Článek
Zatímco po druhé světové válce se zdálo, že otevřený antisemitismus je morálně diskreditovaný, současné události dokazují, že společenské zábrany jsou křehké a snadno překročitelné.
Zlomovým bodem posledních let se stal bezprecedentní útok hnutí Hamás na stát Izrael v říjnu 2023, při němž byli cíleně vražděni civilisté a stovky lidí byly uneseny jako rukojmí, včetně žen, dětí a seniorů. Tento útok neměl pouze vojenský či teroristický rozměr – měl i silný symbolický význam. Ukázal, že násilí vůči Židům je pro určité aktéry stále považováno za legitimní prostředek boje a že civilní židovská existence je zpochybňována samotnou svou podstatou.
Reakce části světové veřejnosti na tyto události byla výmluvná. Místo jednoznačného odsouzení únosů a masakru civilistů se velmi rychle objevily relativizující narativy, popírání nebo dokonce ospravedlňování násilí. V mnoha městech po celém světě zaznívala hesla, která nepřímo či přímo legitimizovala útoky na Izrael, a tím i na Židy jako celek. Právě zde se ukazuje, jak tenká je hranice mezi politickým postojem a kolektivní nenávistí.
Po těchto událostech došlo k prudkému nárůstu antisemitských incidentů v Evropě, Severní Americe i Austrálii. Synagogy byly napadány, židovské školy a kulturní centra se ocitly pod policejní ochranou a jednotlivci byli verbálně i fyzicky napadáni pouze kvůli své identitě. Židé, kteří nemají žádný přímý vztah k izraelské politice, byli činěni odpovědnými za kroky státu, jehož jsou často pouze vzdálenými sympatizanty nebo vůbec ne občany.
Tyto projevy násilí ukazují klíčový rys moderního antisemitismu: kolektivní vinu. Zatímco u jiných konfliktů bývá rozlišováno mezi vládou, armádou a obyvatelstvem, v případě Izraele a Židů se toto rozlišení často vytrácí. Kritika se snadno mění v popírání práva na existenci a v dehumanizaci celého národa.
Zvláštní pozornost si zaslouží skutečnost, že antisemitismus dnes nevychází z jednoho ideologického zdroje. Setkáváme se s ním jak v radikálních islamistických kruzích, kde je nenávist k Židům nábožensky i politicky legitimizována, tak i u krajní pravice, která recykluje staré rasové a konspirační mýty, ale z velké části i u levicového a aktivistického prostředí, kde jsou Židé redukováni na symbol moci, kolonialismu či útlaku.
Události po roce 2023 ukázaly, že antisemitismus se dnes šíří nejen činy, ale i jazykem. Výrazy, slogany a symboly, které implicitně vyzývají k likvidaci Izraele, vytvářejí prostředí, v němž se násilí stává myslitelným. Historická zkušenost přitom opakovaně potvrzuje, že jazyk nenávisti je vždy předstupněm nenávisti fyzické.
V tomto kontextu nelze opomenout ani roli závisti a resentimentu. Židé jsou často vnímáni jako úspěšní, odolní a schopní přežít i ty nejextrémnější historické zvraty. Tato vytrvalost však nebývá interpretována jako důsledek kulturní soudržnosti a důrazu na vzdělání, ale jako údajný důkaz skryté moci nebo nespravedlivé výhody. Antisemitismus tak znovu a znovu slouží jako jednoduché vysvětlení složité reality.
Současná vlna nenávisti po útoku Hamásu ukazuje, že antisemitismus není reakcí na konkrétní politické rozhodnutí, ale hluboce zakořeněným vzorcem myšlení. Jakmile se objeví krize, konflikt nebo silný symbol, staré předsudky se aktivují s překvapivou rychlostí.
Závěrem lze konstatovat, že antisemitismus v posledních letech nabyl nové intenzity. Útoky, únosy rukojmích a následná vlna nenávisti po celém světě ukazují, že lekce 20. století nebyly plně pochopeny. Nenávist vůči Židům se znovu stává společensky tolerovatelnou tam, kde se skrývá za politické slogany a morální relativismus. A právě v tom spočívá její největší nebezpečí – v normalizaci myšlenky, že násilí vůči jedné skupině může být za určitých okolností ospravedlnitelné.
Klíčovým momentem se stal teroristický útok hnutí Hamás na Izrael v říjnu 2023, při němž byli systematicky napadáni civilisté včetně rodin, účastníků hudebního festivalu a obyvatel kibuců. Zvláštní brutalitu představovaly únosy rukojmích, mezi nimiž byly děti, senioři i cizinci. Tento prvek – cílené braní civilistů jako vyjednávacího nástroje – vyvolal celosvětové odsouzení, avšak zároveň odhalil hluboké rozpory v reakcích mezinárodní veřejnosti.
Bezprostředně po útoku následovala vlna demonstrací, které se v řadě měst změnily z politických protestů v otevřeně antisemitské projevy. Na transparentech se objevovala hesla zpochybňující samotnou existenci Izraele, symboly spojené s násilím a výzvy, které implicitně legitimizovaly útoky na civilní obyvatelstvo. V tomto kontextu se znovu ukázalo, že rozdíl mezi kritikou státu a nenávistí vůči Židům je často vědomě ignorován.
Zapalování synagog
Zapalování a vandalizaci synagog, útokům na židovské školy a komunitní centra, napadání jednotlivců na ulicích kvůli nošení náboženských symbolů a vyhrožování bombovými útoky a masovým násilím se stalo denním koloritem života.
Tyto incidenty nejsou izolované – spojuje je skutečnost, že jejich oběťmi jsou lidé bez jakéhokoli přímého vztahu k izraelské politice. Přesto jsou vnímáni jako kolektivní reprezentanti „nepřítele“. Tento princip kolektivní viny je jedním ze základních znaků antisemitismu napříč dějinami.
Zvlášť výmluvná je situace v Austrálie. V posledních letech zde došlo k opakovaným útokům na židovské instituce, veřejným výhrůžkám a nárůstu nenávistných projevů v online prostoru. Austrálie, dlouhodobě považovaná za stabilní multikulturní společnost, se tak stala příkladem toho, že antisemitismus není „importovaným“ problémem jednoho regionu, ale globálním fenoménem. Znepokojivé je, že zde nenávist přichází z více směrů současně – od krajní pravice, radikalizovaných islamistických skupin i části aktivistické levice.
Dalším výrazným rysem současnosti je normalizace nenávistného jazyka. Výrazy, které by ještě před několika lety byly považovány za nepřijatelné, se dnes objevují v médiích, akademickém prostředí i na univerzitních kampusech. Dochází k relativizaci terorismu, zlehčování únosů civilistů a k narativům, které implicitně ospravedlňují násilí jako „pochopitelnou reakci“. Tím se vytváří prostředí, v němž se antisemitismus stává společensky únosným.
V reakci na bezprecedentní útoky posledních let je třeba vnímat jednání státu Izrael v širším historickém a bezpečnostním kontextu. Útoky zaměřené na civilní obyvatelstvo, únosy rukojmích a otevřené výzvy k likvidaci státu nepředstavují běžný politický konflikt, ale zásadní ohrožení samotné existence. Každý stát má v takové situaci právo a povinnost chránit své občany.
Síla izraelské reakce bývá často hodnocena izolovaně, bez ohledu na dlouhodobou zkušenost s opakovanými existenčními hrozbami. V prostředí, kde je terorismus relativizován a kolektivní vina znovu přijímána jako legitimní argument, nelze očekávat symbolickou nebo omezenou obranu. Tvrdá reakce tak není projevem agrese, ale důsledkem historické paměti a bezpečnostní reality.
Pochopení těchto skutečností však neznamená popření utrpení civilistů na druhé straně. Znamená pouze odmítnutí dvojího standardu, podle něhož je právo na sebeobranu uplatňováno selektivně. Svět, který není schopen jednoznačně odsoudit terorismus a únosy civilistů, se nemůže současně divit tomu, že stát vzniklý ze zkušenosti pronásledování volí obranu s maximální rozhodností.
