Článek
Byla souborem různých sídelních a právních celků: knížecího hradu, církevních institucí, tržišť a podhradních osad, jejichž obyvatelé se řídili rozdílnými zvyklostmi a pravidly. Právě v této době vzniká listina, která je dnes považována za nejstarší dochovanou památku městského práva v českých zemích – privilegium vydané českým knížetem Soběslavem II. v letech 1174–1178.
Vévoda Soběslav II. povoluje osadníkům německým, kteří přebývají v podhradí Pražském u sv. Petra na Poříčí, aby žili dle svých práv a obyčejů, jichž od Sasův děda jeho, krále Vratislava, užívají; a dávaje jim právo míti vlastního faráře a rychtáře, upravuje jejich právní poměry k ostatnímu obyvatelstvu. Panovníku zůstávají soud i pokuty v těžkých případech trestních; avšak jinak, kdykoliv je Němec pohnán, náleží rychtáři německému konati nad ním spravedlnost. Kdokoliv usadí se v osadě německé, má jejím právem se spravovati. Nadto dopřává Němcům ještě výsady, že nemusí táhnouti do pole mimo zem, že jako lidé svobodní nejsou povinni dávati nocleh hostům a příchozím, že zásady českého práva o obecné poruče jenom v obmezené míře pro ně platiti mají, že Němec maje rukojmě neb vlastní dům nemá býti u vězení držen a že pro vinu otcovu nemá trpěti rodina jeho žádného příkoří.
Ve vrcholném středověku nebylo město definováno velikostí ani počtem obyvatel, ale právem. Městem byl teprve ten celek, který měl vlastní soudnictví, vlastní správu, zvláštní právní režim odlišný od venkova.
Praha v první polovině 12. století tyto znaky ještě nesplňovala. Podhradní osady fungovaly převážně jako obchodní a řemeslná centra, ale právně byly podřízeny knížecí moci. Zlom přichází právě s listinou Soběslava II., která se vztahuje k osadníkům německého původu usazeným v podhradí u kostela sv. Petra na Poříčí.
Listina formuluje několik zcela zásadních principů. Především vědomě zavádí právní pluralitu: obyvatelé německé osady se nemají řídit českým právem, ale vlastním právním řádem, který užívali „od dob krále Vratislava“. To je mimořádně důležité – poprvé se v Praze objevuje myšlenka, že různé skupiny obyvatel mohou mít odlišné právo, a přesto žít v jednom sídelním prostoru.
Dalším klíčovým bodem je zřízení vlastního soudu. Němci si směli zvolit vlastního rychtáře, který rozhodoval většinu sporů. Panovník si ponechával pouze nejzávažnější trestné činy, zejména vraždy. Tímto krokem Soběslav II. deleguje část své moci na místní samosprávu přesně to je základní znak městského práva raného středověku.
Listina přináší mnohé pokrokového. Pravidla dokazování sporů mezi Čechy a Němci, (smíšení svědkové), zákaz kolektivní viny (za provinění jednotlivce netrpí jeho rodina), ochranu před svévolným vězněním, osvobození od některých vojenských a hospodářských povinností.
Z dnešního pohledu jsou některá ustanovení překvapivě moderní. Zásada osobní odpovědnosti nebo ochrana majetku a svobody patří k základům právního státu – a v této listině se objevují už ve 12. století.
Zvýhodnění německých osadníků nelze chápat etnicky v moderním smyslu. Ve středověku šlo především o ekonomický a správní pragmatismus. Němečtí kolonisté přinášeli: znalost městského práva, zkušenosti s obchodem a řemesly a organizovanou městskou kulturu. Panovník tímto privilegiem neusiloval o segregaci, ale o rozvoj ekonomického centra, které by posílilo knížecí moc i prosperitu země. Právě díky těmto osadám se Praha postupně proměňuje z hradiště v městský organismus.
Privilegium Soběslava II. ještě samo o sobě město nezakládá. Je však přímým předchůdcem pozdějších městských práv, zejména udělení magdeburského práva Starému Městu pražskému roku 1232. Bez této rané právní zkušenosti by k takovému kroku sotva mohlo dojít.
Listina je proto mimořádně cenná. Je nejstarším dokladem městské samosprávy v Čechách, ukazuje přechod od osobní knížecí moci k právnímu řádu a dokládá, že Praha byla město tvorným centrem již ve 12. století.
Ačkoli vznikla před více než osmi sty lety, listina Soběslava II. připomíná nadčasovou pravdu: právo má chránit slabší před silnějšími, nikoli sloužit jako nástroj moci. Už tehdy bylo zřejmé, že bez jasně stanovených pravidel, soudní ochrany a omezení svévole nemůže vzniknout skutečné město – a už vůbec ne spravedlivá společnost.
Zdroje:
Privilegia měst Pražských Jaroslav Čelakovský 1886
