Zedtwitzové – zapomenutý šlechtický rod, který z Ašska učinil výjimečný kout Koruny české

Přesto patří dnes Zedtwitzové k téměř zapomenutým rodům českých dějin. Jejich příběh přitom nezačíná v Aši ani na hradě Neuberg – dnešním Podhradí. Musíme se vydat na sever, do zvláštní středověké krajiny, která neznala dnešní česko-německou hranici: do Fojtska.

Země fojtů

Chceme-li pochopit, odkud Zedtwitzové přišli, nestačí ukázat na mapě vesnici Zedtwitz severně od Hofu. Je třeba nejprve porozumět světu, ve kterém vznikli.

Historické Fojtsko – Vogtland nebylo zemí v dnešním smyslu a jeho hranice se v průběhu staletí měnily. Jeho jádro leželo kolem Vidavy – Weidy, Plavna – Plauen, Gery a Greizu, ale na jihu zasahovalo přes dnešní saské a bavorské území k Hofu, Regnitzlandu, Chebu a Ašsku. Dnešní hranice Bavorska, Saska, Durynska a České republiky tuto starou historickou krajinu rozřezávají na několik částí. Ve středověku však tvořily její jednotlivé oblasti jeden propojený politický, hospodářský a šlechtický prostor. Dokonce i dnešní město Weida připomíná, že moc tamních fojtů se v největším rozsahu táhla přes Geru, Greiz a Plavno až k Chebu a do hornofranckého Regnitzlandu.

Právě zde ve 12. století budovali Štaufové své říšské panství. Císař Fridrich I. Barbarossa využíval říšské ministeriály – služebnou šlechtu přímo vázanou na panovníka – k organizaci a správě rozsáhlých lesnatých oblastí na východní hranici říše. Mezi nejvýznamnější patřili páni z Weidy, z jejichž jednotlivých větví vznikli fojtové z Weidy, Gery, Plavna a později Greizu. Samotný titul Vogt, latinsky advocatus, označoval člověka pověřeného výkonem světské správy a práv jménem vyššího pána. Postavení těchto fojtů postupně zesílilo natolik, že se z císařských služebníků stávali fakticky zeměpáni.

Pěkně to ukazuje smlouva z roku 1254. Fojtové v ní proti území míšeňského markraběte – terra marchionis – stavěli „terra nostra“, „naši zemi“. Právě z tohoto sebevědomého vědomí vlastní země vzniklo označení „země fojtů“, Land der Vögte, pozdější Vogtland. Ve 14. století se již v písemnostech setkáváme s podobami typu woyte lande a označení Vogtland se postupně ustálilo.

Zedtwitzové vyrostli přímo ze šlechtického světa Fojtska.

Kraj starých rytířských rodů

Fojtové svou rozsáhlou zemi samozřejmě nespravovali sami. Obklopovala je síť nižší rytířské šlechty, jejíž členové drželi léna, zakládali tvrze, sloužili jako svědkové, ručitelé, soudci, vojenští velitelé a správci.

A právě mezi těmito rodinami nacházíme nejstarší předky Zedtwitzů.

Chebský archivář Heinrich Gradl, který roku 1884 vydal dosud mimořádně cenná Regesta rodu von Zedtwitz, pokládal za nejstarší šlechtické rody jižního Fojtska několik starých rodových skupin. Jednou z nich byli von Rodau neboli Rode, později Roder či Röder.

Podle jeho rekonstrukce se někdy kolem poloviny 13. století jedna z mladších větví Rode rozdělila. Její příslušníci získali statky severně a severovýchodně od Hofu a začali se nazývat podle nových sídel: von Zedtwitz, von Feilitzsch a von der Heide.

Gradl tuto konstrukci netvrdí jako nezpochybnitelný fakt. Výslovně ji považuje za pravděpodobnou rekonstrukci vytvořenou podle společných erbovních znaků, křestních jmen, majetkových vazeb a geografické blízkosti jednotlivých rodů.

Je to však rekonstrukce pozoruhodně přesvědčivá.

Dodnes ostatně obec Feilitzsch připomíná, že staré rodiny von Feilitzsch, von Zedtwitz a von der Heyde používaly stejný základ erbovního štítu, což ukazuje na jejich společný rodový původ.

A právě do tohoto prostředí patřili první Zedtwitzové: nikoli jako izolovaný rod, ale jako jedna část široké vrstvy staré vogtlandsko-francké rytířské společnosti.

Ves Zedtwitz existuje dodnes.

Leží jen několik kilometrů severně od Hofu a dnes je součástí obce Feilitzsch v bavorském zemském okrese Hof. Kdo jede například do Hofu, může si k původnímu sídlu rodu udělat malou zajížďku.

A právě tady se dávná historie stává téměř hmatatelnou.

Uprostřed vsi leží místo, kterému se dodnes říká „Insel“ – Ostrov. Je obklopeno vodním příkopem, a právě zde stávala nejstarší vodní tvrz.

Současná kronika obce Feilitzsch klade existenci vodního hradu v Zedtwitz široce do období mezi lety 1100 a 1300. O něco opatrnější odborná databáze středověkých hradů ve Frankách dokládá vodní hrad bezpečně od konce 13. století a označuje jej přímo za kmenové sídlo – Stammburg – pánů von Zedtwitz.

Hrad dávno zmizel.

Poslední zbytky jeho zdiva byly odstraněny roku 1839, ale místo samotné zůstalo zachováno. Člověk tak může i dnes stát na ostrůvku obklopeném vodou přesně tam, kde bývalo středověké sídlo rodiny, jejíž potomci o několik generací později přešli přes dnešní hranici a na více než půl tisíciletí spojili své jméno s Ašskem.

Co znamená jméno Zedtwitz?

Zajímavý je i samotný název vsi.

Tittmann jej roku 1893 při výkladu původu rodu spojoval s podobou Zedvice a vysvětloval jej jako ummauerter, befestigter Ort – tedy přibližně „obezděné, opevněné místo“.

Odtud patrně pochází také pozdější populární vysvětlení, které rozkládá název na část připomínající „zeď“ a označení sídla.

Dnešní obecní kronika ale zachovává jiný výklad. Heinrich Schubert odvozoval starší podobu názvu Zedewites ve významu „zu den Waldweiden“ – „u lesních pastvin“. Kronika zná také podobu Zewetz.

Oba výklady jsou zajímavé, ale není správné vydávat jeden z nich za definitivně vyřešenou etymologii.

Pro historii rodu je podstatnější něco jiného:

nejprve existovalo místo Zedtwitz a podle tohoto sídla přijala rodina své jméno.

Tak jako Neippergové podle Neubergu, Liebensteinové podle Libé či Feilitzschové podle Feilitzschu.

A vedle tvrze dnes stojí zámek – ale není zedtwitzovský

Návštěvníka může poněkud zmást, že v dnešním Zedtwitz stojí také poměrně mohutný barokní zámek.

Ten však s původním sídlem Zedtwitzů nesmíme zaměňovat.

Rod už v té době dávno přesunul těžiště svých majetků jinam. Podle místní kroniky skončilo působení Zedtwitzů v jejich původní vsi kolem konce středověku; následovali Feilitzschové a další majitelé. Roku 1717 získal statek tajný rada Erdmann von Stein a od roku 1718 nechal podél staré obchodní cesty z Hofu do Schleizu vybudovat rozsáhlý barokní zámek a hospodářské budovy.

Byli Zedtwitzové doloženi už roku 1119?

Právě zde je potřeba oddělit historii od rodové tradice.

Ve starší genealogické literatuře se skutečně objevuje tvrzení, že již roku 1119 měl nějaký Heinrich von Zedtwitz vystupovat při velkém turnaji v Göttingenu a roku 1235 Georg von Zedtwitz při čtrnáctém turnaji ve Würzburgu.

Na první pohled by to znamenalo, že rod můžeme sledovat více než devět set let.

Jenže zdroj těchto údajů je problematický.

Pocházejí z tradice tzv. turnajových knih, především ze slavného Turnierbuchuříšského herolda Georga Rüxnera, vydaného roku 1530. Rüxner sestavil seznam šestatřiceti údajných velkých turnajů od roku 938. Právě devátý z nich umístil roku 1119 do Göttingenu a čtrnáctý roku 1235 do Würzburgu. Moderní výzkum však prvních čtrnáct Rüxnerových turnajů považuje za historicky nevěrohodné či přímo vytvořené dodatečně jako prostředek legitimizace starobylosti šlechtických rodů.

To neznamená, že jsou tyto zprávy bezcenné. Jsou cenným dokladem toho, jak starý se rod v raném novověku pokládal být a jak hluboko svou minulost zasazoval. Ale nemůžeme z nich udělat listinný důkaz, že Heinrich von Zedtwitz skutečně roku 1119 vjel do turnajových bariér.

Pro pevnou historii musíme počkat ještě téměř sedmdesát let za údajný würzburský turnaj.

A tam už nás čeká skutečná listina.

Rok 1288: Berthold von Zedwitz

Dne 13. října 1288 se Zedtwitzové poprvé vynořují ze skutečně bezpečné listinné tmy.

A prostředí, v němž se jejich jméno objevuje, je mimořádně výmluvné.

Heinrichové, fojtové z Plavna, a Heinrich, fojt z Weidy, jednali v Hofu o svých poddaných v Hofu a Regnitzlandu. Mezi svědky stojí vedle dalších příslušníků regionální šlechty:

Berthold von Zedwitz.

To je první pevný bod naší genealogie.

A současně doklad, že Zedtwitzové už tehdy nebyli nějakými bezvýznamnými držiteli jedné tvrze.

Berthold se pohyboval přímo v okolí fojtů.

Roku 1304 se v další listině fojtů z Plavna objevuje Conradus de Czedewicz. Roku 1333 při lenním jednání plavenských fojtů vystupuje Cunrat von Zceidwicz. V letech 1341 a 1348 nalézáme dalšího Konráda v bezprostředním prostředí fojtů z Weidy. Gradlova regesta tak ukazují mimořádně důležitou kontinuitu: nejstarší doložení Zedtwitzové patřili ke služebnému a rytířskému okruhu právě těch mužů, po nichž dostalo celé Fojtsko své jméno.

A roku 1366 se obraz ještě zaostří.

V listině vystupuje Hans von Zedebicz zu Zedebicz – Hans ze Zedtwitz, sídlící v Zedtwitz.

Najednou máme spojeny tři věci: člověka, rodové jméno a konkrétní rodové sídlo. Hans stojí mezi významnými regionálními šlechtici z rodů Kotzau, Neyperg, Rabenstein, Sparneck a Reichenstein.

Zedtwitzové se tedy už ve 14. století pohybovali v síti rodů, mezi nimiž nacházíme i jméno, které se pro jejich budoucnost stane osudovým:

Neyperg – Neipperg – Neuberg.

Peter von Zedtwitz

Do skutečně velkého příběhu však rod vstupuje až s mužem jménem Peter.

Dne 12. června 1377 vystavil Peter von Zedtwitz, tehdy sídlící v Töpenu, potvrzení, že jej jeho pán, norimberský purkrabí Friedrich, odškodnil za veškeré škody, které utrpěl v jeho službě při tažení proti Alsasku a Švábsku.

Jedna krátká listina nám o něm říká překvapivě mnoho.

Peter nebyl pouze hospodářem na několika dvorech. Byl ozbrojeným příslušníkem rytířské společnosti, schopným sloužit daleko od domova. Byl dost významný, aby jeho škody vypořádával norimberský purkrabí.

V následujících letech jej nacházíme při dalších majetkových a právních jednáních.

Roku 1385 víme, že byl ženatý; spolu s manželkou věnoval příjem ze svého svobodného statku v Blintendorfu oběma klášterům v Hofu. Zajímavým detailem je, že dvě zachovaná podání téže transakce dávají jeho manželce dvě různá jména – Geit a Else. Už Gradl proto poctivě upozornil, že jedno musí být chybné a bez originálů nelze rozhodnout které.

Postupně se však Peter přestává jevit jen jako jeden z mnoha Zedtwitzů.

Pečetí listiny, vystupuje jako prostředník a pohybuje se stále blíže k centru moci norimberských purkrabích.

Dne 24. listopadu 1401 jej pramen označuje zcela výslovně:

Peter von Czedwicz, rádce norimberského purkrabího Johanna.

To už je pozice skutečně významného regionálního šlechtice.

A Peter měl ještě jeden zájem.

Ašsko.

První kroky za pozdější hranici

„Tittmann tvrdí, že se Zedtwitzové přiblížili Ašsku majetkově již roku 1334, kdy měli od příbuzných Feilitzschů získat Oberreuth a Niederreuth – dnešní Horní Paseky a Dolní Paseky. Kolem roku 1390 pak uvádí Peterovo získání Schönlindu.“

Mimořádně důležitý je však záznam chebské daňové knihy.

„Roku 1394 jsou v souvislosti s Peterem von Czedwicz společně uvedeny Aš, Krugsreut – dnešní Kopaniny, Grün – dnešní Doubrava, Unter-Schönbach – Dolní Krásná a Ober-Schönbach – Horní Krásná.“

A to mění pohled na celý „příchod Zedtwitzů“.

Nevypadá už jako náhlá událost, při níž by jeden rytíř přišel z Německa a náhodou získal hrad v Čechách.

Byl to postupný pohyb jednoho starého vogtlandského rodu na jih, uvnitř prostoru, v němž byly šlechtické, hospodářské a lenní vztahy mnohem důležitější než dnešní státní hranice.

Zedtwitzové znali Neippergy.

Pohybovali se ve stejném rytířském světě.

Drželi majetek na obou stranách dnešní hranice.

A nejpozději v devadesátých letech 14. století vzniklo mezi oběma rody také příbuzenské spojení.

Neippergové – rod, na který Zedtwitzové navázali

Než se Neuberg stal zedtwitzovským hradem, patřil pánům von Neipperg.

A také tento rod Gradl řadil mezi nejstarší šlechtu jižního Fojtska; jeho hlavní majetková základna však ležela již na straně Chebska a Ašska.

Roku 1395 je v listině Anny von Neipperg doložen Conrad von Zedtwitz jako její zeť.

Přesné jméno jeho manželky se z této listiny nedozvíme, ale sňatkové propojení Zedtwitzů a Neippergů je bezpečné. Tittmann z toho vyvozuje logický důsledek: tímto přiženěním Zedtwitze byl otevřen postupný přechod hradu Neipperg a následně také dalších částí Ašska do rukou nového rodu. Sám přitom používá opatrné formulace a počítá s kombinací sňatku, majetkových převodů a koupí.

A potom přichází okamžik, kdy se pohyb rodu na jih definitivně promění ve změnu sídla.

Roku 1405 už Peter sedí na Neubergu

Dne 30. června 1405 se Peter von Czedwicz objevuje jako svědek při právním jednání.

Tentokrát je však u jeho jména připsána zásadní informace:

„Peter von Czedwicz, toho času sídlící v Neippergu.“

V roce 1406 jej tam nacházíme znovu.

Musíme zachovat jednu genealogickou opatrnost. Dochované listiny neobsahují otcovské jméno či jiný absolutně jednoznačný identifikační znak, který by dokazoval, že Peter sídlící roku 1377 v Töpenu a Peter roku 1405 na Neubergu jsou jedna a táž osoba. Gradlovo souborné svědectví a časové i společenské souvislosti to však činí velmi pravděpodobným.

Pokud tomu tak bylo, můžeme sledovat mimořádnou životní cestu.

Z rytíře sídlícího v Töpenu, který roku 1377 bojoval ve službách norimberského purkrabího, se během necelých třiceti let stal purkrabský rádce, významný držitel statků a nakonec muž sídlící na Neubergu – dnešním Podhradí u Aše.

A právě zde se příběh Zedtwitzů zásadně láme.

Peter totiž nepřebíral pouze nový hrad.

Přebíral dědictví Neippergů.

A jeho nejdůležitější součástí nebyly hradby, pole ani lesy.

Byla jí listina.

Listina, která změnila dějiny Ašska

O čtyřiasedmdesát let dříve, roku 1331, učinil tehdejší pán Neubergu Albert von Neydberg pozoruhodný právní krok.

Svůj vlastní hrad se všemi statky, právy a příslušenstvím dobrovolně vložil do rukou českého krále Jana Lucemburského.

A vzápětí jej od něj přijal zpět jako léno.

Od tohoto okamžiku měl Albert, jeho dědicové a nástupci držet Neuberg od Jana a jeho nástupců – králů českých. Za tento lenní vztah získal mimořádné privilegium: jeho hrad a statky byly osvobozeny od všeobecných berní, kontribucí, tax a dalších dávek ukládaných Chebsku.

Tittmann tento akt roku 1893 shrnul naprosto jednoznačně: Albert III. na Neydbergu vložil roku 1331 své rodové sídlo do rukou českého krále Jana jako české léno a obdržel lenní list spolu s daňovou svobodou.

Listina nezmizela.

Po staletí ji uchovávali právě Zedtwitzové. Nejprve na Neubergu, později v Kopaninách a následně v Krásné. Karel Alberti zaznamenal tyto listiny mezi třiceti nejdůležitějšími listinami zedtwitzovského archivu z let 1331–1659 právě tento latinský originál listiny Jana Lucemburského a vedle něj její starý německý překlad. Pozdější lenní listy – Zikmundův z roku 1422, Vladislavův z roku 1479 a další – se k právům založeným roku 1331 znovu vracely.

A proto bych první část příběhu Zedtwitzů uzavřel právě zde.

Peter von Zedtwitz se na počátku 15. století neusadil na obyčejném pohraničním hradě. Navázal na starší Neippergy a vstoupil do právního světa, který pro Neuberg vytvořili už oni.

Základem tohoto světa byla následující listina:

Jan Lucemburský, Parma, 16. května 1331

My Jan, z Boží milosti král český a polský a hrabě lucemburský, dáváme na vědomí všem, kdo tuto listinu spatří.

Majíce na zřeteli věrnou a upřímnou oddanost, kterou náš věrný Albert z Neydbergu chová k naší výsosti, zejména proto, že svůj vlastní hrad zvaný Neydberg se statky, příslušenstvím a všemi svými právy dobrovolně a svobodně vložil do našich rukou a od nás jej přijal zpět v léno, pokládáme za hodné, abychom jej proto jako jiného našeho věrného a vazala zahrnuli přízní a náležitými milostmi.

Chceme tedy, aby řečený Albert, jeho dědicové a nástupci drželi, měli a vlastnili výše uvedený hrad Neydberg se všemi a jednotlivými statky, které k němu náležejí, pod týmiž právy a svobodami, pod nimiž je předkové řečeného Alberta drželi od římských císařů či králů nebo od vznešených knížat a pod nimiž je nyní vlastní sám Albert, a aby jej od nás, našich dědiců a nástupců, králů českých, drželi trvale právem a titulem lenním.

A to s touto zvláštní výsadou naší přízně: aby řečený hrad se všemi výše uvedenými statky byl navždy zcela svobodný a osvobozený od všeobecných dávek, které se obecně nazývají berněmi, stejně jako od kontribucí, tax a jiných požadavků, pokud bychom je někdy uložili zemi Chebské a zamýšleli je vybírat.

A aby tedy nebyli žádným způsobem ani mocí našeho majestátu povinni či zavázáni k placení řečených berní, tax, požadavků nebo kontribucí.

Na svědectví toho jsme tuto listinu dali opatřit naší pečetí.

Dáno v Parmě léta od narození Páně tisícího třístého třicátého prvního, ve čtvrtek před nejbližším svátkem Letnic.

A právě v této listině se podle mě skrývá klíč k celému dalšímu příběhu.

Zdroje:

Heinrich Gradl, Regesten der Familie von Zedtwitz, Berlin 1884;

J. Tittmann, Heimatkunde des Ascher Bezirkes für Schule und Haus mit einer Bezirkskarte und der gräfl. Zedtwitz’schen Stammtafel, 1893;

Georg Rüxner, Turnierbuch, 1530.

Prameny:

Lenní listina Jana Lucemburského z roku 1331; chebské zemské daňové knihy; lenní knihy norimberských purkrabích; středověké listiny z archivů v Chebu, Bamberku, Mnichově a Drážďanech; Regesta Boica; Monumenta Zollerana.