Článek
Heinrichův vzestup koupí Liebensteinu neskončil. Teprve nyní začínáme sledovat, jak se nový majetek skutečně dostával pod jeho správu. Už 19. listopadu 1426, několik měsíců po koupi hradu, vystupuje Zedtwitz sídlící na Neubergu v listině jako patronátní pán kostela v Liebensteinu.
Kostel sv. Kateřiny byl tehdy ještě velmi mladý. Založil jej roku 1406 předchozí pán Liebensteinu Erhard Rudusch, který pro něj vyčlenil samostatnou farnost z rozsáhlého obvodu Pomezí nad Ohří. Nová farnost zahrnovala vedle Libé také Hůrku, Dobrošov, místní hamr a další statky. Koupí panství tak Heinrich nepřebíral pouze hrad a jeho poddané, ale rovněž patronátní práva a odpovědnost za instituci, která tvořila duchovní i hospodářské centrum panství.
Právě v této roli jej zachycuje listina ze svátku svaté Alžběty roku 1426. Liebensteinský farář Konrád se dostal do sporu s Johannem Haidenem a dalšími o statky v nedalekém Rathsam, které byly určeny k hospodářskému zabezpečení liebensteinské fary. Spor skončil dohodou a Zedtwitz jako pán kostela dosažené vyrovnání písemně potvrdil. Gradl, který listinu v chebském městském archivu studoval, dokonce zaznamenal dva původní papírové exempláře s přivěšenými pečetěmi.
V listině je doslova uvedeno: Häncz von Czedewicz, gesessen zu Nitperg, Lehenherr der Kirche zum Liebenstein…“
Tedy:
„Häncz von Zedtwitz, sídlící na Neubergu, lenní pán kostela v Liebensteinu…“
Právě výraz „gesessen zu Nitperg“ – „sídlící na Neubergu“je velmi výmluvný. I po koupi významného hradu Liebenstein zůstával Neuberg Heinrichovým hlavním sídlem a základnou jeho moci. Libá byla novou državou připojenou k již existujícímu neubergsko-ašskému komplexu, nikoli okamžitou náhradou Neubergu.
Když se Heinrich von Zedtwitz na Neubergu 27. června 1427 objevil mezi ručiteli při velkém prodeji majetku Hohenzollernů městu Norimberku, nebyla to náhoda. Zedtwitzové patřili k jejich blízkým spojencům už několik desetiletí.
Už roku 1377 byl Peter von Zedtwitz odškodněn norimberským purkrabím Friedrichem za škody utrpěné v jeho vojenské službě. Později vystupoval jako rada purkrabího Johanna. Heinrich tuto vazbu dále prohloubil: roku 1412 od Johanna koupil Rehau a roku 1416spolu s bratrem Erhartem půjčil purkrabímu 800 rýnských zlatých, za něž jim byl zastaven hrad a úřad Selb.
Mezitím však prudce vzrostlo i postavení samotných Hohenzollernů. Friedrich VI. Norimberský, dlouholetý spojenec krále Zikmunda, byl roku 1415povýšen na braniborského kurfiřta a roku 1417 slavnostně uveden do držení Braniborska. Z někdejšího norimberského purkrabího se stal jeden z nejmocnějších knížat Říše.
Jeho staré norimberské državy tím ztratily část svého někdejšího významu. Vztahy Hohenzollernů s městem Norimberkem byly navíc dlouhodobě napjaté a purkrabský hrad byl roku 1420 vypálen. Friedrich zároveň potřeboval značné finanční prostředky pro upevnění své nové moci v Braniborsku. Proto roku 1427 prodal Norimberku purkrabský hrad spolu s rozsáhlými soudními, majetkovými a hospodářskými právy.
Za splnění této smlouvy ručilo pětadvacet šlechticů. Vedle členů rodů Seckendorff, Sparneck, Egloffstein, Guttenberg či Waldenfels se mezi nimi nachází také:
„Heinrich von Czedwitz zu Nytperg“
tedy Heinrich von Zedtwitz na Neubergu.
Heinrich zde nevystupoval jako pouhý svědek, ale jako Bürge – ručitel, tedy muž, jehož jméno, čest a majetkové postavení měly garantovat splnění závazků kurfiřta.
Tato listina proto dobře ukazuje Heinrichův společenský vzestup. Zedtwitzové začínali v okruhu Hohenzollernů jako jejich rytířští služebníci, později jim půjčovali peníze, získávali od nich statky a úřady a roku 1427 už Heinrich stál mezi předními franckými šlechtici, kteří ručili za závazky samotného braniborského kurfiřta Friedricha I.
Vzestup Zedtwitzů tak nápadně probíhal souběžně se vzestupem jejich dlouholetých patronů Hohenzollernů.
Ve stejném roce 1427 máme Heinricha doloženého pravděpodobně také v přímé správní službě Hohenzollernů. Tittmann, který se odvolává na staré fojtské písemnosti, uvádí, že „Heinrich von Zedtwitz byl roku 1427 hejtmanem v Selbu“. Zpráva dobře navazuje na starší událost z roku 1416, kdy Heinrich s bratrem Erhartem půjčili norimberskému purkrabímu 800 rýnských zlatých a jako zajištění obdrželi právě hrad a úřad Selb. Roku 1427 tedy Heinrich zřejmě nevystupoval v Selbu pouze jako zástavní držitel, ale přímo jako jeho hejtman.
Po drtivé porážce sasko-míšeňského vojska u Ústí nad Labem v červnu 1426 se v Říši začala připravovat další velká výprava proti husitům. Na říšském sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem byl na jaře roku 1427 přijat plán nové křížové výpravy a dne 4. května také podrobný válečný řád. Jedním z hlavních organizátorů celé operace byl právě kurfiřt Friedrich Braniborský, Heinrichův dlouholetý patron a spojenec.
Hlavními shromaždišti byly: Norimberk, Cheb a Freiberg v Sasku.
Dne 21. července 1427 psali chebští radní purkmistrům a radám Budyšína, Zhořelce, Žitavy, Löbau a Kamence a informovali je o postupu říšských vojsk:
Do Chebu dorazili: „biskupové würzburský a bamberský a také jejich milostivý pán, markrabě braniborský.……..s nimi přišli další páni, hrabata, rytíři s výzbrojí a s mocným vojskem“.
A chebští radní dodávají, že všichni: „zůstali ležet u nás a kolem nás“.
Fridrich s bamberským a würzburským biskupem dorazili v pátek a sobotu po svátku Petra a Pavla, tedy 4. a 5. července 1427, a zůstali zde až do 12. července. Poté vytáhli dále do Čech
Ve dnech 13.–14. července byly bez boje obsazeny Mašťov a Žlutice, odkud husitské posádky ustoupily. Zároveň postupovala druhá velká skupina.
Chebský dopis z 21. července uvádí též, že trevírský arcibiskup Otto, kardinál a bavorští vévodové Johann a Otto se svými pány, rytíři a říšskými městy leželi předtím u Norimberka. Odtud táhli přes Tachov a Planou a právě 21. července měli pokračovat směrem ke Stříbru.
Dne 23. července 1427 začalo obléhání Stříbra, které hájil Přibík z Klenové. O několik dní později se však celá situace zhroutila. Přišly zprávy o blížících se spojených husitských polních vojscích vedených Prokopem Holým. V říšském táboře se šířila panika, vypukl požár a část pěchoty a vozatajstva začala ustupovat směrem k Tachovu. Ústup se rychle změnil v útěk a husitské oddíly pronásledovaly rozpadající se vojsko k české hranici.
Zmatek ústupu máme zachycen v jednom mimořádně působivém soudobém dopise. Cheb poslal svému původnímu oddílu další pomoc až k Bärnau (cca 15 km západně od Tachova). Odtud napsal 3. srpna 1427 Friedrich, služebník chebského měšťana Hanse Junckhera, zprávu o tom, co se děje. Jeho dopis začíná oznámením, že vojsko ustupuje a vzápětí přidává větu: „To vidím vlastníma očima.“
Chebská účetní kniha a radní kronika převedly celou katastrofu do mnohem střízlivější řeči peněz:
„Ke Stříbru a Tachovu bylo proti husitům vysláno 80 koní; utrpěna škoda asi 200 zlatých.“
Dne 21. srpna oznámila rada v Lokti Chebu, že Jakoubek z Vřesovic postupuje s velkou vojenskou mocí směrem ke Žluticím a Bochovu.
O několik týdnů později přišla další zpráva. Tentokrát z kláštera Waldsassenu.
Dne 30. září 1427 napsal opat Nikolaus chebské radě, že podle jeho informací hodlají husité táhnout: od Tachova směrem k Albenreuthu, tedy již k chebské hranici. Cheb reagoval okamžitě. Obrátil se o pomoc na Friedricha Braniborského. A Friedrich 12. října 1427 odpověděl, že se kvůli požadované vojenské pomoci obrátil na biskupy v Bamberku a Würzburgu.
Po neúspěchu křížové výpravy roku 1427 se charakter války začal měnit. Husitská polní vojska již nebyla odkázána pouze na obranu Čech, ale stále častěji přenášela válku na území svých protivníků. Tyto výpravy, v dobových pramenech označované jako rejsy, měly protivníka hospodářsky oslabit, přimět města a knížata k placení výpalného a současně přinést do Čech peníze, koně, dobytek, potraviny a další zásoby.
Husitské vojsko táhne krajinou
Už roku 1428 pronikaly husitské oddíly přes Tachovsko do Horní Falce a objevily se také na Chebsku. Chebské účty zaznamenávají pronásledování husitů, kteří odvedli koně a dobytek. V témže roce máme Heinricha von Zedtwitz osobně v Chebu. Dne 19. srpna zaplatila městská pokladna čtyři groše za víno při jednání, které s ním „na komoře“ vedl Sigmund Rudusch.
Sigmund přitom nebyl bezvýznamným městským úředníkem. Patřil k nejvlivnějším představitelům chebského patriciátu a opakovaně zastával purkmistrovský úřad. Pro Heinricha měl navíc ještě jednu zajímavou vazbu: byl blízkým příbuzným Erharta Rudusche, někdejšího pána na Liebensteinu, Po Erhartově smrti přešel Liebenstein přes jeho dceru Ottilii ke Sparneckům a od nich jej roku 1426 získal Heinrich. O čem Sigmund Rudusch s Heinrichem roku 1428 jednal, bohužel účet neříká.
Na přelomu let 1429 a 1430 se do pohybu dala jedna z největších husitských zahraničních výprav. Pod vedením Prokopa Holého vyrazila polní vojska přes Sasko a Míšeňsko a následně se obrátila k jihu do Fojtska a Frank. Odborná literatura odhaduje sílu celé výpravy přibližně na 15–20 tisíc mužů.
Plavno padlo 25. ledna 1430. Nejdůležitějším pramenem je dopis Lewina II. z Wirsbergu z 16. března 1430. Je mimořádně cenný nejen tím, že je soudobý. Lewin se pohyboval přímo v okruhu Fridricha Braniborského a sám píše, že právě v době, kdy husité stáli před Plavnem, pobýval u markraběte na Plassenburgu. Nejde tedy o kronikáře, který události sepisoval o sto let později.
Lewin popisuje nejprve řádění husitů v Míšeňsku jako: „vraždění, pálení a loupení“. Potom přichází přímo Plavno: „tehdy se položili před Plavnem, dobyli město i hrad a pobili většinu těch, na které tam narazili…“ Lewin dokonce jmenuje několik zabitých: Hanse von Raschau, Hanse Posseka a Jona Tristana. Dále píše, že jen malý počet lidí vzali do zajetí a že: „způsobili plavenské zemi veliké zhoubné škody.“
Moderní zpracování Plauener Stadtbuch von 1388 potvrzuje, že při dobytí 25. ledna 1430 zahynula značná část obyvatel a celé Plavno bylo vypáleno. Zároveň ale velmi správně varuje před čísly, která se postupem staletí nabalovala na původní událost. Starší kroniky hovoří o 500–900 mrtvýcha dochoval se seznam 172 jmen, z toho 119 plavenských měšťanů. Jenže autor upozorňuje, že některá jména z tohoto údajného seznamu obětí se znovu objevují v radních seznamech po roce 1430. Buď šlo o jmenovce, nebo není pozdější seznam zcela spolehlivý. V pozdějších vyprávěních se objevil například příběh, že husité nemohli dobýt hrad, a tak podplatili strážce brány kloboukem dukátů. Když jim otevřel, nejprve mu místo odměny usekli hlavu. Následovat měl strašlivý masakr a přežít měli pouze dva či tři lidé ukrytí ve studni. Tato pověst žije v Plavně dodnes a místní historický spolek ji stále připomíná.
Lewin pak píše : „Potom se obrátili a táhli na Hof…“
Před městem došlo nejprve k boji s oddíly Friedricha Braniborského. Účast těchto bojů dokládá pozdější vyúčtování Hanse Oberndorffera, který obdržel od kurfiřta 26 rýnských zlatých jako náhradu za zbroj a výstroj poškozenou při střetu s husity „před městem Hof“.
Husité vypalují města
Obrana města však neuspěla. Husité Hof dobyli, zatímco opevněný hrad, který Friedrich předem obsadil rytíři a ozbrojenci, se ubránil. Hofský hejtman Caspar von Waldenfels se pokusil další zkázu odvrátit vyjednáváním a dohodl s husity peněžní částku, za niž mělo být ušetřeno město i dosud nezpustošené okolí. Dohoda však nebyla dodržena.
Chebská rada pak ve zprávě z 10. února 1430 zaznamenala výsledek jedinou větou: „Hof – město vypáleno; hrad se dohodl.“
Rozsah škod potvrzuje listina Friedricha Braniborského a jeho syna Johanna z 6. března 1430. Obyvatelé Hofu podle ní utrpěli od husitů „mnohonásobné zhoubné a veliké škody“ loupením, požáry a dalšími útoky. Aby mohli obnovit své domy a městské opevnění, osvobodili je jejich zeměpáni na deset let od berní a dalších dávek.
Následky vpádu byly patrné ještě roku 1432, kdy musel bamberský pomocný biskup Gerhard znovu vysvětit požárem a násilím poškozený kostel sv. Michaela a jeho hřbitov.
Po dobytí Plavna a Hofu pokračovalo husitské vojsko počátkem roku 1430 dále do Frank a Horní Falce. Jeho postup provázelo vypalování měst, klášterů a venkovských sídel. Dobová zpráva chebské městské rady z 10. února 1430 uvádí mezi vypálenými místy Hof, Bayreuth, Kulmbach, Hollfeld, Gefrees a Pegnitz a dodává, že stejný osud postihl ještě „mnoho dalších měst, trhů a hradů“, jejichž jména Chebští tehdy ještě neznali. Auerbach a Sulzbach obyvatelé před příchodem husitů opustili.
Další zprávy dokládají vypálení Münchbergu, kláštera v Himmelkronu a zpustošení jeho okolí. Husitské vojsko se přitom rozdělovalo na jednotlivé proudy, které postupovaly různými směry. Zasaženy byly také Weismain, Burgkunstadt, Scheßlitz, Waischenfeld a další místa, zatímco ve Wunsiedelsku narazily husitské oddíly na ozbrojený odpor.
Tažení se tak bezprostředně přiblížilo k oblasti, v níž ležely statky Zedtwitzů. Přesto v dosud nalezených soudobých zprávách nemáme přímý doklad o napadení Aše, Neubergu nebo Libé ani o zničení některého z hlavních zedtwitzovských sídel.
Jednu konkrétní stopu však máme. Rossbach, dnešní Hranice u Aše, který roku 1413 získal Heinrich von Zedtwitz od Neubergů, byl již tehdy součástí jeho majetku. Zdejší kaple sv. Martina musela být roku 1432 znovu vysvěcena bamberským světícím biskupem Gerhardem ze Salomy, protože byla předtím znesvěcena husitskými kacíři.
Je to zatím jediná nalezená konkrétní zpráva, která husitský vpád přímo spojuje se zedtwitzovskou državou na Ašsku. Jak rozsáhlé škody zde husitské oddíly skutečně způsobily, nevíme.
Přímou zprávu, která by některého ze Zedtwitzů výslovně jmenovala mezi účastníky bojů proti husitům, zatím nemáme. To však neznamená, že rod stál stranou. Vzhledem k jejich úzkým vazbám na město Cheb, k jejich postavení na Libé a Ašsku, stejně jako k dlouhodobému spojení s markrabětem Fridrichem Braniborským a s okolní šlechtou, která se na obraně země přímo podílela, je jen stěží představitelné, že by Zedtwitzové zůstali během těchto událostí nečinní. Husitské tažení probíhalo bezprostředně v prostoru jejich majetků a jejich spojenců a zasáhlo dokonce Rossbach, náležející Heinrichovi von Zedtwitz. Přesnou podobu jejich účasti však prameny neprozrazují. Můžeme proto předpokládat, že byli do obranných opatření a vojenských událostí roku 1430 nějakým způsobem zapojeni, avšak bez přímého dokladu nelze určit kde, kdy ani v jaké úloze.
Zedtwitz v boji
Přes válečné otřesy pokračoval život na liebensteinském panství. Dne 25. května 1431 vystoupil v Chebu před králem Zikmundem zdejší farář Konrád z Lobdo, známý již z Heinrichovy listiny z roku 1426. Zikmund mu na jeho osobní žádost potvrdil zakládací listiny a privilegia liebensteinské fary, pocházející ještě od Erharta Rudusche.
Proč tedy Ašsko uniklo osudu, který postihl Plavno, Hof a řadu dalších měst Fojtska a Frank? Odpověď prameny nedávají. Nabízí se však prosté vysvětlení. Ašsko neleželo na hlavních trasách, po nichž husitská vojska postupovala. Jejich výpravy sledovaly především důležité komunikace, města, trhy, hrady a místa, kde bylo možné získat zásoby, peníze, koně či kořist. Odlehlejší kraj kolem Aše a Neubergu mohl pro velké polní vojsko představovat jen málo lákavý cíl a jeho napadení by znamenalo odbočit z hlavního směru tažení.
Válka se přesto Ašska dotkla. Znesvěcení kaple v Rossbachu ukazuje, že husitské oddíly pronikly až do bezprostředního prostoru zedtwitzovských držav. Ve srovnání s vypálenými městy, zničenými hrady a stovkami mrtvých v okolních zemích však šlo o téměř nepatrnou stopu.
Byla to náhoda, poloha stranou hlavních cest, nebo snad opatrnost a schopnost zdejších pánů vyhnout se střetu, který nemohli vyhrát? To už dnes nevíme. Člověk patnáctého století by možná hledal jiné vysvětlení: zatímco kolem hořela města a země procházela ohněm války, nad Ašskem a zedtwitzovskými sídly jako by skutečně spočívala ochranná ruka Boží.
Zdroje:
Heinrich Gradl, Regesten der von Zedtwitz, dodatky, regest č. 311, 19. 11. 1426. Regesty vyšly postupně ve Vierteljahrsschrift für Heraldik, Sphragistik und Genealogie; samostatný otisk je dnes digitalizován Bayerische Staatsbibliothek.
Karl Siegl, Die Gründung der Kirche zu Liebenstein im Egerlande, Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen 40, 1901/1902, [3] Gradl, Regesten der von Zedtwitz, dodatek č. 311: „Häncz von Czedewicz, gesessen zu Nitperg, Lehenherr der Kirche zum Liebenstein…“; vyrovnání faráře Konráda s Johannem Haidenem a dalšími ve věci statků v Retsaim.
[Herzog August Bibliothek Wolfenbüttel, Cod. Guelf. 294 Helmst., fol. 21r, Consilium pro Conrado plebano de Liba et Henrico de Zedtwitz contra Johannem Heyde (Fragment).
StA Nürnberg, Reichsstadt Nürnberg, Losungamt, Urkunden 727, 27. 6. 1427;
Heinrich Gradl, Regesten der von Zedtwitz,; Johannes Tittmann, Heimatskunde des Ascher Bezirkes für Schule und Haus, Asch 1893.
K Friedrichovi I. Braniborskému viz Deutsche Biographie; k vypálení burgraveského hradu roku 1420 a jeho prodeji Norimberku roku 1427 viz Historisches Lexikon Bayerns.
Tittmann, Heimatskunde des Ascher Bezirkes, 1893.
Heike Faltenbacher, „Eger als antihussitisches Zentrum während des Basler Konzils“, in: Die Hussitische Revolution. Religiöse, politische und regionale Aspekte.
Dopis chebské rady městům Budyšín, Zhořelec, Žitava, Löbau a Kamenec, Cheb 21. 7. 1427. AHISTO, regest 034e67564e
Heinrich Gradl, Die Chroniken der Stadt Eger,
Michaela Bleicher, „Hussitenkriege“, Historisches Lexikon Bayerns.
Karl Siegl, Die Gründung der Kirche zu Liebenstein im Egerlande,.
Preußisches Urkundenbuch, databáze Universität Hamburg, PrUB, DH 202,
Patrick Sahle, Das Plauener Stadtbuch von 1388 und die Stadtbuchforschung, Köln 1996.
Gerhard Schlesinger, Die Hussiten in Franken. Der Hussiteneinfall unter Prokop dem Großen im Winter 1429/30,
Král Zikmund, Cheb 25. 5. 1431: potvrzení privilegií Konrádovi z Lobdo, faráři v Libé. Originál pergamen: SOA Plzeň – SOkA Cheb, Archiv města Cheb, listina č. 409
