představují Reussové z Plavna. Jejich panství leželo ve Fojtsku, tedy v témže širším pohraničním prostoru, v němž se pohybovali také Neippergové a Zedtwitzové. Nejde přitom jen o tvrzení raně novověkého právníka Goldasta. Také moderní odborná literatura potvrzuje, že vazby plavenských rodů k České koruně sahaly hluboko do 14. století. Hagen Rüster ve studii Die Landesherrschaft der Vögte und Reußen im Vogtland in ihrer Verbindung zur böhmischen Krone z roku 2018 uvádí, že Heinrich von Plauen již roku 1327 vložil panství Plauen v léno českému králi. Mladší plavenská větev, Reussové, pak roku 1329 podřídila české lenní následnosti také hrad Posterstein.
Tato data jsou pro naše téma zvlášť pozoruhodná. K vložení Plavna do českého lenního systému dochází pouhé čtyři roky předtím, než Albert von Neuberg roku 1331 odevzdal hrad Neuberg Janu Lucemburskému a přijal jej zpět jako české léno. V obou případech tedy sledujeme velmi podobný právní mechanismus, ve stejném širším regionu a za vlády téhož českého krále. Neznamená to automaticky, že motivace obou rodů byla totožná, ale ukazuje to, že neubergský případ nebyl žádnou izolovanou výjimkou. Naopak zapadal do širší politiky českých králů, kteří si prostřednictvím lenních vztahů vytvářeli vazby k významným rodům a panstvím za hranicemi vlastního Českého království.
Goldast dále zmiňuje různé francké svobodné pány, v Bavorsku například rody Wolfsteinů a Heidecků. Českými lény však nebyli vázáni pouze jednotliví šlechtici či církevní knížata. Do stejné kategorie řadí dokonce i významná říšská města Norimberk a Řezno.
Právě tato šíře příkladů je pro pochopení postavení Ašska zásadní. Skutečnost, že určitý šlechtic, kníže, opat či město drželi majetek jako léno českého krále, sama o sobě ještě neznamenala, že jejich území bylo součástí Českého království nebo že nad nimi český panovník vykonával plnou zeměpanskou moc. V těchto případech mohl být český král lenním pánem, aniž byl zároveň teritoriálním zeměpánem.
A právě do této skupiny se Zedtwitzové později snažili zařadit také Ašsko. Nezpochybňovali, že hrad Neuberg drželi od českého krále jako léno a že mu byli v tomto smyslu povinni přísahou a lenním holdem. Tvrdili však, že tento vazalský vztah sám o sobě neopravňoval Českou korunu k výkonu širší správní, soudní a zeměpanské jurisdikce nad jejich územím.
Zedtwitzové tedy nebyli žádnou ojedinělou anomálií. Jejich případ patřil do mnohem širšího systému „německých lén České koruny“, který po staletí propojoval českého panovníka s řadou knížat, církevních institucí, šlechtických rodů i říšských měst hluboko uvnitř Svaté říše římské. Právě v tomto širším kontextu je třeba chápat i neobvyklé právní postavení Ašska.
Případ Neubergu a Ašska však nesmí vyvolat dojem, že všechny zedtwitzovské državy podléhaly stejnému právnímu režimu. Dobře je to patrné na Liebensteinu, dnešní Libé, který Heinrich, obvykle uváděný také jako Heinz von Zedtwitz na Neubergu, získal pravděpodobně roku 1426 od Jana ze Sparnecku a jeho syna Arnolda. Přímá kupní listina se nedochovala, avšak samotný obchod potvrzuje následný spor o kupní cenu. Ta činila 3 600 zlatých, Sparneckové však požadovali další doplatek a smír uzavřený 22. června 1426 před soudem v Norimberku jim přiznal dalších 1 500 zlatých. Na tuto transakci upozorňoval již Gradl.
vyjednávání o Liebensteinu
Zedtwitzové přitom nekupovali pouhou menší tvrz. Liebenstein byl již tehdy stavebně rozvinutým hradem s poměrně rozsáhlým hospodářským zázemím. V jeho areálu stál kostel sv. Kateřiny, dokončený přibližně dvě desetiletí před zedtwitzovskou koupí, a k panství náležela Libá i další okolní statky. Koupě tedy znamenala významné rozšíření rodového majetku jižně od Ašska.
Koupě však zároveň otevřela otázku starších právních vztahů Liebensteinu k městu Chebu. Již v roce 1426 zřejmě probíhala jednání mezi novým držitelem a chebskou městskou radou, jejíž předkupní právo k hradu bylo prodejem Sparnecků pravděpodobně porušeno. O přípravě těchto jednání svědčí mimo jiné skutečnost, že již 9. února 1426, tedy ještě před dokončením převodu, vydal opat kláštera Waldsassen vidimus staršího reversu předchozích držitelů Liebensteinu. Pozoruhodné je, že vidimus obsahoval dokonce český překlad. (Vidimus znamená doslova latinsky „viděli jsme“. V praxi šlo o listinu, v níž důvěryhodná autorita – zde opat kláštera Waldsassen – potvrdila, že viděla starší originál a že připojený opis jeho textu odpovídá předloze.) Starý revers zachycoval povinnosti, které byly s držením hradu spojeny vůči Chebu, a jeho ověřená kopie zřejmě sloužila jako právní podklad při jednání o tom, za jakých podmínek může Liebenstein převzít Heinrich von Zedtwitz.
Jak jednání s Heinrichem dopadlo, však nevíme. Jeho vlastní revers vůči Chebu se nedochoval a je možné, že vůbec nebyl vydán. Mohlo jít i o ústní dohodu zprostředkovanou významným chebským patricijem Kašparem Junkerem. Na tuto otázku upozorňoval již Gradl roku 1884.
Situace se vyjasnila až po Heinrichově smrti. Liebenstein zdědili jeho synové Hans a Heinz von Zedtwitz. Dne 5. prosince 1447 podali hrad a panství v léno králi Ladislavu Pohrobkovi a složili lenní slib. Dokládají to Regesten zur Geschichte der Stadt Eger. Následujícího dne měli bratři vykonat obdobný slib také vůči představitelům Chebu. Právě tento chebský revers evidoval už Karl Siegl ve svém katalogu chebského městského archivu z roku 1900 pod č. 1175. Karl Siegl se k němu později podrobněji vrátil také ve své rozsáhlé studii Die Fehde Egers mit Ritter Jorg von Zedwitz auf Liebenstein z roku 1916.
Siegl shrnuje nejpodstatnější ustanovení zedtwitzovského reversu velmi názorně. Hans a Heinz se svou pevností Liebenstein slibovali „beim Egerlande zu bleiben“, tedy zůstat při Chebsku, ponechat hrad Chebanům jako „offenes Haus“, otevřený hrad, uznat předkupní právo města, neprodat panství žádnému knížeti a při případném převodu uložit novému kupci stejné závazky.
Pozdější odborná literatura shrnuje opakovaně obnovované povinnosti liebensteinských leníků ještě úplněji. Nejde přitom nutně o doslovný text jediné listiny z roku 1447, nýbrž o soubor závazků, které se v liebensteinských lenních reversech opakovaly. Jejich hlavní obsah lze shrnout takto:
Liebenstein měl navždy zůstat součástí Chebska a nesměl být od něj odtržen.
Při prodeji nebo zastavení měl být nejprve nabídnut městu Chebu; nový držitel musel převzít dosavadní povinnosti.
Hrad měl být otevřen českému králi i chebské radě pro vojenské a jiné potřeby, avšak bez škody lennímu držiteli.
Leník se spolu se svými poddanými zavazoval „trpět s městem“, tedy podílet se na daních, robotách a dalších společných potřebách Chebska.
Cheb se na oplátku zavazoval liebensteinského leníka chránit a poskytovat mu pomoc.
Nešlo přitom jen o ustanovení existující na pergamenu. Jejich praktický význam se ukázal v dalších desetiletích při četných sporech Zedtwitzů s Chebem. Zvláště ostrý byl konflikt o zemskou daň označovanou jako Klauensteuer či Klosteuer. Roku 1481 ji chebští leníci, mezi nimi i Zedtwitzové na Liebensteinu, odmítli zaplatit. Chebská rada reagovala zatýkáním poddaných leníků a vymáháním slibu věčné poslušnosti. Spor se nakonec dostal před komorní soud. Rozsudek z 24. června 1483 rozhodl, že chebští leníci jsou podle starších zápisů povinni tuto daň odvádět; zároveň však potvrdil i povinnost Chebu poskytovat Zedtwitzům ochranu a pomoc. Šlo tedy skutečně o oboustranný právní vztah, nikoli pouze o jednostranné podřízení.
Libá tak představuje vhodný kontrast k Neubergu. Neuberg drželi Zedtwitzové jako staré mužské léno České koruny, jehož kontinuita sahala přes Zikmundovu listinu z roku 1422 až k Janu Lucemburskému. Liebenstein naproti tomu získali koupí, avšak spolu s ním převzali starší a podstatně konkrétnější závazky vůči Chebu a chebskému lennímu systému.
Rozšiřování majetku neznamenalo pouze získávání půdy, vesnic a hradů. S každou novou državou mohl rod přebírat také úplně jiný soubor práv, povinností a lenních vztahů.
A tak mohli Zedtwitzové současně vlastnit dvě sousedící državy, které na mapě téměř splývaly, ale z hlediska středověkého práva patřily do značně odlišných světů.
Zdroje
KNOLL, Vilém – ÚLOVEC, Jiří: Historie hradu a zámku Liebenstein v Libé. Castellologica Bohemica 12, Praha 2010, s. 255–291. Základní moderní odborné zpracování; podrobně řeší koupi roku 1426, vztah k Chebu, starší reversy i pozdější lenní poměry.
SIEGL, Karl: Die Fehde Egers mit Ritter Jorg von Zedwitz auf Liebenstein. Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen 55, 1916, s. 1–95. Důležitý zejména pro zedtwitzovský revers z roku 1447 a jeho hlavní podmínky.
SIEGL, Karl: Regesten zur Geschichte der Stadt Eger – „Regesty k dějinám města Chebu“. Důležité regesty chebských listin; zejména starší označení listiny č. 1175, týkající se reversu Zedtwitzů.
GRADL, Heinrich: starší práce a regesty k dějinám Chebska, zejména 1884; využíván pro převod Liebensteinu na Zedtwitze a pro jednání Zedtwitzů s Chebem. Knoll a Úlovec na něj opakovaně odkazují.
JÁNSKÝ, Jan: práce k dějinám českobavorské hranice a chebského lenního systému; Knoll a Úlovec z něj přebírají souhrn hlavních povinností liebensteinských leníků vůči Chebu.
SOkA Cheb, Archiv města Cheb: zejména inv. č. 342 – revers Sparnecků z roku 1418; inv. č. 370 – vidimus staršího liebensteinského reversu, vystavený opatem Waldsassenu 9. 2. 1426; dále materiály k lenním slibům Zedtwitzů z roku 1447.
Vidimus z 10. 8. 1518, pořízený chebskou komendou Německého řádu, uchovával znění zedtwitzovského reversu z roku 1447; ve starším chebském pořádání veden jako Urkunde Nr. 1175.
