Článek
Než se pokusíme znovu sestavit nejstarší rodokmen Zedtwitzů na Ašsku, je třeba se zastavit u práce mužů, bez nichž bychom dnes začínali téměř od nuly. Především u Heinricha Gradla, J. Tittmanna a Karla Albertiho. Každý z nich přistupoval k dějinám rodu trochu jinak, všichni však shromáždili množství údajů, které dodnes tvoří základ každého vážnějšího pokusu proniknout do nejstarších dějin Zedtwitzů.
Zvláštní místo mezi nimi zaujímá Heinrich Gradl. Jeho Regesten der von Zedtwitz představují rozsáhlý soubor výtahů z listin vztahujících se k rodu. Samostatný otisk, který dnes zpřístupňuje Bavorská státní knihovna prostřednictvím Deutsche Digitale Bibliothek, má přes sto stran a vznikl z Gradlových příspěvků otištěných ve Vierteljahrsschrift für Heraldik, Sphragistik und Genealogie. Gradl se tedy nepokusil pouze vyprávět dějiny Zedtwitzů. Především shromáždil jednotlivé písemné stopy, v nichž se členové rodu objevují.
Tittmann šel více cestou místních dějin. Jeho Heimatskunde des Ascher Bezirkes für Schule und Haus, vydaná v Aši roku 1893, obsahovala vedle vlastivědného a historického výkladu také genealogické tabulky. Karl Alberti potom během první poloviny 20. století shromáždil obrovské množství dalších historických, místopisných a genealogických údajů. Jeho několikasvazkové Beiträge zur Geschichte der Stadt Asch und des Ascher Bezirkes patří dodnes k základním dílům o dějinách Ašska; některé svazky přímo obsahují rodokmen Zedtwitzů.
Bylo by velmi snadné jejich práci jednoduše převzít. Otevřít Albertiho rodokmen, doplnit jej údaji z Tittmanna a Gradlových regestů a výslednou tabulku překreslit do modernější podoby.
Právě to ale dělat nechceme.
Ne proto, že bychom těmto badatelům nedůvěřovali. Naopak. Čím déle se jejich prací zabýváme, tím větší respekt vzbuzuje množství materiálu, které dokázali nalézt a zpracovat v podmínkách nesrovnatelných s dnešními.
Když chtěl historik na konci 19. století zjistit, zda se Zedtwitzové objevují v nějakém archivním fondu, nemohl do elektronického katalogu napsat několik variant jména – Zedtwitz, Zedwitz, Zedewitz, Czedwitza další – a během několika sekund zjistit, které archivy něco uchovávají. Musel především tušit, kde má hledat. Potom do příslušného archivu přijet, studovat inventáře, objednávat svazky a někdy pročíst stovky stran materiálu, aniž věděl, zda v nich vůbec něco nalezne.
Gradl tedy mohl několik dní nebo týdnů pracovat v archivu a výsledkem mohla být jediná krátká zpráva o jednom Zedtwitzovi.
Dnes můžeme během jednoho dne otevřít digitální katalogy několika českých i německých archivů, porovnat mnichovskou listinu s chebským regestem, vyhledat jméno v digitalizované lenní knize a ještě večer zjistit, zda se stejný člověk neobjevuje v dokumentu uloženém v Bamberku nebo Drážďanech.
Máme tedy proti Gradlovi obrovskou výhodu.
Jenže máme také jednu nevýhodu.
Gradl mohl držet v ruce listinu, kterou už my nikdy neuvidíme.
To není jen teoretická možnost. Ašské písemnosti, šlechtické archivy a rodinné sbírky prošly během 20. století válkami, změnami vlastníků, konfiskacemi, přesuny a poválečným vysídlením německého obyvatelstva. Část dokumentů se dostala do veřejných archivů, část byla rozptýlena mezi různé instituce a něco se pravděpodobně ztratilo úplně. Dodnes ostatně existují mimo Aš rozsáhlé soubory ašských materiálů; archiv Ascher Kulturbesitz například eviduje také konvoluty vztahující se přímo k Zedtwitzům, vedle historických map, matrik a další ašské dokumentace.
Když tedy Gradl zaznamená listinu, kterou dnes neumíme nalézt, nemůžeme jednoduše prohlásit, že se spletl.
Stejně tak však nemůžeme jeho krátký regest automaticky postavit na roveň původní listině.
A právě tady začíná naše práce.
Ani nalezení staré listiny ještě nemusí znamenat, že máme před sebou originál. Řadu středověkých dokumentů známe pouze z pozdějších opisů, kopiářů nebo z úředně ověřených přepisů. Pro genealogii je proto důležité nejen to, co listina říká, ale také v jaké podobě se její text dochoval.
Zvlášť cenný je takzvaný vidimus. Název pochází z latinského vidimus – „viděli jsme“. Důvěryhodný vydavatel, například církevní hodnostář, město nebo jiná autorita, v takové listině potvrzoval, že mu byla starší listina skutečně předložena, že ji viděl a přečetl, a nechal její znění věrně zaznamenat do nové listiny. Někdy přitom popsal také stav originálu a jeho pečeť. Vidimus tedy není původní listinou, ale může být velmi cenným svědectvím o listině, která se později ztratila.
Podobně se můžeme setkat s transumptem, tedy novější listinou, do níž byl vložen text listiny starší. Pojmy se v dobové i pozdější archivní praxi ne vždy používaly úplně jednotně, a proto bude pro nás důležitější než samotné označení zjistit, jak přesně vznikl dokument, který máme před sebou, a jaký vztah má k původní listině.
To může být při hledání nejstarších Zedtwitzů rozhodující. Původní listina mohla zmizet, ale její text mohl přežít ve vidimu, transumptu nebo starém kopiáři. A teprve mnohem později z něj mohl Gradl vytvořit svůj stručný regest.
Máme tedy někdy před sebou celý řetězec: ztracený originál – starý ověřený opis – Gradlův regest – Tittmannův výklad – Albertiho rodokmen.
historické listiny paměť naší historie
Naším úkolem bude po tomto řetězci postupovat pokud možno opačným směrem – od rodokmenu zpět k listině. Najít případné rozpory a informace které se k nim nedostaly.
U nejstarších Zedtwitzů bychom mohli jít ještě hluboko do 13. století. V listinách se objevují jednotliví muži nesoucí jméno podle vsi Zedtwitz nedaleko Hofu, ale mezi těmito nejstaršími zmínkami a pozdějšími Zedtwitzi na Ašsku zatím neumíme bezpečně vystavět nepřerušenou řadu otce, syna a vnuka. Pro náš rodokmen proto bude mnohem rozumnější začít u člověka, kolem něhož už se jednotlivé listinné stopy začínají spojovat.
Tím mužem je Peter von Zedtwitz.
Roku 1377 jej nacházíme v Töpenu ve službách norimberského purkrabího. Peter tehdy potvrzuje vypořádání škod, které utrpěl při vojenském tažení svého pána. Nešlo tedy o bezvýznamného držitele jednoho statku, ale o příslušníka rytířské vrstvy, který se pohyboval v okruhu norimberských Hohenzollernů. Také dnešní obec Töpen jej ve svých dějinách připomíná jako významného Zedtwitze, účastníka bojů purkrabího proti Švábskému městskému spolku a člověka, který opakovaně vystupoval jako ručitel, rozhodce či přísežný pomocník při jednáních v Hofu, Kulmbachu a Chebu.
Právě u Petra už také dostáváme něco, co je pro genealogii mnohem cennější než pouhá shoda jmen. Roku 1398 je doložen jako majitel statku v Münchenreuthu a pramen uvádí, že tento majetek převzal jeho syn Konrad von Zedtwitz. Najednou tedy nemáme dvě jména, která se genealog snaží spojit podle časové posloupnosti. Máme přímo doložený vztah otec – syn. Taková krátká zpráva má pro stavbu rodokmenu větší cenu než několik pozdějších genealogických tabulek.
Peterova životní dráha je pro další vývoj rodu důležitá ještě z jiného důvodu. Z původního prostoru kolem Hofu a Töpenu se jeho majetkové a politické zájmy postupně posouvaly směrem k Ašsku. Právě na přelomu 14. a 15. století se Zedtwitzové dostávají k Neubergu – dnešnímu Podhradí u Aše.
Ani zde však není příběh tak jednoduchý, jak by mohl vypadat z hotového rodokmenu.
Archivní inventář obce Podhradí shrnuje přechod Neubergu tak, že Konrad von Zedtwitz získal podíl na panství sňatkem s Hedvikou z Neubergu, zatímco správu statků vykonával jeho otec Peter. Po roce 1395 přešla na Zedtwitze většina někdejších neubergských držav. V jednotlivých listinách však sledujeme tento proces postupně: sňatek, dědictví, nákupy dalších práv a statků a teprve postupné vytvoření rozsáhlého zedtwitzovského panství. Hotový rodokmen celý tento proces stlačí do jediné čáry. Listiny ukazují, že skutečnost byla mnohem živější.
Právě zde se také začíná ukazovat, proč je sestavování nejstaršího rodokmenu tak zajímavé. Jedna listina nám prozradí syna, druhá společný majetek několika bratrů, třetí sídlo a další teprve ukáže, kam se jednotliví členové rodiny rozešli.
Například roku 1412 jsou společně doloženi bratři Konrad, Erhard a Heinrich von Zedtwitz při držbě statku v Isaaru. Následujícího roku byl Heinrich znovu uveden v souvislosti s tímto majetkem, který před ním držel jeho otec. Současně se však právě Heinrich stále výrazněji objevuje na Neubergu. Roku 1413 již jako „Heinrich von Czedwicz, sídlem v Neypergu“ kupuje od Neubergů další rozsáhlé statky a práva v Aši, Mokřinách, Kopaninách, Hranicích, Studánce a na dalších místech. Neuberg se tak během jediné generace mění z nově získaného sídla v hlavní základnu této části rodu.
A právě Heinrich učinil další krok, který měl pro rodokmen Zedtwitzů zásadní význam.
Roku 1426 získali Zedtwitzové Liebenstein – dnešní Libou. Držbu koupili od Hanse von Sparneck; samotný převod i následné finanční vyrovnání máme doloženy v pramenech z téhož roku. V rodinném archivu Zedtwitzů na Libé se dokonce dochovaly dva pozdější opisy listiny z 22. června 1426 vztahující se k této transakci.
Tím byl položen základ k rozdělení rodu, které nás bude provázet po další staletí. Jedna část Zedtwitzů zůstávala spojena s Neubergem a Ašskem, druhá se usadila na Libštejně. Nebyla to samozřejmě jediná dvě sídla rodu a jednotliví příbuzní drželi i další statky. Pro naše vyprávění jsou však Neuberg a Libštejn dva hlavní body, kolem nichž se začínají rodové větve čím dál zřetelněji seskupovat.
Krásně je to vidět o pouhých pětadvacet let později.
V rodinném archivu Zedtwitzů na Libé se dochoval opis listiny z 27. dubna 1451. A právě podobný dokument je pro genealogii malým pokladem. Nevypráví žádné velké dějiny. Neprobíhá v něm bitva ani královské jednání. Jde o dědické vypořádání uvnitř rodiny.
Právě proto nám ale říká tolik.
V listině vystupují bratři Hans a Heintz von Zedtwitz na Libštejně a Kuntz von Zedtwitz na Erkersreuthu. Ti potvrzují dědické porovnání další skupiny Zedtwitzů – bratrů Conrada, Georga, Veita, Ulricha a Balthasara, kteří jsou spojeni s Neubergem.
V jediné krátké archivní charakteristice se nám tak před očima objeví téměř celá generace.
Na jedné straně vidíme Zedtwitze usazené na Libštejně, na druhé rozsáhlou skupinu bratrů na Neubergu. Rod, který ještě za Petera sledujeme jako poměrně úzký okruh několika mužů, se během několika desetiletí rozrostl natolik, že už jednotlivé skupiny rozlišujeme podle jejich sídel.
A právě tato listina současně ukazuje, proč starý rodokmen nikdy nesmíme považovat za definitivní.
Mezi pěti neubergskými bratry totiž stojí také Balthasar von Zedtwitz.
V rodokmenech Gradla, Tittmanna a Albertiho, z nichž jsme při našem pátrání vycházeli, jsme jej v této generaci nenašli.
Kdybychom jejich tabulky pouze překreslili, Balthasar by v našem rodokmenu vůbec neexistoval.
Archivní listina z roku 1451 však říká něco jiného. Staví jej přímo vedle Conrada, Georga, Veita a Ulricha a výslovně je označuje jako bratry.
Je to vlastně drobný objev. Nepřepisuje dějiny Evropy ani Ašska. Přidává do rodokmenu jediného člověka.
Právě na takových drobnostech je ale nejlépe vidět, jak rodokmen skutečně vzniká.
Nejdříve máme několik jmen roztroušených v listinách. Potom najdeme dokument, který dvě z nich spojí jako otce a syna. Jiný ukáže tři bratry. Další nám prozradí, kde sídlili. A jednoho dne narazíme na opis listiny, který po více než pěti stech letech vrátí do rodiny člověka, na něhož se v pozdějších rodokmenech zapomnělo.
A právě proto je skládání nejstarších generací Zedtwitzů tak složité – a zároveň tak zábavné.
Začátek rodokmenu Zedtwitz
V polovině 15. století se tak před námi začíná objevovat základní uspořádání rodu, které bude pro další dějiny Zedtwitzů určující. Nešlo o okamžik, kdy by si členové rodiny jednoho dne sedli ke stolu a slavnostně rozdělili rod na dvě větve. Takto čistě genealogické dělení ve skutečnosti nevznikalo. Rozhodující bylo, kde jednotliví členové rodu sídlili, jaký majetek drželi a komu jej předávali. Z těchto majetkových a rodinných vztahů se postupně vytvořila dvě hlavní centra: Neuberg (dnešní Podhradí u Aše)a Liebenstein (dnešní Libá).
Starším z nich byl Neuberg. Sem Zedtwitze přivedlo již spojení Konráda von Zedtwitz s Hedvikou von Neuberg a během následujících desetiletí se právě hrad Neuberg stal základnou jejich rozsáhlého majetku v oblasti Asche (dnešní Aše). K němu postupně přibývaly další vsi, statky a práva. Neuberg tak nebyl pouze jedním z několika rodových sídel. Stal se středem panství, s nímž se Zedtwitzové spojili na několik dalších staletí.
Když potom roku 1426 Heinrich von Zedtwitz získal Liebenstein, nešlo pouze o koupi dalšího hradu. Vzniklo druhé centrum dostatečně významné na to, aby kolem sebe postupně soustředilo vlastní část rodiny. Tak také tento okamžik chápe dnešní regionální literatura, která s Heinrichovým získáním Liebensteinu spojuje počátek samostatné liebensteinské rodové linie. Liebenstein pak zůstal v držení této části Zedtwitzů až do počátku 20. století.
Je ovšem dobré si připomenout, že označení neuberská větev a liebensteinská větev jsou především pomůckou, která nám umožňuje rozsáhlý rod přehledněji sledovat. V první polovině 15. století byly příbuzenské i majetkové vztahy ještě příliš těsné na to, abychom mezi obě skupiny nakreslili ostrou hranici. Členové rodu vystupovali společně v listinách, ručili jeden za druhého, účastnili se rodinných majetkových vypořádání a vedle hlavních sídel drželi také řadu dalších statků.
Přesto je už roku 1451 rozdíl viditelný téměř dokonale. Bratři Hans a Heintz von Zedtwitz jsou výslovně spojeni s Liebensteinem, zatímco Conrad, Georg, Veit, Ulrich a Balthasar vystupují jako bratři na Neubergu. Vedle nich se objevuje ještě Kuntz von Zedtwitz na Erkersreuthu. Archivní opis tak zachycuje právě chvíli, kdy rod ještě jedná jako širší příbuzenský celek, ale současně už můžeme jednotlivé skupiny poměrně jasně rozpoznat podle jejich hlavních sídel.
Tím se také vysvětluje něco, co může být při pohledu na pozdější rodokmen poněkud matoucí. Ne všechny větve, které na něm později nalezneme, vznikly současně. Nejprve se vedle původního neuberského centra vytvořila výrazná liebensteinská linie. Teprve mnohem později se samotná neubersko-aschská část dále dělila podle nových sídel, dědictví a majetkových podílů na další rodové větve.
To už je však jiný příběh.
Pro nejstarší rodokmen je důležité především to, že kolem poloviny 15. století můžeme sledovat dva hlavní proudy.
První zůstával spojen s Neubergem a Aší. Jeho členové drželi stále rozsáhlejší soubor statků rozložených po celé oblasti a z této části rodu později vyrůstaly další rodové domy. Přestože se jejich sídla a majetky v průběhu staletí znovu dělily, společným základem zůstával rozsáhlý majetkový celek soustředěný kolem Neubergu a Aše.
Druhý proud se soustředil kolem Liebensteinu. Tam vzniklo vlastní rodové centrum se samostatnou historií, majetkem a později také vlastní genealogickou tradicí. To, co v první polovině 15. století začalo získáním nového sídla jedním z členů rodiny, se postupem času skutečně proměnilo v jednu z hlavních linií rodu.
Obě větve však samozřejmě neztratily společný původ ani vzájemné kontakty. Zedtwitzové na Liebensteinu a Zedtwitzové na Neubergu nepředstavovali dva cizí rody. Byly to dvě části téže rodiny, které spojoval společný erb, společná minulost a příbuzenské vazby. Jejich členové se také v dalších staletích znovu potkávali při sňatcích, dědických záležitostech a dalších rodinných událostech. Rozdělení na větve proto neznamenalo přerušení rodinných vazeb, ale především vznik dvou samostatných majetkových a genealogických center.
A právě tady se nám poprvé ukazuje, proč nebude možné psát další dějiny Zedtwitzů jako příběh jediné rodiny postupující generaci za generací.
Od této chvíle budeme mít před sebou několik příběhů současně.
Na Neubergu budou Zedtwitzové dále upevňovat své mimořádné postavení v oblasti Aše a jejich državy se budou postupně rozrůstat i dělit mezi další rodové domy. Na Liebensteinubude mezitím vyrůstat druhá větev se svým vlastním majetkem, osudy a potomky. Jednotliví členové rodu se budou objevovat také mimo obě hlavní centra, získávat další statky a někdy zakládat nové linie, které se od původního kmene vzdálí ještě více.
Rodokmen, který jsme na začátku této kapitoly začali skládat kolem Petera von Zedtwitz, se tedy během necelého století výrazně proměnil.
Z několika mužů, které jsme zpočátku obtížně rozpoznávali v jednotlivých listinách, se stal rozvětvený rod usazený na několika sídlech. Především však vznikla dvě centra, která budou určovat jeho další historii: Neuberg a Liebenstein.
Je příznačné, že právě tento výsledek nevychází z jediné genealogické tabulky. Postupně jsme k němu došli přes jednotlivé majetkové převody a příbuzenské vztahy: od Petera ke Konrádovi, od prvního proniknutí na Neuberg k jeho postupnému ovládnutí, od Heinrichova získání Liebensteinu roku 1426 až k listině z roku 1451, která už před námi staví Zedtwitze z obou sídel vedle sebe.
Na úplném začátku našeho pátrání jsme tedy hledali odpověď na zdánlivě jednoduchou otázku: kdo byl čí syn?
Nakonec jsme při tom sledovali něco mnohem zajímavějšího – jak se z jedné středověké rytířské rodiny během několika generací vytvořily dvě hlavní větve, které pak psaly každá svůj vlastní, a přesto stále společný příběh.
Tady můžeme první část jejich rodokmenu na chvíli opustit.
Jeho další větvení bude pokračovat ještě po staletí. Základní rozcestí jsme však už našli.
Na jedné straně Neuberg a Aš.
Na druhé Liebenstein.
GRADL, Heinrich: Regesten der von Zedtwitz. Berlin: Herold, 1885. Zvláštní otisk z Vierteljahrsschrift für Heraldik, Sphragistik und Genealogie. Digitalizát Bayerische Staatsbibliothek.
TITTMANN, Johannes: Heimatskunde des Ascher Bezirkes für Schule und Haus. Asch, 1893. Součástí díla je rovněž genealogická tabule rodu Zedtwitz.
ALBERTI, Karl: Beiträge zur Geschichte der Stadt Asch und des Ascher Bezirkes.4 svazky, Asch, od 1935; IV. díl vyšel roku 1940 a obsahuje také rodokmen rodiny von Zedtwitz.
Státní oblastní archiv v Plzni, Rodinný archiv Zedtwitzů, Libá, 1434–1941. Zejména dva opisy listiny z 22. června 1426 a opis listiny z 27. dubna 1451. Druhý z nich uvádí bratry Hans a Heintz von Zedtwitz na Liebensteinu a bratry Conrad, Georg, Veit, Ulrich a Balthasar na Neubergu.
Státní okresní archiv Cheb, Archiv obce Podhradí.Inventář fondu; úvod k dějinám Neubergu zachycuje přechod panství na Zedtwitze prostřednictvím sňatku Konráda von Zedtwitz s Hedvikou von Neuberg a působení Petera von Zedtwitz.
Státní okresní archiv Cheb, fotografická dokumentace historických listin a archiválií, mj. listina č. 377 z roku 1426 vztahující se k Hansovi von Zedtwitz z Neubergu a kostelu v Liebensteinu.
Gemeinde Töpen: historické materiály k Töpenu a Isaaru. Pro nejstarší generace je významný zejména údaj z 19. listopadu 1412 o bratrech Conradovi, Erhardovi a Heinrichovi von Zedtwitz a listina z 18. listopadu 1413 o Heinrichovi von Zedtwitz na Neubergu.
Archiv der Stiftung „Ascher Kulturbesitz“.Sbírky obsahují rozsáhlou ašskou literaturu, matriky, mapy a zvláštní konvoluty k rodu von Zedtwitz.
Muzeum Aš: Páni z Zedtwitz, informační publikace o šlechtických rodech Ašska, 2024. Shrnuje příchod Zedtwitzů na Neuberg, získání Liebensteinu roku 1426 a následné větvení rodu.
